Nikdy se nevzdávej

Tohle je období, kdy možná hodně z vás řeší svou budoucnost - myslím to v tom smyslu, že konec února je na většině škol deadline podávání přihlášek pro budoucí studium. Letos jsem v tomhle procesu opět i já - znovu musím volit nějakou variantu, na základě níž ovlivňuji svou budoucnost. Jak studijní, profesní, tak i soukromou.

Co se týče profesní stránky, měla jsem před nějakou dobou jistý výkyv, kdy jsem nevěděla, co se sebou. Jestli to, co dělám nyní, je směr, kterým se chci ubírat i nadále. Tohle už je asi za mnou. Po jednom rozhovoru, kdy jsem slyšela, že to, co dělám, je až příliš super na to, abych se toho jen tak vzdala, jsem zjistila, že je to nejspíše pravda. A že je také pravda, že pokud budu dobrá v tom, co dělám, můžu dělat téměř cokoli. Pokud budu chtít, můžu učit děti historii, ale také klidně můžu stát v Národním muzeu a každý den děkovat za tuhle příležitost. Můj studijní plán se tudíž vytvoří ve chvíli, kdy udělám bakaláře a dostanu se na některou ze škol, kam se hlásím.

Co se ale týče soukromého života, nemám v tom tak jasno. Mé poslední podávání přihlášek bylo doprovázeno řešením problému, jak to bude vypadat s mým vztahem s Mrtvým, když já budu tam a on tady a budeme se vídat jednou za týden. Jaké to bude, až vyjdu školu a budu chtít zůstat na jiném místě, než on. Tehdy jsem věřila, že se to nějak vyřeší, že jak dostuduji, dokážeme žít na místě, které bude vyhovovat oběma. Nakonec jsme to nemuseli tolik hrotit, protože již v první části mého studia na vysoké, jsme se s Mrtvým rozloučili. Možná to bylo naším častým odloučením, možná ne.

Nyní stojím před stejnou situací, jako tehdy. Jak skloubit mé budoucí studium s člověkem, se kterým jsem zvyklá se vídat jak nejvíce to jde. Jaké to bude, když nastane ta nejhorší možná varianta a já se dostanu jen do Brna a on jen do Prahy? Několik dní jsem přemýšlela nad všemi možnými nejhoršími scénáři. Jak si můžeme udržet náš vztah, když budeme každý na jiném konci republiky?

Já věřím tomu, že to klapne a budeme spolu.. A když budeme každý jinde, tak to stejně společně zvládneme.. Věříš tomu taky?

Upřímně, v první chvíli jsem tomu nevěřila. I teď mám jisté pochybnosti. Jenže pak jsem si uvědomila jednu věc - s Mrtvým jsme to nezvládli a to jsme měli velmi snadnou variantu bytí. A proč jsme to nezvládli? Protože jsme k sobě nepatřili, rozešli bychom se, i kdybych na vysokou nešla, protože jsme si nebyli souzeni a protože by to tak život zařídil.

Věřím tomu, že pokud spolu máme být, tak budeme, ať už jsme kdekoli. Věřím, že život to zase zařídí tak, jak to má být. Budu se těšit z toho, když se dostaneme do stejného města, protože se nám díky tomu otevřou úplně nové možnosti. Budu se těšit i z toho, že se dostaneme každý jinam, přesto tak, abychom se vídali. A budu se těšit i z toho, když nastane ta nejhorší varianta- protože vlastně nebudu vědět, co z toho všeho je ta nejhorší varianta- nebudu vědět, jestli se to pokazí nebo spolu opravdu budeme v dobrém i zlém. Každý vztah si musí projít různými zkouškami, my už jsme jich přežili tolik, že další nás mohou opět jen posílit. A pokud nás některá z nich porazí? Nad něčím takovým přece nemůžu přemýšlet .. Ne teď, když to vypadá, že k sobě patříme.