Říkáš, že se nemůžeš dívat, jak jsem ublížená. Takže zavřeš oči, až mi ublížíš?

Stejně jako loni, jsem letos pracovala až do poslední chvíle, tudíž jsem z mého srdcového města odjížděla až 23. prosince večer.. Teda, měla jsem jet odpoledne, ale protože mám uplně prázdnou palici, jela jsem až večer. Rozradostnělá jsem se totiž hnala z práce domů, pobalila věci a šup na autobus, směr mé rodné město. Pokud mě někdo vás sledoval cestou na nádraží, což je sice VELMI nepravděpodobné, ale co kdyby náhodou, jsem přece jen slavná osobnost, mohl si všimnout, že čím víc jsem se blížila k zastávce, tím víc jsem zpomalovala, až jsem se nakonec zastavila uplně. Následně jsem přímo na rohu ulice otevřela svůj tygrovaný kufr a začala jsem se v něm prohrabovat, načež jsem ho zavřela a rudá vzteky se vracela stejnou cestou, jakou jsem přišla.. Ano, kvůli své děravé hlavě jsem si musela nechat ujet bus a k tomu se mi skoro vzteky zastavilo srdce.
Láska je jako vteřinové lepidlo. Během chvilky nám zalepí oči, ale když je chceme otevřít, zažijeme ukrutnou bolest.
Když jsem o pár hodin později konečně seděla v autobuse a dřímala na cestě domů, 15min před výstupem mi volala teta, že u ní byl na návštěvě Složitý. O mně že se bavili asi jen 5minut, ve kterých řekl, že mě miluje, nikoho jiného už nechce a kdyby zjistil, že někoho mám, tak to nezvládne.. načež, když teta řekla, že by pro to měl něco udělat, tak jí odpověděl, že je to složité.. SLOŽITÉ!! protože všechno, na co neumí odpovědět, je složité!! Vzteky a bezmocí jsem se rozbrečela.. A brečela jsem zbytek cesty, na zastávce a i když jsem v autobuse zvládla mít suché oči, ve chvíli, co jsem uviděla mamku, jsem se zase rozbrečela - ta naštěstí neváhala okamžitě sáhnout do útrob lednice a vytáhnout odtud osvědčený lék - alkohol..
Tohle je člověk, který ti bude celý život jen ubližovat, ať už s ním budeš nebo ne. Měla pravdu, je to bezvýchodná situace - byla jsem s ním a bylo mi hrozně, jsem bez něj a je mi taky hrozně. Tak co s tím? Nejhorší je to, že díky němu si neumím užívat věci, které bych si užívala dřív - mé zážitky z plesu s Bledým Princem jsou tak krásné.. Ale vím, že jsou krásné jen díky tomu, že mi to řekla Nejmilovanější a že jsem si to přečetla ve vlastním článku. Jako by na tom plese byl někdo uplně jiný, vše jde nějak mimo mě. Ten člověk má na mě takový vliv, i když jsem ho 2 měsíce neviděla..
Už milionkrát jsem si kázala vzpomenout si na dobu, kdy jsem byla s ním, jak jsem byla nešťastná. Každou chvilku myslím na to, co mi udělal. Jak to bylo hrozné, když se se mnou rozešel a jak jemu to bylo jedno. Jak je mu to všechno jedno i teď, protože je to přece složité! Myslím na to, že kdybych byla s ním, jen bych se trápila, protože on se nezmění a vždy to bude hajzl.. Všechno to vím a umím nad tím racionálně uvažovat.. Co si ale nedokáži nijak zdůvodnit, vysvětlit, ani to potlačit je fakt, že mi chybí. Každý den, každou minutu mi strašně chybí..
A vzhledem k tomu, že jsou takové melancholické svátky - omluvte mě za to, že příští článek se ponese zřejmě ve stejném duchu, aneb Štědrý den a následné překvapení, které nemělo ani 64, ani 80 karátů..