Přeskočit na hlavní obsah

... protože Tě miluji..

Hodně se teď učím, což s sebou přináší i časté chvíle nudy - a to u mě znamená jediné - furt přemýšlím a uvažuju. Zvlášť teď, když mám nad čím uvažovat.. Teda neměla bych, myslela jsem, že mám ve všem jasno, ale stačí jeden týden a člověk má zas život uplně pomíchaný..


Každopádně mé myšlenkové pochody mě zavedly ke dvou docela blbým závěrům.. Pořád totiž přemýšlím, zda se řídit srdcem, které mě tolikrát zklamalo, nebo rozumem (který taky není uplně ideální) a nebo nechat všechno jen tak plynout (což jsem už párkrát zkoušela a nikdy jsem to dlouho nevydržela)..
A došla jsem k závěru, že já asi nikdy nedokážu být s člověkem, kterého miluji, šťastná. A to proto, že když někoho začnu milovat, tak se každou sekundu užírám strachem, že ho ztratím. A není to jen tím, že už se mi to stalo.. Je to tím, že mám takovou povahu - protože vím, že když jsem zamilovaná, dokážu dát v sázku uplně všechno.. A pak taky můžu všechno ztratit.. Už jsem zažila tu ukrutnou bolest a prázdnotu, která v člověku zůstane po odchodu toho druhého. A tak jsem se začala tomuto pocitu bránit - odmítám toho, kterého miluji tak, jako nikdy nikoho a který miluje mě (jen svým zvláštním arogantním způsobem) a obracím se k tomu, o kom vím, že ho dost možná nikdy milovat nezvládnu.. A když to nebude tenhle, bude to někdo jiný, koho nedokážu milovat - jen s takovým budu klidná.. Protože budu vědět, že když ten člověk jednou odejde, tak mě to nepoloží.. Že když mi ublíží, tak mi nikdy nezůstane jizva, protože mi nikdy nedokáže ublížit pořádně.
Stále ještě sedím ve své krásné pomyslné bublině a nikoho nepouštím dál. Ačkoli se k ní posadil člověk, který začal ťukat a ťukat a snaží se ji rozbít.. A já ji silou vůle držím pohromadě, protože vím, že až se rozbije, rozbije se tím uplně všechno.. Vím to, ale přesto nevím, jestli ji tak dokážu udržet napořád, protože přece jen je ze skla..
My dva se trápíme spolu a trápíme se od sebe.. 100x začínáme a 100x končíme a pak zase stejně začínáme...
Život je občas sranda..

Komentáře

  1. No jo, ženská a láska to mají vždycky těžké. :)

    OdpovědětVymazat
  2. Takhle to má spousta ženských, i tady na blogu už jsem o tom četl. Rozchod je prostě tak bolestivý, že radši nejdeš na plno do dalšího vztahu, aby se bolest případně neopakovala. Prý je to záležitost spíš žen, ale já ti mohu říct, že přemýšlím podobně, protože rozchod mě taky vždy pěkně sejme...

    OdpovědětVymazat
  3. ach, tie ľudské vzťahy, sú také zložité....

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Když jsou oba pod vobraz

M y máme s Bohémem vlastně docela harmonický vztah. Hádáme se jen málokdy. Když mě někdy naštve, tak jsem vždy chvilku protivná, protože v duchu zuřím, ale po nějaké době to v sobě pochroupám a zapomenu na to. A nebo mu řeknu, že mě pěkně štve a on nahodí pohled nešťastného štěněte a je hned vše v pohodě . A když už dojde k hádce, tak se na sebe nikdy nedokážeme mračit moc dlouho. Nutno podotknout, že v 90% případů ty ledy prolomí on, za což ho opravdu zbožňuji ! P roblém nastává, když se jdeme spolu opíjet. Abyste to chápali, když jsme opilí, tak reagujeme oba dva stejně - přehnaně a dost ostře. A taky nám v tu chvíli všechno vadí. "Vždycky, když jsme s mužem v hospodě, tak se smějeme všem těm opilým hádajícím se párům. Protože se vždy někdo takový najde. A my jsme pořád v pohodě a jen se smějeme.." .. No a my jsme zase vždy ti hádající se, kteří jsou všechno, jen ne v pohodě. Docela dobře ještě zvládáme unést situace, kdy jeden je opilý a ten druhý ne. Ten první zmi...

True love

K olik máte v okolí párů, které jsou spolu celý život? Nebo aspoň nějakých 20-30 let? K dyž jsem se nad tím zamyslela já, tak pár takových znám.. Ale všechno to jsou už docela staré ročníky - já vím, je to samozřejmé, když chci najit lidi, kteří jsou spolu celý život, musí už nějaké ty roky mít. Ale když se zamyslím nad mladšíma ročníkama, tak už jsou všichni minimálně jednou rozvedení nebo ještě ani nenašli tu pravou polovičku - a už na to mají čas. Takže u nich už předem vím, že je do svých úvah nemůžu zasadit. P okud bych měla vyjmenovat ty šťastné, tak jsou to všichni moji prarodičové (ano, mám jich víc než 2) a samozřejmě praprarodičové.. Moje mamka je jednou rozvedená, moje teta je jednou rozvedená, moje nevlastní mamka to samé, nevlastí taťka taktéž, rodiče mých kamarádů... Kde je ta láska na celý život, která dřív bývala úplně běžná? D nes jsem na jednom blogu četla pěknou otázku, která mě vlastně donutila k tomuhle článku - Proč dřív šlo najít lásku na celý život a teď ne?...

Podzim za dveřmi

N a základní škole jsme vždy v tomhle období sbírali co nejhezčí a nejbarevnější spadané listí a následně jsme ho temperkami malovali na bílé papíry. Všichni jsme se snažili, aby naše výtvory byly co nejvíc barevné - vždyť bychom měli přece co nejlépe vystihnout krásu podzimu. J á podzimní období vždy z duše nenáviděla - ranní mrazíky se začínají hlásit o slovo, sluníčko vychází pozdě a zachází příliš brzy, jeho paprsky už nejsou tak teplé, často prší a je ponuro. Ale díky tomu všemu jsem zapomínala na to, že podzim má i své neskonale krásné stránky. Sluníčko sice nehřeje tak moc, ale i přesto osvětluje krásně zbravenou přírodu, ranní mrazíky nás nutí brát na hlavu čepice - které tolik miluji!, v domácnostech to voní všemi druhy čaje, vzduch je tak krásně čerstvý (pokud ovšem nejste z Ostravy, kde vám asi ani podzim nepomůže k čerstvému vzduchu) . N evím, co se to se mnou stalo, ale dva poslední roky podzim miluji. A letos se na něj ohromně těším, aniž bych tušila proč. Uvnitř mě je...