Přeskočit na hlavní obsah

Fatwa: život pod hrozbou smrti - Jacky Trevane


Autobiografická knížka líčí zážitky Jacky, která když jela do Egypta na dovolenou, nikdy netušila, že zde potká svého budoucího manžela. Kvůli němu následně opustila svůj normální život a odstěhovala se do Egypta - do kultury uplně odlišné od té její, kde jsou pro nás nepředstavitelné věci zcela normální. Zpočátku se snažila začlenit, změnit, chápat, ale postupně pochopila, že to opravdu nejde... Svému manželovi porodila dvě dcery, se kterýma musela následně z Egypta uprchnout, protože ji on, i jeho rodina, psychicky a fyzicky týrali. Naštěstí pro ni se útěk zdařil a ona se mohla vrátit ke své rodině.. Spousta žen takové štěstí nemá - pokud by ji chytili, zcela beztrestně by ji mohl manžel zabít.


Kniha se mi moc líbila, protože mám strašně ráda autobiografické knihy a také příběhy odehrávající se v prostředí nám kulturně úplně odlišném. Absolutně mi ale nejde do hlavy, že by mohl být někdo tak blbý (s prominutím), že by si po týdnu známosti vzal cizího člověka a ještě navíc z Egypta. Člověk nechápe, jak mohou být v dnešní době některé holky pitomé. Nadruhou stranu je dobře, že se o tom autorka rozhodla takhle veřejně promluvit, snad to aspoň trochu pomůže k pochopení cizí kultury a lidé si uvědomí, že my do ní prostě nepatříme, ať se snažíme jakkoli.
Snažím se četbou takových knih trochu více pochopit muslimskou společnost, ale asi to nikdy zcela nezvládnu. Je to zřejmě tím, že jsem byla vychována v uplně jiném světě, mám jiné názory a jiné chápání. Přesto nemůžu nepodotknout, že to, co se tam děje ženám, je opravdu hrozné. Samozřejmě ne všem ženám - je zde jistě i spousta mužů, kteří mají naše pokrokovější myšlení a berou svou ženu jako životní partnerku, která je mu rovna.
Neumím si představit, že v dnešní moderní společnosti je tohle ještě možné. Nadruhou stranu, lidé si za to mohou sami. Velká část populace o tomhle světě neví vůbec nic, nezajímá je to, protože se jich to netýká. A naopak - některé muslimky jsou se svým životem spokojené a vzdorují jakékoli změně - opět je to jistě výchovou. V takovýchto podmínkách se zcela jistě něco jen tak nezmění.
Knihu každopádně doporučuji všem!

Komentáře

  1. Moderní společnost je jen v Evropě, za hranicemi řádí barbaři. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nic takového jsem zde nanapsala a ani si to nemyslím ;))

      Vymazat
  2. Sice přímo takovýhle knížky nevyhledávám ale na druhou stranu je dobré si někdy něco takovýho přečíst už jen kvůli tomu že se takovýhle věci fakt dějou a rozhodně to není žádná sranda. Určitě to musí bejt hrozně zajímavý a poučný. Moc pěkná recenze a hezký blog :-)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Když jsou oba pod vobraz

M y máme s Bohémem vlastně docela harmonický vztah. Hádáme se jen málokdy. Když mě někdy naštve, tak jsem vždy chvilku protivná, protože v duchu zuřím, ale po nějaké době to v sobě pochroupám a zapomenu na to. A nebo mu řeknu, že mě pěkně štve a on nahodí pohled nešťastného štěněte a je hned vše v pohodě . A když už dojde k hádce, tak se na sebe nikdy nedokážeme mračit moc dlouho. Nutno podotknout, že v 90% případů ty ledy prolomí on, za což ho opravdu zbožňuji ! P roblém nastává, když se jdeme spolu opíjet. Abyste to chápali, když jsme opilí, tak reagujeme oba dva stejně - přehnaně a dost ostře. A taky nám v tu chvíli všechno vadí. "Vždycky, když jsme s mužem v hospodě, tak se smějeme všem těm opilým hádajícím se párům. Protože se vždy někdo takový najde. A my jsme pořád v pohodě a jen se smějeme.." .. No a my jsme zase vždy ti hádající se, kteří jsou všechno, jen ne v pohodě. Docela dobře ještě zvládáme unést situace, kdy jeden je opilý a ten druhý ne. Ten první zmi...

True love

K olik máte v okolí párů, které jsou spolu celý život? Nebo aspoň nějakých 20-30 let? K dyž jsem se nad tím zamyslela já, tak pár takových znám.. Ale všechno to jsou už docela staré ročníky - já vím, je to samozřejmé, když chci najit lidi, kteří jsou spolu celý život, musí už nějaké ty roky mít. Ale když se zamyslím nad mladšíma ročníkama, tak už jsou všichni minimálně jednou rozvedení nebo ještě ani nenašli tu pravou polovičku - a už na to mají čas. Takže u nich už předem vím, že je do svých úvah nemůžu zasadit. P okud bych měla vyjmenovat ty šťastné, tak jsou to všichni moji prarodičové (ano, mám jich víc než 2) a samozřejmě praprarodičové.. Moje mamka je jednou rozvedená, moje teta je jednou rozvedená, moje nevlastní mamka to samé, nevlastí taťka taktéž, rodiče mých kamarádů... Kde je ta láska na celý život, která dřív bývala úplně běžná? D nes jsem na jednom blogu četla pěknou otázku, která mě vlastně donutila k tomuhle článku - Proč dřív šlo najít lásku na celý život a teď ne?...

Podzim za dveřmi

N a základní škole jsme vždy v tomhle období sbírali co nejhezčí a nejbarevnější spadané listí a následně jsme ho temperkami malovali na bílé papíry. Všichni jsme se snažili, aby naše výtvory byly co nejvíc barevné - vždyť bychom měli přece co nejlépe vystihnout krásu podzimu. J á podzimní období vždy z duše nenáviděla - ranní mrazíky se začínají hlásit o slovo, sluníčko vychází pozdě a zachází příliš brzy, jeho paprsky už nejsou tak teplé, často prší a je ponuro. Ale díky tomu všemu jsem zapomínala na to, že podzim má i své neskonale krásné stránky. Sluníčko sice nehřeje tak moc, ale i přesto osvětluje krásně zbravenou přírodu, ranní mrazíky nás nutí brát na hlavu čepice - které tolik miluji!, v domácnostech to voní všemi druhy čaje, vzduch je tak krásně čerstvý (pokud ovšem nejste z Ostravy, kde vám asi ani podzim nepomůže k čerstvému vzduchu) . N evím, co se to se mnou stalo, ale dva poslední roky podzim miluji. A letos se na něj ohromně těším, aniž bych tušila proč. Uvnitř mě je...