Rose.Tascher

Najdi tlačítko a vymaž mi mozek. Zahal mě tmou. Já znám už jen nářek a oči si zakrývám dlaní krvavou. Po slzách a po probdění, teď toužím jen po bezvědomí, kde už nic není. V hlavě mám obrázky, na těle doteky, zůstaly vzpomínkou, když zabils je bezděky. Staň se zas princem, vrať mi mou pohádku, polib mě a zašeptej, že vše bude v pořádku.

Zahynulo dítě, v náruči mé strnulé, jeho duše odešla, z té místnosti ponuré. Zahynulo dítě a naději mi vzalo, jeho tělo leží, když před chvílí se radovalo. Zahynulo dítě, mně slzy nechtějí téci, mé srdce už zčernalo, jsem chycena v kleci. Zahynulo dítě, dlouho už nedýchá, zničenou mám víru a svět kolem mě utichá.

Průzračná hladina, třpytivé kapky odlesky nesou. Růžový keř nad ní. Suché listy, mrtvý plod a jazyky květů se žízní třesou. Ta bolest je sžírá, trpí víc než snesou. Klidnou vodu temné trny protnou, hluboké šrámy jí zasadí. Vlny se zvedou a smrtelným polibkem, stopy po růžích zahladí.

Mrtvé slunce nepálí, tak jsme se mu oddali. A tak, jako suché listí, na trávu jsme padali. "Proč musíme mrazem zemřít?" do ticha jsme volali. "Na smrt jste se vydali, už když jste se poznali."

Tlukot srdce, prázdný prostor a kamenné oblouky, oheň v ruce, ticha výtvor, když smutek tě prostoupí. Táhlý dým, plný stůl, tichý hlas, když srdce spojím s tvým, zbude z něj jen půl a nic nezůstane z nás.

Okamžik, chvíle, záblesk, pomíjivá sekunda. Plášť zahalí city a už ho nikdo nesundá. Vzpomínka, sen, představa, naruší klid. Vytasí zbraně, namíří hroty. Mažeš tu iluzi a víš, že to tak musí být... ...přesto pláčeš. A život je dál krutý.