Přeskočit na hlavní obsah

Lost




Často stojím u velkého okna vedoucího do zahrady a dívám se ven.. Dívám se ven a zároveň sleduji svůj odraz. Ve skle vidím ten chaos, který se ve mně teď odehrává. Venku za okny je mírumilovná příroda, v okně mrtvý odraz člověka a uvnitř osoba bojující s vnitřními démony. Nevím, co dělat s budoucností, nevím, co se děje v přítomnosti.
Něco se ve mně zlomilo a já začala váhat nad tím, jestli jsem si zvolila správnou vysokou školu – ano, po 4 letech studia zjišťuji, že bych možná chtěla něco jiného. Nevím, zda je to tím, že se určitým způsobem mění má osobnost – což se ukázalo už před několika měsíci, kdy jsem zavrhla pro svá budoucí studia město, ve kterém jsem teď a zamilovala si jiné – strašně toužím jít do Prahy. Všude kolem už je to pro mě malé, potřebuji mít křídla, potřebuji se každý den procházet po jiné dokonalé části našeho hlavního města. Chytám se každé příležitosti, abych se tam mohla podívat, ačkoli ještě nedávno jsem tvrdila, že v Praze bych v životě nemohla žít! A teď nechci nic jiného.  A přesně tenhle zlom přišel před pár dny, i co se týče školy. Nejsem si jistá, jestli obor, který tak miluji, je pro mě ten pravý. Protože už teď vím, že se mu nechci naplno věnovat, že co se toho týče, tak chci skončit nanejvýš v muzeu – samozřejmě nejlépe v Národním muzeu – a na to by mi měl stačit i bakalář. Tudíž jsem usoudila, že prioritou číslo jedna se pro mě v tuhle chvíli stává pedagogická fakulta. Bude to pro mě vše 2x náročnější – jak se tam dostat, když budu muset dohnat vše, co se ostatní učili už na bakaláři, tak se tam potom udržet -  ze stejného důvodu – já nebudu mít bakaláře z pedagogické, jako většina.
„Zlato, a proč tě to tolik trápí?“ – „Protože já jsem vždy v životě věděla, co chci.. Teď to nevím a to mě děsí.“

Další obrovský zdroj mého chaosu je Cizinec. Ten, se kterým jsem prožila nejdokonalejší měsíc za posledních pár let, ten, který mi plní sny, ten, kterého miluji. Zároveň také člověk, který má možnost mi nejvíce ublížit – sama jsem mu tuhle možnost poskytla ve chvíli, kdy jsem mu do rukou vložila mé srdce. A on mi měl na oplátku dát své a nějakou dobu jsem si také myslela, že se tak opravdu stalo. Ovšem když už v to naplno věřím, vždy mi nakonec ukáže, že jeho srdce je za obrovskou nedobytnou hradbou – a já stále stojím před ní. Ačkoli šplhám po zteřelých lanech, která se pode mnou trhají, škrábu se nahoru, až mi dlaně krvácí, nevzdávám se, i když stále padám. Jenže všude kolem mě je jen krev a slzy a to, po čem toužím nejvíc, je stále tam hluboko uvnitř. Dochází mi síly, přesto pořád zkouším vyšplhat. Přitom by jen stačilo otevřít bránu a pustit mě dovnitř. Ale ta je stále zavřená.

Komentáře

  1. Mám takový pocit, že stejný problém řešil naprosto každý student našeho oboru - chci se tomu věnovat naplno a nebo chci dělat něco jiného? :) Vůbec se toho neboj, jen stojíš na křižovatce, která ti nabízí tolik možností... jen si udělej čas a zamysli se nad tím :)
    Co se týče tvého Cizince, neztrácej naději. Zatím ti dovoluje za tu hradbu jen nahlédnout... až se rozhodne, že tě za ni pustí úplně, potom to bude dokonalé :) Do té doby, pokud budeš potřebovat obvazy, kapesníčky, cokoliv, jsem tady :-*

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

True love

K olik máte v okolí párů, které jsou spolu celý život? Nebo aspoň nějakých 20-30 let? K dyž jsem se nad tím zamyslela já, tak pár takových znám.. Ale všechno to jsou už docela staré ročníky - já vím, je to samozřejmé, když chci najit lidi, kteří jsou spolu celý život, musí už nějaké ty roky mít. Ale když se zamyslím nad mladšíma ročníkama, tak už jsou všichni minimálně jednou rozvedení nebo ještě ani nenašli tu pravou polovičku - a už na to mají čas. Takže u nich už předem vím, že je do svých úvah nemůžu zasadit. P okud bych měla vyjmenovat ty šťastné, tak jsou to všichni moji prarodičové (ano, mám jich víc než 2) a samozřejmě praprarodičové.. Moje mamka je jednou rozvedená, moje teta je jednou rozvedená, moje nevlastní mamka to samé, nevlastí taťka taktéž, rodiče mých kamarádů... Kde je ta láska na celý život, která dřív bývala úplně běžná? D nes jsem na jednom blogu četla pěknou otázku, která mě vlastně donutila k tomuhle článku - Proč dřív šlo najít lásku na celý život a teď ne?...

Když jsou oba pod vobraz

M y máme s Bohémem vlastně docela harmonický vztah. Hádáme se jen málokdy. Když mě někdy naštve, tak jsem vždy chvilku protivná, protože v duchu zuřím, ale po nějaké době to v sobě pochroupám a zapomenu na to. A nebo mu řeknu, že mě pěkně štve a on nahodí pohled nešťastného štěněte a je hned vše v pohodě . A když už dojde k hádce, tak se na sebe nikdy nedokážeme mračit moc dlouho. Nutno podotknout, že v 90% případů ty ledy prolomí on, za což ho opravdu zbožňuji ! P roblém nastává, když se jdeme spolu opíjet. Abyste to chápali, když jsme opilí, tak reagujeme oba dva stejně - přehnaně a dost ostře. A taky nám v tu chvíli všechno vadí. "Vždycky, když jsme s mužem v hospodě, tak se smějeme všem těm opilým hádajícím se párům. Protože se vždy někdo takový najde. A my jsme pořád v pohodě a jen se smějeme.." .. No a my jsme zase vždy ti hádající se, kteří jsou všechno, jen ne v pohodě. Docela dobře ještě zvládáme unést situace, kdy jeden je opilý a ten druhý ne. Ten první zmi...

Pokud Ti žena dá klíč od svého srdce, nepodceňuj to. Zitra by totiž klidně mohla vyměnit zámek.

J á bych strašně chtěla člověka, který mě bude mít rád, udělá pro mě všechno, budu s ním šťastná.. A já jsem ho kdysi potkala.. A najednou jsem ho nechtěla, najednou pro mě byl až moc hodný, milý.. otravný .. A proto často přemýšlím nad jedním faktem: Ženy s oblibou prohlašují, že chtějí muže, který se jim bude oddaně věnovat - milence, přítele nebo sobě rovného. Ale jakmile někoho takového mají, všechno zahodí kvůli prvnímu muži, který s nimi jedná jako s kusem hadru, je jedno, co jim dělá, pořád se k němu vracejí pro další dávku.. Naprosto se v tom vidím.. Opravdu my ženy potřebujem ty "hajzlíky", abychom se cítily spokojené? P okud ano, jsme tak trochu masochistky. Stále mi vrtá hlavou, jestli jsem tehdy nezahodila své štěstí. Na začátku října jsem poznala Vojáka, se kterým jsem se měla opravdu hezky. Po našem prvním rande jsem šla domů se srdíčkama kolem hlavy a těšila se na další. Hned po dalším rande zůstal na noc.. Byl chytrý, vtipný, hezký, dobře zajištěný, byl...