Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z 2016

Trapasy po Francouzsku - Tanja Kuchenbecker

Když se Němka přistěhuje do Paříže, přitahována vší tou francouzskou elegancí, je jasné, že tento nový svět se neobejde bez trapasů a faux pas. Ve chvíli, kdy je uvedena do francouzské společnosti a Francouzi si ji začnou pouštět blíže k tělu (což značnou chvíli trvá, protože ti si jen tak někoho k tělu nepustí), začne odkrývat jejich soukromý život a nabourávat tu éterickou energii, která se kolem nich vznáší. Peu a peu, krůček po krůčku, se však také ona začala více přizpůsobovat francouzskému životu. Naučila se jíst pomalu, přesto s chutí a požitkem a netloustnou, elegantně se oblékat, nekritizovat partnerský život Francouzů, naučila se nezoufat z francouzské chronické nedochvilnosti, protože "jim jdou prostě hodinky jinak než jí." Naučila se zásobit šatník značkovým oblečením, polovinu z něhož nikdy neměla na sobě a smířila se s tím, že o Vánocích se v Paříži nikdy nesetká s vánočními trhy plnými pohodové nálady. Po několika flirtovacích útocích si také dokonce našla toho …

A půjdem dál

Tak dlouho jsme se míjeli a hledali si k sobě cestu. A když jsme ji našli, šlo všechno ráz naráz a po pár měsících jsme spolu bydleli. Bez jakýchkoli předešlých velkých příprav, prostě jsme se domluvili a stačilo pár kroků a nesli jsme si přes celé město sbalený obr igelitový pytel. Ano, rozhodli jsme se, že naše domácnost bude silná a soběstačná a tak jsme všechno stěhovali ručně, bez aut, natož stěhováků. A tak jsme strávili několik krásných srpnových dnů v tramvaji. Nikdy jsem nejezdila tramvají a potřebovala jsem to během pár dní všechno dohnat. První den se na nás pan řidič tramvaje a ostatní cestující nechápavě dívali... třetí den (a asi desátou jízdu) už to všichni brali s ledovým klidem a pátý den, kdy jsme měli vše přestěhováno, nám volal dopravní podnik, jestli jsme někde nezabloudili, že už uběhly 2hodiny a my jsme se neobjevili v tramvaji. Poděkovali jsme za starost a slíbili, že za pár týdnů se v tramvaji ukážeme zase s kolečkovými židlemi a křeslem. Tak, konečně máme jede…

Dlouhá chvíle

Tlukot srdce, prázdný prostor a kamenné oblouky, oheň v ruce, ticha výtvor, když smutek tě prostoupí.

Táhlý dým, plný stůl, tichý hlas, když srdce spojím s tvým, zbude z něj jen půl a nic nezůstane z nás.

Začátek konce

Okamžik, chvíle, záblesk, pomíjivá sekunda. Plášť zahalí city a už ho nikdo nesundá.

Vzpomínka, sen, představa, naruší klid. Vytasí zbraně, namíří hroty. Mažeš tu iluzi a víš, že to tak musí být... ...přesto pláčeš. A život je dál krutý.

Za některých nocí jsou vlci tiší a vyje jen měsíc.

Stojím s náručí dokořán a ta náruč je prázdná. Vždy jsem tady pro všechny byla. Pro všechny, kdo potřebovali vyslechnout, kdo potřebovali mou radu, pomoc, kdo potřebovali jen na chvíli vypnout a blbnout. Nemám ráda, když se kolem mě někdo trápí a snažím se rozdávat smích a dobrou náladu, abych lidem zlepšila byť jen minutu jejich života. Na tuhle svou vlastnost jsem pyšná. Vím, že se na mě lidé mohou spolehnout. Ale opravdu je v našich životech někdo, komu můžeme 100% věřit a ve všem se na něj spolehnout? Narodili jsme se sami.. a jen sami sobě můžeme věřit. Nejsme hrdinové a nejsme z kamene. Každý má svou slabost. Každý dokáže zradit. Lidé nevěří ani sami sobě, tak jak by mohli věřit jeden druhému? Jsme tak slabí. Ať už druhým ukazujeme jakoukoli tvář a jakoukoli povahu, nakonec vždy všechno vede k jednomu bodu – ve výsledku každý myslí jen sám na své štěstí. Láska až za hrob. Přátelství až za hrob. Rodina navždy. Kdo z vás tohle všechno zažil? Vždy se najde jedna láska, která roztrhá…

Labyrint

Posledních několik měsíců se zdálo, že můj život se ubírá ve šťastné rovině stále kupředu. Po obrovských nechutných a odporných nervech jsem zvládla oboje státnice a jsem konečně bakalářem. Pohyb kupředu. Dostala jsem se na všechny školy, na které se přihlásila - rozcestí, zásek - a po dalším velkém rozhodování opět pohyb dopředu. Ten se týká nejen školy, ale nese sebou pohyb dopředu i v mém dokonalém vztahu. Přichází vážný krok, který téměř přišel už jednou, ale tehdy se pohyb dopředu hodně zasekl a nakonec jsme tuto ulici úplně zazdili. Teď se zdá, že v novém labyrintu přijde i ten velký krok a já budu se svým mužem bydlet - jeden byt, jedna místnost, jedna velká postel, jeden čas, jedny společné chvíle.. Takhle to přece má být. Všude se člověk dočte, že vztah by se měl posouvat neustále dopředu - aspoň v těch počátcích, kdy ještě stále je se kam posouvat. 
Jenže přijde problém ve chvíli, kdy se zdá, že se každý chce v labyrintu vydat jinou cestou. A ani jeden neví, jestli se někdy o…

V našem pokoji není nic skryto

Vstup do mého pokoje Jsou to už věky, co jsem na tebe čekal.. Nedávno mi FB ukázal, že přesně před rokem si mě přidal do přátel můj Pravý. Po několika letech, co jsme spolu chodili do školy, aniž bychom se nějak seznamovali a bavili. Přesně před rokem mi napsal, že o mně složil básničku. V té básni jsem byla vodní víla s jiskrou v oku..

Ještě jednou být v této místnosti jako přátelé.
A i přes to, že hned na prvním "rande" jsme zjistili, že je nám spolu fajn, i přes to, že jsme byli non stop v kontaktu,  i přes to, že slíbil, že naše přátelství má možnost přerůst ve vztah, i přes to, že jsem v jeho poušti vyrostla jako vodní víla... přes to všechno si tehdy vybral jinou. Což mi dodnes v mých darkness chvílích nedá spát.
Poté, co jsem zahubil svá monstra
Si dnes mohu odpočinout od myšlenek.. V ten samý večer, co jsem posílala mamce fotku mého krásného spolužáka, který o mě napsal básničku... v ten samý večer, jen o rok později, ležel tenhle člověk s obličejem anděla vedle mě, objímal…

Pláč ticha

Naplněn smutkem.. Když jsem se se svým tajemným přítelem seznámila, všem jsem říkala, že je „jiný“. Je to přece umělec. A každý správný umělec si v sobě musí nosit démony. Bez nich by nemohl skládat básně a malovat umělecká díla, fotit úžasné černo-bílé fotky a filozofovat nad světem.
Sžírán samotou, stále lapen v čase.. Chvílemi to pro mě bylo náročné, vypořádat se s člověkem, u kterého jsem měla stále pocit, že je v našem vztahu jen napůl. Že jeho srdce je stále uprostřed nedobytného bunkru. Věděla jsem, že uvnitř sebe nosí hrozné tajemství, o kterém NIKDY NIKOMU NEŘEKL. A proto jsem na něj příliš nenaléhala, nemělo to cenu.
Držím tě v nedůvěře.. První velký krok pro mě byla chvíle, ve které mi řekl „miluji tě“. Že já to cítím přesně takhle také, už jsem věděla dávno. Byla jsem šťastná. Ovšem v některých dalších chvílích jsem si připadala na všechno stejně úplně sama. Nedokázala jsem věřit tomu, že mě miluje stejně, jako já jeho. Že pro něj láska má nějaký velký význam. Přišlo mi, ž…

Žiješ si svůj život

Patřím mezi lidi, kteří neřeší předsudky ostatních a snažím se být za všech okolností svá. V pubertě to byla určitá rebelie proti systému, kdy jsem chodila v černém s šátkem ve vlasech a výrazně namalovanýma očima. Postupně jsem černou odkládala a měnila za výrazné barvy, šátky jsem přeměnila v květované čelenky a blond vlasy nabarvila na růžovo-fialovo-barevno. I tohle byla ze začátku rebelie, zejména proti lidem, kteří se nedokázali smířit s originalitou a extravagancí. Později jsem se na tyhle lidi vykašlala a byla jsem prostě sama sebou – stále s květinami ve vlasech a barevným oblečením. V tomhle jsem se prostě našla.
V poslední době už se příliš často nesetkávám s odmítavým postojem vůči mému stylu. Ano, stále se za mnou ještě spousta lidí otáčí a pořád mě propalují zvědavým pohledem. Ale vždy se jen podívají a jdou dál, po ulicích zaplněných stejně tuctovými občany. V tomhle směru už se lidé nejspíš trochu posunuli, už si začínají zvykat na ostatní, kteří nějakým způsobem vyboču…

Štěstí

Proč jsem začala psát tenhle blog. Přešly mě už chutě vytvářet blogy věnující se mým oblíbeným zpěvákům, hercům, modelkám.. Nestála jsem ani o to, psát deníčkové zápisy typu „dnes jsem jela k babičce a večer zase domů“ .. Jenže něco jsem psát potřebovala. Protože to dělám už od chvíle, kdy jsem se naučila písmena – píšu, píšu, píšu. A má to jediný důvod. Psaní je má duševní terapie. Myslím, že už od prvního článku je všem jasné, že píši ve chvílích, kdy mám uvnitř sebe chaos, kdy si potřebuji utřídit myšlenky, kdy potřebuji ulevit bolavému srdci. Prostě ve chvílích, kdy potřebuji mít všechno černé na bílém.
Nepotřebuji mít pod každým článkem tunu komentářů, nepotřebuji mít miliony sledovatelů. Chci jen zhmotnit své pocity a myšlenky. Vložením všeho do psané podoby ulevím své hlavě, srdci a čemukoli, co je zatížené černem. A tím, že si někdo mé články čte a vyjádří se k nim, mi pomáhá si pocity a myšlenky třídit. Když vidím, že někomu stojí za námahu jakýkoli článek otevřít a na chvíli …

Nikdy se nevzdávej

Tohle je období, kdy možná hodně z vás řeší svou budoucnost - myslím to v tom smyslu, že konec února je na většině škol deadline podávání přihlášek pro budoucí studium. Letos jsem v tomhle procesu opět i já - znovu musím volit nějakou variantu, na základě níž ovlivňuji svou budoucnost. Jak studijní, profesní, tak i soukromou.
Co se týče profesní stránky, měla jsem před nějakou dobou jistý výkyv, kdy jsem nevěděla, co se sebou. Jestli to, co dělám nyní, je směr, kterým se chci ubírat i nadále. Tohle už je asi za mnou. Po jednom rozhovoru, kdy jsem slyšela, že to, co dělám, je až příliš super na to, abych se toho jen tak vzdala, jsem zjistila, že je to nejspíše pravda. A že je také pravda, že pokud budu dobrá v tom, co dělám, můžu dělat téměř cokoli. Pokud budu chtít, můžu učit děti historii, ale také klidně můžu stát v Národním muzeu a každý den děkovat za tuhle příležitost. Můj studijní plán se tudíž vytvoří ve chvíli, kdy udělám bakaláře a dostanu se na některou ze škol, kam se hlásím…

Pro tebe vše

Pro každou harmonii Snažil jsem se tě zabít. Jedním z projevů lásky je "nebýt sobec". Vždy jsem měla za to, že ve vztahu přesně tuhle podmínku splňuji. Dávala jsem své druhé polovičce větší kousek pizzy; nechala mu poslední dílek čokolády; přikrývala ho svou peřinou, ačkoli to znamenalo, že budu polovinu noci mrznout; nechala ho spát i když jsem padala z postele, jen abych jej nebudila; vzdala se procházky, když byl ten druhý unaveny a potřeboval si odpočinout. Takhle jsem projevovala lásku, přesně, jak by člověk měl. Myslela jsem víc na toho druhého, než na sebe.
Myslel jsem, že všechno je jiné A teď se snažím pochopit S tváří ve dlaních. Jenže mi došlo, že tohle jsou jen malé střípky. Ano, jsou to projevy lásky, ale nic světoborného, co by hory přeneslo. Stále jsem si ve vztahu zachovávala svou sobeckou část - když byl ten druhý šťastný bez mé přítomnosti, už se mi to tolik nelíbilo. Když jsme měli s Řešičem nějaké větší problémy, skoro vždy to bylo proto, že jemu se hrozně daři…

Cizinec

Sklo se zablesklo
a na dně
Jsem viděl tančit tebe..
Všichni máme na tomhle světě vyměřený čas. Víme, že jednou zemřeme. Z užšího hlediska: víme, že máme jen určitý čas na vystudování vysoké školy (i když někteří si rádi tenhle čas protahují), vyměřený čas na možnost mít děti, čas na vybudování si kariéry, čas práce, než budeme moci odejít do důchodu. Nikdy jsem čas z tohoto hlediska neřešila. Užívala jsem si věcí, které se dějí teď, nebo se těšila na ty, které přijdou a překousávala dobu, ve které se nic nedělo, jen abych se dostala do správné chvíle, kterou si budu zase užívat. Teď už vím, že jsem měla vyměřený čas, který jsem mohla strávit se svou první obrovskou láskou – ten čas jsme velmi často zabíjeli nesmyslnými hádkami kvůli blbostem, tichou domácností. Kdybych tehdy věděla, že čas s ním jednou skončí, možná bych spoustu věcí hodila za hlavu a užívala si vše, co jsme prožívali. Nenene, není to plačtivý článek nad tragickým koncem mé první lásky, i když se to tak může zdát. Já totiž…

Černo-bílá

Lost

2015

Dělat shrnutí předešlého roku až tři dny po Novém roce je trochu trapas.. Fajn, kousek článku jsem měla napsáno už tři dny po Novém roce.. Ale pak přišlo zkouškové a nějak nebylo, kdy to dopsat. Upřímně, nějakou dobu jsem přemýšlela, jestli vás vůbec zajímá, co jsem v tomhle roce prožila. Přece jen, jsem na téhle stránce anonymně a proto jsou tyhle „deníčkové“ záznamy trochu beze smyslu. Nakonec jsem si uvědomila, že to je fuk, že vás to prostě zajímat bude – a hlavně, zajímá to hlavně mě. Každý by si měl udělat rekapitulaci předešlého roku – a já bych to jinak, než na blogu, neudělala. Ačkoli se 14cti denním zpožděním.