Žiješ si svůj život

Patřím mezi lidi, kteří neřeší předsudky ostatních a snažím se být za všech okolností svá. V pubertě to byla určitá rebelie proti systému, kdy jsem chodila v černém s šátkem ve vlasech a výrazně namalovanýma očima. Postupně jsem černou odkládala a měnila za výrazné barvy, šátky jsem přeměnila v květované čelenky a blond vlasy nabarvila na růžovo-fialovo-barevno. I tohle byla ze začátku rebelie, zejména proti lidem, kteří se nedokázali smířit s originalitou a extravagancí. Později jsem se na tyhle lidi vykašlala a byla jsem prostě sama sebou – stále s květinami ve vlasech a barevným oblečením. V tomhle jsem se prostě našla.

V poslední době už se příliš často nesetkávám s odmítavým postojem vůči mému stylu. Ano, stále se za mnou ještě spousta lidí otáčí a pořád mě propalují zvědavým pohledem. Ale vždy se jen podívají a jdou dál, po ulicích zaplněných stejně tuctovými občany. V tomhle směru už se lidé nejspíš trochu posunuli, už si začínají zvykat na ostatní, kteří nějakým způsobem vybočují, už to dokázali zařadit do celkem „normálního“ stavu.

Sleduji spoustu blogů, na kterých se slečny nebojí nosit cokoli, co se jim líbí. Na kterých nemají problém psát své názory, ačkoli hodně z nich je radikálních nebo prostě jen „jiných“. Sleduji holky, které se nebojí být své a čerpám z nich veškerou energii a originalitu, kterou do fotek a textu dokáží vložit. Ovšem dnes jsem si uvědomila jednu věc. Sleduji spoustu blogů, které nejsou nijak extra známé, které jsou upozaďovány právě díky tomu, že jsou jiné. Pokud máte přehled o tom, kdo je ve skupině Elite bloggers, tak všechna má slova o tom, že lidé si zvykají na originalitu, popřete. Protože v téhle skupině elitních blogerek jsou pouze slečny, které nakupují v obrovských obchodních řetězcích, nosí na sobě oblečení, které je všechno na jedno brdo.. Neříkám, že tyhle holky nesleduji, neříkám, že se mi nelíbí, jak se oblékají. Nejsem žádný módní guru. Ale v blogové sféře jsou hlavním vzorem slečny, které se pyšní pouze tím, že nakupují veškeré předražené „in“ oblečení- aby o něm pak mohly psát, že to je kus hadru šitý přesně na ně a že jej milují, ačkoli v tom vypadají strašně. Aby kupovaly všechno, co se zrovna vrací do módy – jako jsou zvonáče, zapínací džínové sukně, vytahané svetry (protože teď velice letí příšerný styl manšestráků a retro kousků) – ačkoli je to něco šíleného – a utrácí za to nehorázné peníze, přestože mohou prohrabat babiččinu skříň a jistě by tam minimálně jeden takový kus našly. Touhle elitou jsou holky, které utratí za den 2000kč v restauracích, aby si mohly jídlo nafotit na instagram, blog, snapchat a všechny sociální sítě, které ovládají.

Tohle není článek, který je zaměřený proti elite bloggers nebo slavným českým/slovenským blogerkám. Tohle je článek, který chce ukázat, že jsme se stále ještě nevyhrabali ze stereotypu a šedého vzoru, do kterého jsme kdysi dávno upadli. Do stereotypu, který je proti veškeré extravaganci, proti snahám být sám sebou. Protože žádná z těchto snah u nás není doceněná – ba naopak, jsou ještě stále lidé, kteří ji odsuzují. Jak se pak máme jako národ posunout dál, když nejsme schopni akceptovat výjimečnost jednotlivých lidí? Pokud se nedokážeme smířit s tím, že každý člověk by měl být originál v oblékání, jak se pak smíříme s tím, že každý z nás má své výjimečné originální myšlení, myšlenky, názory, které třeba nejsou stejné, jako mají ostatní – ale přesto mohou být víc než trefné a pravdivé. Nezakrsli jsme v tom určeném standartu a šedi?