My diary's pages are full of thee

We ♥ it

Doufal jsem, že by ses vrátila, ale už nedoufám..
Když odejde milovaný člověk, v prvních chvílích se s tím nemůžeme smířit. Vytěsňujeme to z vědomí, popíráme tenhle fakt.. doufáme, že to je jen noční můra, ze které se následující ráno probudíme a on bude zase s námi. Když konečně přijmeme skutečnost, že je pryč, snažíme se tu bolest zmírnit. Například vírou, že se zase jednoho dne vrátí. Ale zmírňujeme tím bolest, nebo si způsobujeme ještě větší? Proč oddalovat tu chvíli, kdy si přiznáme, že už ho neuvidíme, že nás opustil? Je díky tomu ta bolest menší? Ne, bolí to pořád stejně a ještě navíc žijeme až příliš dlouho v bláhové naději.
Přiznejme si, že v našem životě jsou i chvíle, které strašně bolí, které by tam být neměly. Ale jsou tam a jsou tam z nějakého důvodu - ať už ten důvod zjistíme dřív nebo později. Tyhle chvíle nás činí silnější, chytřejší, opatrnější, ale také štastnější - protože po nich si dokážeme vážit každého štěstí, které nás potká.

Myslím, že tohle moje srdce prostě nezvládne.

Když přijdou chvíle zjištění, že jsme ztratili někoho srašně důležitého, zabíjí nás to zevnitř. Při každé další takové události máme pocit, že už to nemůžeme zvládnout. A potom se obrníme - každý jinak. Já jsem to udělala tak, že jsem se odmítala pořádně a opravdu zamilovat. Když nikomu nevložím do rukou své srdce, nedám mu šanci jej rozdrtit. Jenže občas to člověk neuhlída. Když jsem ho po dvou letech někomu do rukou vložila, dávala jsem si dobrý pozor, abych ho dala správné osobě. A tak moc jsem věřila, že jsem se v té osobě nespletla, že není stejný, jako všichni ostatní. A opravdu to tak vypadalo. Ale v posledních několika týdnech jsem zjistila, že je uplně stejný jako ti, kterým jsem srdce odmítla dát! Jen se převlékl za masku beránka, která byla až příliš věrohodná. Druhé rozdrcení srdce. A já opět vím, že už ho nikomu dát nechci. Raději se ochudím o ty chvíle štěstí, než abych zažívala tu táhnoucí se bolest.

Slíbil jsem: Nenapíšu znovu, dokud slunce nezapadne nad tvým hrobem.

Mám v životě člověka, kterého jsem srdcem nikdy naplno neopustila - ten, kterému jsem ho vložila jako první - ten bude mít jeho část asi navždy. Proto poslední dva roky vypadaly tak, jak vypadaly - neustálé scházení a rozcházení. Nejdříve nebyl připravený na opakování našeho vztahu on. Pak jsem nebyla já, ačkoli on konečně byl (ano, stále tomu zkouším věřit, i když jedna část ví, že on na to nebude připraven nikdy).. A pak se to nějak rozpadlo uplně. A on přesto stále lidem kolem vykládá, že my dva se jednou vezmeme. Dřív bych tomu věřila, chtěla bych tomu věřit, ale vím, že to takhle nechci a že to tak být nemůže. Nikdy bych si nemohla vzít člověka, který mě tolikrát opustil - a vím, že by to klidně udělal znovu, kdyby mohl. Vždy ho budu milovat, ale už ne, jako jeho manželka. Jen jako člověk, kterého se vzdal, ačkoli on se jej nevzdal nikdy. Kdyby tehdy místo mluvení konal, vše by dopadlo jinak. Mohli jsme být šťastní. Místo toho se oba trápíme - bez sebe i spolu. Sami i s jinýma lidma. A já se raději budu trápit s jinýma, ve kterých se třeba zmýlím, protože je neznám, než abych se mýlila v člověku, u kterého vím, že to s ním nikdy nebude jiné. Nikdy nečekejte na to "jednou to tak bude..." pokud něco chcete, udělejte pro to všechno HNED! Protože v další minutě už může být pozdě a vy ztratíte až příliš moc..