Není to tak dávno, co jsem psala, že si dávám stop stav v partnerských vztazích. Že se potřebuji vzpamatovat, vylízat rány, uzdravit, popřemýšlet, co dál. Jenže jak už to bývá, vždy se něco nečekaně semele, aniž bychom tomu šli vstříc. Začalo to neviným přednesem, pokračovalo mírně vinou básničkou a uprostřed lízání svých ran jsem najednou nevěděla, jestli se uzdravuji nebo ženu do dalšího průseru. Chtěla jsem se vyléčit, užít si samoty, klidu.. Ale taky jsem chtěla vždy přítele typu David Backham.. A najednou jsem začala zjišťovat, že D.B. je na mě strašně sladký, tuctový (nepopíram, že stale dokonalý).. A že možná, napříč všem pravidlům a konvencím, které v mém životě existují (žádné nejsou), mě na tomhle bohémovi typu Vilém Čok (ne, tohle odmítám, ale má mamka mu ráda říká "Vildo") něco hodně bere.. Možná proto, že jsem vždy obdivovala všechny umělce, možná díky tomu romantickému gestu typu "napsal jsem ti básničku", možná prostě jen proto, že to je někdo uplně jiný než do teď.. Že to je můj určitý způsob rebelie vůči sobě i okolí - má 14letá sestra je dost velký rebel na to, aby došla domů ze školy s tunelem v uchu.. já mám své uši moc ráda, proto si někoho s tunelem najdu (ano, jinak to nesnáším - říkam, jsem rebel!) .. Možná za to všechno může fakt, že jsem mu na první schůzce řekla takové věci, jako snad ještě nikomu - protože s ním to jde tak nějak samo.
Ale pak přišla jedna chvíle, kdy jsem se na něj opravdu naštvala - tak moc, že mi vzteky došla slova a já jen seděla a tiše zuřila. A jsem díky tomu ochotna okamžitě vše zabalit. A to jsme jen kamarádi. I tak jsem schopna sbalit se a odejít. Protože já už nechci bojovat, nikdy! Šest let (a pak další rok navíc) jsem bojovala jako lev. Každý prohřešek jsem byla ochotna spolknout, spláchnout, každou probrečenou noc nebo provztekaný den zapomenout. Rvala jsem se za něco, co šlo během jedné sekundy do hajzlu. A já už nejsem ochotna bojovat za nic, když je na tomhle světě vše tak sakramentsky nejisté! Nejsme v pohádce, tady nevítězí dobro nad zlem.. Tady je vždy vítězem největší blbost..
Ale pak přišla jedna chvíle, kdy jsem se na něj opravdu naštvala - tak moc, že mi vzteky došla slova a já jen seděla a tiše zuřila. A jsem díky tomu ochotna okamžitě vše zabalit. A to jsme jen kamarádi. I tak jsem schopna sbalit se a odejít. Protože já už nechci bojovat, nikdy! Šest let (a pak další rok navíc) jsem bojovala jako lev. Každý prohřešek jsem byla ochotna spolknout, spláchnout, každou probrečenou noc nebo provztekaný den zapomenout. Rvala jsem se za něco, co šlo během jedné sekundy do hajzlu. A já už nejsem ochotna bojovat za nic, když je na tomhle světě vše tak sakramentsky nejisté! Nejsme v pohádce, tady nevítězí dobro nad zlem.. Tady je vždy vítězem největší blbost..
A zas v tom lítáš! Tak snad tentokrát se trefíš do černého. S přáním líbezného dne. :)
OdpovědětVymazatŘekla bych, že tady je vždy vítězem ten komu to vítězství spadne téměř do klína. Ten kdo bojuje, nemá nic. Tedy tolik můj názor. Už mě to neba, bojovat a nic...:-(
OdpovědětVymazatSnad všechno vyjde:)
OdpovědětVymazatdreammorebabe
Náhodou, to je hezké, já bych tomu nechala volný průběh :-). Co se má stát, to se stane ;). Těžko tedy říct, čím tě naštval, ale z mého pohledu je odpouštět lidské a ráda to dělám, protože se mi vždy oddechne a aspoň už na mě nejde žádná negativní energie. Často mě také přítel někdy naštve někdy až nasere :D. Mám vždy takovej vztek, že až někdy brečím, ale potom se vždy vyspím, pustím to z hlavy a je to pryč a hned je mi krásně :-). Ale jinak přeju hodně štěstí :)
OdpovědětVymazatMáš naprostou pravdu, hned další den bylo všechno odpuštěno :D
VymazatA děkuji :))
oooch škoda toho konca, ten začiatok znel veľmi pekne :) ale máš pravdu, už len podľa tvojich článkov usudzujem že si toho dokázala odpustiť kopec a zaslúžiš si určite niekoho za koho nebudeš musieť bojovať takýmto spôsobom ako pred tým a určite ho aj nájdeš ! :)
OdpovědětVymazatNěkdy nezbývá nic jiného, než zatnout zuby, bojovat a nevzdávat to :-) Často nezbývá než věřit, že tentokrát je to naposledy a pak přijdou ty krásné věci. A i přes všechny trable věřím, že jednou takový den přijde - probudíš se a budeš vědět, že máš všechno, co sis přála, že jsi šťastná a že celý tvůj život směřoval právě k tomuto okamžiku ;-)
OdpovědětVymazatA co se týče Vildy (tvoje maminka má pravdu, teď to vidím taky :D ), i já jsem ochotná věřit tomu, že je to světlá výjimka naší jinak temné katedry :)
Nevidíš, Vilda se mi nelíbí :D narozdíl od našeho Vildy :D
VymazatKrásný a úžasný komentář.. ale tak od Tebe nic jiného nelze očekávát :* budem tomu věřit spolu a třeba to hecnem díky tomu :P :*