We ♥ it Doufal jsem, že by ses vrátila, ale už nedoufám.. Když odejde milovaný člověk, v prvních chvílích se s tím nemůžeme smířit. Vytěsňujeme to z vědomí, popíráme tenhle fakt.. doufáme, že to je jen noční můra, ze které se následující ráno probudíme a on bude zase s námi. Když konečně přijmeme skutečnost, že je pryč, snažíme se tu bolest zmírnit. Například vírou, že se zase jednoho dne vrátí. Ale zmírňujeme tím bolest, nebo si způsobujeme ještě větší? Proč oddalovat tu chvíli, kdy si přiznáme, že už ho neuvidíme, že nás opustil? Je díky tomu ta bolest menší? Ne, bolí to pořád stejně a ještě navíc žijeme až příliš dlouho v bláhové naději. Přiznejme si, že v našem životě jsou i chvíle, které strašně bolí, které by tam být neměly. Ale jsou tam a jsou tam z nějakého důvodu - ať už ten důvod zjistíme dřív nebo později. Tyhle chvíle nás činí silnější, chytřejší, opatrnější, ale také štastnější - protože po nich si dokážeme vážit každého štěstí, které nás potká.