Rose.Tascher

A čkoli miluji rána, kdy mě budí sluníčko, 24. prosince se mi to vůbec nelíbilo - venku to vypadalo, jak na Velikonoce a ne Vánoce. Já chápu, že těch křesťanských svátků je tolik, že téměř nikdo nemá šanci si je zapamatovat, ale aby si je pletlo i počasí? S Nejmilovanější jsme slavily Vánoce už od rána u Zlatovlásky a následně Lotranda a Zubejdy . Dostala jsem krásnou Kar cool kovskou čepičku, protože těch není nikdy dost! Ve které se velice líbím i mé stále kritické matce. A taky naušničky Hello Kitty, protože ani kočiček není nikdy dost. No a když byly ty svátky, tak jsme už od rána pily vínko. S tím jsme pokračovaly i odpoledne, protože s dobrým nápojem se na Ježíška lépe čeká. A co že mi to naježil? Všechno, co jsem si nakoupila - ano, tak jsem se to dopracovala. Nejvíce jsem se těšila na nový mobil - Nokia lumia 630 v zeleném kabátku. Škoda, že mi nikdo neřekl, že teď už se dělají i MicroSIM karty a tudíž moje sto let stará babička se tam prostě nenacpe, i když jsem se o to

S tejně jako loni, jsem letos pracovala až do poslední chvíle, tudíž jsem z mého srdcového města odjížděla až 23. prosince večer.. Teda, měla jsem jet odpoledne, ale protože mám uplně prázdnou palici, jela jsem až večer. Rozradostnělá jsem se totiž hnala z práce domů, pobalila věci a šup na autobus, směr mé rodné město. Pokud mě někdo vás sledoval cestou na nádraží, což je sice VELMI nepravděpodobné, ale co kdyby náhodou, jsem přece jen slavná osobnost , mohl si všimnout, že čím víc jsem se blížila k zastávce, tím víc jsem zpomalovala, až jsem se nakonec zastavila uplně. Následně jsem přímo na rohu ulice otevřela svůj tygrovaný kufr a začala jsem se v něm prohrabovat, načež jsem ho zavřela a rudá vzteky se vracela stejnou cestou, jakou jsem přišla.. Ano, kvůli své děravé hlavě jsem si musela nechat ujet bus a k tomu se mi skoro vzteky zastavilo srdce. Láska je jako vteřinové lepidlo. Během chvilky nám zalepí oči, ale když je chceme otevřít, zažijeme ukrutnou bolest. K dyž jsem o pár

D nes jsem zjistila, že článek o plesech je nejčtenější na mém blogu. Což mě dokopalo k napsání dalšího článku týkajícího se tohoto tématu - teď ovšem s reálnými zážitky, protože jsme ve čtvrtek s mými nejmilejšími odstartovali plesovou sezónu. N aše katedra má každý rok tematický ples - letos padly návrhy Antika, Vídeňský kongres nebo Nacistické Německo - asi si říkáte what the fuck?! Tak toho se ještě chvíli zdržte, protože nakonec bylo vybráno uplně jiné téma - Vojna a mír! Teď můžeme všichni společně WHAT THE FUCK?! Ačkoli je to období mně velmi blízké, na ples je to absolutní katastrofa - zkuste si sehnat empírové šaty té doby - ani hovno.. Takže jsme s holkama byly velmi neoriginální a rozhodly se jít v černých šatech s tím, že jsme vdovy, kterým zemřel manžel ve válce. "Jen nevím, jak moc blbé bude, když budu tvrdit, že jsem vdova, která přišla o manžela a přijdu tam s chlapem." Č ímž se dostávám k další podstatné věci - letos jsem zahájila plesovou sezónu tím, ž

  M yslím, že už jste všichni stihli přijít na to, že jsem velmi povrchní člověk. Možná proto mám takovou smůlu na chlapy. Mně nestačí normální hodný kluk.. Já potřebuju, aby to byl opravdu krásný chlap. "Když už mám s někým být, tak ať se na to dá aspoň dívat."   A jsou dvě věci, které musí mít můj přítel krásné. První, a ta méně důležitá, jsou ruce. "Jak jako ruce? Dlaně, paže, lokty nebo co?" - "Nevím, prostě ruce."   K luk musí mít krásné prsty. A nevadí mi, když má třeba okousané nehty - najednu stranu se mi to možná i líbí víc, protože je to takové chlapské. A taky proto, že Tatínek si kousával/kouše nehty a stejně měl dokonalé ruce. Radši beru okousané, než nějaké podlouhlé, které se očividně dlouho nestříhaly. Taky by neměl mít ruky jako špejličky, ale nějaké to maso by na nich mohlo být.. Nemusí to být žádný svalovec, ale pěkně vytvarované silné chlapské ruky, které dokáží obejmou v těžkých chvílích, no není to krásné? A druhý důl

V e 14letech jsem potkala svou pravou lásku.. Teda, tehdy jsem si to aspoň myslela. Má pravá láska trvala 6let a poté skončila tak, jak všechny pravé lásky dvou puberťáků končí. Každopádně to byl logicky první kluk, se kterým jsem se vyspala. No a šest let jsem žila v domění, že to taky bude jediný.. Loni v srpnu jsem dostala na výběr- buď vyzkoušet i něco jiného a nebo být až do smrti v celibátu (to jsem samozřejmě nemohla tušit, že se s Jediným vyspím za půl roku zase) . No tak, nejsem magor a vybrala jsem si samozřejmě možnost A . Spíš bych řekla, že se mi splašily hormony a já jsem chtěla dohnat to, co jsem nestihla v pubertě. Přišly jednorázovky. Všechny byly se vším všudy - tedy párty, alkohol, opilost, žádný kondom, stresy z těhotenství ... No, chtěla jsem si to užít do poslední kapky. Loni na Silvestra to dospělo ke svému vrcholu a já se vyspala s člověkem, kterého jsem vůbec neznala (a ještě jsem ho, chudáka, ani nenechala udělat se - taková jsem byla mrcha myslící jen na

P řed dvěma lety jsem byla na koncertě mé oblíbené kapely The Rasmus. Před půl rokem na mé nejoblíbenější zahraniční Skillet. A do třetice všeho dobrého nejlepšího, ve středu přišel večer s velkým V a my s mou Nejmilovanější vyrazily na UDG - má nejoblíbenější česká skupina! Těšily jsme se na ně dva měsíce v kuse, každý den spamovaly FB jejich písničkama. "Naši přátele na FB se už musí těšit na to, jak bude po koncertě a my přestaneme konečně prudit." Omyl, teď začnu ještě mnohem víc! Jako předskokana si kluci dovezli Voxela , kterého já osobně mám moc ráda, nejen proto, že má supr písničky, kytaru a klobouk, ale taky proto, že je to neskutečný sympaťák.. Až se rozvede, zamlouvám si ho já! Vadilo mi sice, že začal o půl hodiny později, než měl, to se mi nelíbilo hlavně proto, že Divocí Billové s Jelenama začali přesně a to jsou v téhle "branži" už o něco déle. Ale jinak to bylo supr, hodně na styl dalšího miláčka Toma Kluse , takže juuu . Ale nezahrál mou oblí

P okud se někteří z vás chystají na vysokou školu, jistě budou postaveni před problém, zda se nastěhovat na koleje nebo byt. Já jsem před téměř třemi lety řešila to samé - od začátku jsem věděla, že na koleje mě nikdo nedostane, protože já občas potřebuji mít svůj vlastní klid, kterého by se mi tam určitě nedostávalo. Tak jsem sháněla spolubydlící i byt - přes kamarádku jsem sehnala jednu holčinu, která řešila stejný problém, tak proč ho neřešit společně - zvlášť, když jsme pak zjistily, že jsme spolu chodily do školky (ten svět mě nepřestane udivovat) a nakonec jsme i našly - byt pro 4 lidi. Na tohle období docela ráda vzpominám, ale už bych ho asi nevrátila, protože jediné, co mi chybí, je právě má spolubydlící. Zbytek nic moc. N a druhák jsme se přestěhovaly do bytu, kde nás bylo ze začátku 7. Asi se děsíte takového velkého čísla - a musím říct, že i my jsme se původně děsily, ale nakonec no problemo. Teda, problemy byly, ale ne ty, které jsme očekávaly (rvačky o koupelnu, kuchyň