Zpět na začátek

"Ty fakt nejsi normální."
"Definuj normálno."

Ačkoli si můj milý myslí, že když se nudím, přemýšlím pouze nad youtubery a make-upem, jednou v noci, když jsem nemohla spát, jsem se zamyslela nad touto jeho "otázkou". A od té doby nad ní občas zapřemýšlím.

Co bylo pro lidi ve středověku normální? Že všechny planety společně se Sluncem a Měsícem obíhají okolo Země. Musel přijít nějaký Koperník, aby řekl, že to teda takhle nefunguje. No a kdo mu to žral? Pro všechny bylo normální, že středem Vesmíru je země a tento nenormální člověk přišel s takovou blbostí. Pošuk.

V době kalhot do zvonu by nikdo nepomyslel na to, že za chvíli budeme všichni chodit stáhnutí ve skinny džínech - ano, dokonce i chlapci. V době kalhot s nízkým pasem nikoho nenapadlo, že brzy přijdou opět na scénu high waisted jeans, které umí udělat dokonalý útlý pas. A co nenapadlo ani mě a stále to odmítám - že se opět vrátí velvet materiály, bože to je zlo. Ale každý podle svého gusta.

Když jsem byla velká Scene (ano, byla jsem scene a jsem na to hrdá a část "sínky" ve mně stále dřímá - dokonce jsem zjistila, že tomuto stylu podlehla i má neoblíbenější blogerína Ivanka), každý týden jsem měla jinou barvu vlasů - přes růžovou, fialovou, modrou, zelenou, bílou, černou a nevímjakouještě. Pan Zapomenut se mohl zbláznit, když se mnou chodil  po městě a všichni se po mně otáčeli. Zvlášť, když ani tohle mi nestačilo a většinou jsem si do těch vlasů dala ještě korunku nebo velkou Hello Kitty čelenku.

Další éra, kterou nesnášel, byla čelenka nošená na čele. Týjo divné, proč se to jmenuje čelenka? V historii se opravdu čelenky nosily na čele (viz. jakákoli pohádka), postupem času si dívky čepečky a čelenky vytahovaly výš a výš do vlasů, až byla z čelenky najednou vlásenka, ale nikoho nenapadlo, že ztrácí význam pojmenování. No a já jsem ji opět začala nosit na čele - dřív, než to bylo moderní a nosil to každý druhý. Ne, byla jsem ta menšina a proto to zase bylo špatně. Teď jsem podlehla pro změnu dolly/tutu sukním, které neskonale miluji. A zase jsem divná a nenormální.

Ano, zvykla jsem si, že málokdo pochopí, že tohle jsem já, že tohle je pro mě normální. Je pro mě normální být jiná. (Abych neplivala jen jed, naštěstí už jsem v poslední době slyšela i věty "tohle všechno k tobě sedí, tohle jsi prostě ty a já už nic neřeším.")

Možná, že kdyby lidé začali opravdu přemýšlet nad definicí normálna a začali ji hlavně v životě praktikovat, spousta věcí by byla snažší. Možná by se na sebe přestali dívat skrz prsty. Možná by se přestali škatulkovat do skupin, ve kterých je normální tohle a v jiné zase tamto. Možná bych si mohla obléct svou princeznovsko-vílí sukni, k ní síťované silonky a steelky, udělat si pořádné pletence v barevných vlasech, dát do nich klobouček, namalovat na oči všechny barvy duhy a jít s čistým srdcem do světa. Možná by můj milý mohl nosit zasviněné trička od barev, tunely v uších, afinu přes oko a za uchem štětec. Možná bych mohla zpívat a tancovat na stole, protože mě ve společnosti nebaví sedět a možná by se ke mně někdo přidal, protože se chce bavit a nechce to dělat potají v koutku. Možná by se někdo mohl potetovat od hlavy až k patám a nikomu by to nepřišlo zvláštní. Co je normálno? V našem světě je to věc, která mě nekonečně omezuje!

Normálno je všechno a nic.