Jsi moje mrtvá touha

- Ale, došla jsem k závěru, že když jsme zatím neměly štěstí, tak na nás opravdu musí čekat někdo ještě lepší.
- Přesně to si říkam já! I když je to teď těžké přijmout, protože mé srdce stále věří tomu, že to pravé štěstí jsem měla mít se Zarosteným. Ale mozek ho pořád přesvědčuje, že ne. A jak to časem přebolí, tak se srdce nechá přesvědčit.

Společně s Modroočkou jsme zahájily těžký boj - snažíme se mozkem přeprat naše srdce. Na to, aby mozek vítězil, je asi ještě brzy. Ale myslím, že malé vítězství se mu dostálo už tímhle. Že jsme si připustily, že nás čeká ještě mnohem něco lepšího, než bylo. Připomnělo mi to jeden citát, který jsem milovala po rozchodu se Záchranářem. "Představ si, jaké štěstí zažiješ s tím pravým, když i s těmi ostatními jsi byla na vrcholu blaha." A je to tak- strašně se těším na ty okamžiky, kdy budu vědět, že už nemůžu být šťastnější. Na to, až bude všechno nechutně růžové, jak psala Modroočko. Už teď mám za sebou spoustu krásně růžových chvil a nemůžu se dočkat těch nechutně růžových, až z nich budou bolet zuby a pálit oči. Ještě jsem ale své srdce tak docela nepřesvědčila, protože kdykoli si vybavím tyhle okamžiky, srdce se ozve s myšlenkou: "Tohle jsi ale měla prožívat s NÍM." Na tomhle budu muset ještě trochu zapracovat - já a čas.. I když budu mit dost ztížené podmínky, protože za měsíc se s ním budu vídat 2x do týdně. To si pak člověk těžko namlouva, že mu ten člověk vůbec nechybí.

-Zjistily jsme s holkama, že všechny 3, co jsme měly vztahy, které jim ostatní hrozně záviděli, už jsou samy. Všechno se rozpadlo. Byla to pravda, co jsi kdysi řekl u rozchodu - byli jsme na vážný vztah moc mladí, nemohlo to vydržet navždy.
-To byla blbost, nikdo na tohle není moc mladý.
-Pravda, spíš jsme byli blbí. Ale ne, já si stojím za tím, že jsme mladí byli. A teď můžem jen všem ostatním závidět my. Protože mi přijde, že možnost vážného vztahu už jsem vyčerpala.
-Tak to samé se zdá i mně.
-Ale ne! Určitě ještě někoho oba najdeme! Já tomu věřím a strašně nám to přeju.. Teda sobě to přeju trochu víc.
-No samozřejmě.

Až nás to štěstí potká, budem si ho umět hrozně vážit. Protože jsme lidé, kteří už poznali bolest. Už jsem tolikrát spadla na držku, že neznám nic jiného než pády a opětovné sbírání se na nohy. A kdykoli se zvednu, jsem silnější, než kdy před tím, protože okamžitě čekám další pád. A až jednou ten pád nepřijde, až mi narostou křídla a já místo padání poletím, užiji si tu výšku mnohem víc, než kdokoli jiný. Protože každému narostou v životě křídla v jinou dobu. Některým narostla už při narození a jsou zvyklí se na svět dívat shora. A snaží se letět výš a výš, protože chtějí víc, nedokáží si vážit toho, co mají. Nechápou, že mohou spadnout na zem. A jelikož spadnou z obrovské výšky, může se stát, že už se nikdy nevzpamatují, polámou si křídla a zpět do oblak už se nedostanou. Zatímco my, kteří jsme zvyklí být u země a opatrní, si budem dávat sakra pozor na to, jak moc vysoko letíme a jestli to není nebezpečné. Zároveň si ale budeme užívat krásu, na kterou nejsme zvyklí. A uvidíme ten svět uplně jiným pohledem, než ti ostatní. Uvidíme ho "nechutně růžový".