To, co lidé nazývají štěstím, je okamžik, kdy přestanou mít strach

Jsem živoucí důkaz pravdivosti tohoto citátu. Vždy se mi vybaví období, které jsem prožívala v tuhle dobu před rokem. Na konci srpna jsme se s expřítelem rozešli po 6ti letech vztahu. A já jsem musela dohnat vše, co jsem do té doby zameškala - takže celou pubertu: plnou večírků a chlapů. Chodila jsem z jedné akce do druhé a každý týden "milovala" někoho jiného, jako správný puberťák. Ale ve skutečnosti to byly všechno jen povrchové a tělesné požitky. Přesto jsem tehdy zažívala jedno z nejšťastnějších období života - a proč? Protože tehdy jsem se nemusela bát toho, že by mi někdo ublížil. Celých šest let před tím jsem se děsila chvíle, kdy mě přítel podvede, kdy mě přestane mít rád, kdy mi ublíží.. A pak to udělal a já jsem se najednou neměla čeho bát. A byla jsem šťastná..
A tak je to vždy - člověk se zamiluje, vloží do někoho svou důvěru, dá mu své srdce a začne mít hrozný strach, že ten druhý toho zneužije a to srdce rozšlape. Já jsem v průběhu posledních několika měsíců dělala jednu zásadní chybu - své rozšlapané srdce jsem neléčila, vždy jsem ho jen vyzvedla z rukou jednoho trýznitele a vložila ho do rukou jiného - a věřila tomu, že onen dotyčný jej vyléčí. Jenže žádný z nich nepochopil, že mé srdce potřebuje sešít a opečovávat - každý z nich mi na něj dal jen náplast, kterou po pár týdnech strhl. Všichni jistě víte, jak strhnutí náplati bolí. Zvlášť na místech, kde bylo zapotřebí mnohem víc, než náplasti. A tak mé srdce vždy začalo znovu krvácet. A já ho znovu vložila do rukou někoho, u koho jsem doufala, že bude v lékařských praktikách přece jen zkušenější, než ten předchozí. Řekněme si to upřímně - žádného šikovného chirurga jsem nepotkala, všechno to byli jen falešní felčaři, kteří si chtěli do bolístky dloubnout.
A pak všechno tohle dosáhlo svého vrcholu - jeden dloubal a dloubal tak dlouho, až mé srdce přestalo být životaschopné. A to bez jakýchkoli metafor - najednou jsem se díky bolesti nemohla ani nadechnout. A tak jsem veškeré kontakty s lidma, u nichž jsem tušila, že mi můžou nějak ublížit, utla. Najednou jsem pochopila, že pokud chci své srdce zahojit, budu to muset udělat sama. A tak jsem dnes zhruba ve stejné životní fázi, jako před rokem (vtipné na tom je to, že zase kvůli stejnému člověku). Ovšem jeden velký rozdíl tady je. Tehdy jsem se léčila vírou, že jednou přijde někdo, kdo mě bude milovat tak moc, jako já jeho.. a že to bude brzo.. Teď se léčím vědomím, že jsem sama a že mi konečně nemá kdo ubližovat. Díky všem chlapům, které jsem v životě potkala, jsem se dostala do stadia, ve kterém nikdo nevěřil, že se JÁ ocitnu - já, věčný romantik, který bez chlapa nevydrží ani týden. Proč bych zase v někoho měla vkládat důvěru, když všichni předešlí zklamali?? Jak by řekla má sestra "forever alone" - tak zní moje aktuální ozdravovací kúra.
Došlo mi, že jsem v každém vztahu měla strach proto, že jsem asi tušila, že to není ten pravý a že ten člověk je mi schopný ublížit. Tak to přece nemá být - naše milovaná bytost nás má denno denně přesvědčovat o faktu, že jí můžeme věřit a že NEMUSÍME MÍT STRACH. Žádný z těch felčarů, se kterýma jsem trávila čas, tohle nedělal. Až se jednou objeví ten, jemuž budu bezvýhradně věřit a budu cítít, že tak je to správně, tak se klidně své samoty s chutí vzdám a budu nejšťastnější na světě - protože přece jen, zamilovanost ke mně patří. Ale než se někdo takový objeví, tak do té doby si budu naplno užívat samoty - bez obav a strachu..