Rose.Tascher

M y máme s Bohémem vlastně docela harmonický vztah. Hádáme se jen málokdy. Když mě někdy naštve, tak jsem vždy chvilku protivná, protože v duchu zuřím, ale po nějaké době to v sobě pochroupám a zapomenu na to. A nebo mu řeknu, že mě pěkně štve a on nahodí pohled nešťastného štěněte a je hned vše v pohodě . A když už dojde k hádce, tak se na sebe nikdy nedokážeme mračit moc dlouho. Nutno podotknout, že v 90% případů ty ledy prolomí on, za což ho opravdu zbožňuji ! P roblém nastává, když se jdeme spolu opíjet. Abyste to chápali, když jsme opilí, tak reagujeme oba dva stejně - přehnaně a dost ostře. A taky nám v tu chvíli všechno vadí. "Vždycky, když jsme s mužem v hospodě, tak se smějeme všem těm opilým hádajícím se párům. Protože se vždy někdo takový najde. A my jsme pořád v pohodě a jen se smějeme.." .. No a my jsme zase vždy ti hádající se, kteří jsou všechno, jen ne v pohodě. Docela dobře ještě zvládáme unést situace, kdy jeden je opilý a ten druhý ne. Ten první zmi...

P okud ve svém životě poznáte člověka, se kterým si máte hned od začátku toho spoustu co říct a připadáte si, že se znáte spoustu let a že můžete mluvit o jakémkoli tématu, je to docela zázrak. Já jsem osoba, která když pozná někoho nového, spíše poslouchá, než by mluvila. Postupem času se to ale přelévá, jako písek v hodinách, směrem na mou stranu. A když danou osobu znám už nějaký ten pátek, dokážu mluvit a mluvit klidně jen já. Docela často pak slyším větu: "Kde jsou ty doby, kdy jsi moc nemluvila." P řesně takto jsem to měla i s Bohémem . Často mi říká, že když jsme spolu byli na prvním randíčku , skoro vůbec jsem nemluvila a on si myslel, že se s ním hrozně nudím *haha*. Není to pravda, já to tak prostě mám. Je to má taktika zkoumání člověka. Jak se vyjadřuje, o čem mluví, jak se chová, která témata nadhazuje atd. Ve skutečnosti jsem se s ním nenudila ani trochu. Je to totiž naštěstí člověk, který dokáže z rozmazaného hovínka uplácat kuličku . Dokáže prostě ...

A je ze mě slaměná vdova. Celý tento týden jsem bez muže. Bez něj a téměř bez jakéhokoli kontaktu s ním. Přesto vím, že není zas tak daleko, že není pryč zas tak dlouho a že za chvíli se vrátí zpět. Můžu tak zjistit, jaké to bude, až za pár měsíců odjede pryč na pěkně dlouho. Za hranice, do jiného státu, jiné kultury, jiného světa. Na dlouhé měsíce, ve kterých se může stát cokoli. Kdy se jen tak lehce nevrátí. Blízko mě, věčně daleký. V ěříte, že velká láska překonává i takové vzdálenosti a takovou dobu? Člověk se každým dnem mění, posouvá, vytváří nové názory a pohledy na svět. Jeden den jsem taková, další den můžu být úplně jiná. Záleží na situacích, které se nám postaví do cesty. Záleží na lidech, které poznáme. Na možnostech, které se objeví a my o nich budeme muset uvažovat a přemýšlet. Můj svět se stále mění, mění se lidé v něm a hlavně ti lidé, kteří jsou mi blízko. Tolik lidí, kterých jsem měla hluboko v srdci, už odešlo a já je ze srdce vyjmula. Už nepatří mezi ty, kteř...

V jeden den jsem byla součástí dvou světů. Prošla jsem se v obou, zkoumala jejich obyvatele, jejich myšlení, jejich návyky, jejich starosti, jejich touhy, jejich potřeby. Zjistila, jak jsou jiní.. a přemýšlet, ve kterém světě bych chtěla žít víc. První svět měl tyto obyvatele: žena cca 28 let, muž 24 let, muž cca 30 let, miminko 2 měsíce. Na tuto planetu jsem dojela v jednu odpoledne vlakem. Tamní obyvatelé jsou mému srdci velmi blízcí lidé. Hlavně ona zmiňovaná dáma (28let) mě dokázala držet nad vodou v opravdu těžkých chvílích. A já měla tu čest jí to v pozdější době oplatit. Když jsem po těžkém rozchodu zvedala telefon a potřebovala se někomu vyplakat, věděla jsem, že budu volat jí. Když ona po tvrdém rozchodu potkala svého ex s novou přítelkyní, první, komu volala a brečela do telefonu, jsem byla já. A o tři roky později mě vítá na nádraží šťastně vdaná paní s malým nádherným pokladem v kočárku. Po boku manžela (24let), který ve svém mladém věku vzal na svá bedra zodpov...

Páv .. To nádherné královské zvíře, které známe nejčastěji z procházek zámeckými zahradami. U jiných ptáků lidé čekají, až rozepnou svá křídla, protože ptačí pérka vždy září nejzajímavějšími odlesky všech barev. U pávů je to jiné. Tam nikoho křídla nezajímají - všichni čekají na chvíli, až roztáhne svůj nádherný ocas a oni se budou moci pokochat tou krásou. Víte, že pávi umí zpívat? Celý život jsem byla ušetřena této informace. Možná jsem snad někdy slyšela páva zpívat, ale byl to tak nepodstatný fakt, že jsem nad tím ani nepřemýšlela a okamžitě to vytěsnila z vědomí.  Pokud byste měli k životním obdobím přiřadit ptáka - jak byste to udělali? Pro naději bych dala vlaštovku , ty vždy přiletí se začátkem jara a přinesou s ním novou naději. Pro radost bych dala slavíka , který radostně zpívá. Pro ošklivost bych dala slepice , protože tyto ptáky já prostě nemám ráda. Pro lásku bych dala labutě , protože i když se jich bojím, dokáží udělat z krku srdce a jsou si celý život věr...

"Otevřete si učebnici na straně 95. A pokud nevíte odpověď na poslední otázku, tak na téhle straně ji najdete." "No otevřete si tu učebnici. Ne na straně 85, ale 95! A odpověď je psána kurzívou na té straně." Dvakrát jsem už byla během těchto 14 dnů na praxi, dělala jsem paní učitelku deváťákům. A neskutečně mě překvapilo, jak strašně chytrá děcka dnes jsou. Když jsem se jich zeptala na vrchní pohlaváře Třetí říše, tak nejen, že mi vysypali plno jmen, ještě mi i řekli jejich funkce a poznali je na obrázku. Při tom já jsem se některá jména naučila až ve chvíli, kdy jsem dělala přípravu na tuto hodinu. Ano, mám diplom bakaláře z historie..ale 20.století nikdy nebylo mou silnou stránkou. Když jsem dělala přípravu, také jsem se dozvěděla, že v 90. letech probíhal v Jugoslavii soud podobný tomu norimberskému. Na mou obranu, o tomhle moc nevěděl ani můj muž, který píše diplomku na 20.století. A ta děcka mi byla schopna odvykládat i co se na jugoslávském procesu děl...

K dyž jsme se dávali s Umělcem dohromady, přemýšlela jsem, jestli to zvládnu. Jestli zvládnu jeho umělectví . Sice ráda říkám, že je "zvláštní" umělec, který zvládá i kutilství a všední problémy normálního světa, což obvykle takovým talentem nadaní lidé neumí. Ale v jednom je přece jen prototypem. Má slabost pro ženy a ony mají slabost pro něj. A já přemýšlela, jestli to zvládnu. Vlastně stále přemýšlím, jestli to zvládám. Často se proto ptám: Existuje přátelství mezi klukem a holkou? Vím, že je to strašně omýlaná otázka - ale dal na ni někdo správnou odpověď? M ěla jsem hodně dobrého kamaráda na gymplu, se kterým jsem byla často. Jenže jsem si o něm celou dobu myslela, že je gay. Myslím si to dodnes a stále neznám pravdu (i když podle instagramu nejspíš fakt je). Když jsem se pak začala dost přátelit s Horalem a snažila jsem si z něj udělat nejlepšího kamaráda tím, že jsem mu říkala vše a trávila s ním dost času, protože mi s ním bylo prostě skvěle, došlo k faux...

N a dnešní článek jsem se na vás připravila, jako správná paní novinářka . Nesesbírala jsem pouze své názory, spíš e jsem jej postavila na názorech ostatních, které jsem si během poslední doby nasbírala. Dnešním světem hýbou peníze... jak moc hýbou peníze vztahy? K aždá holka by chtěla být rozmazlována. Což neznamená, že je zlatokopka . Dokonce i ve 21. století, kdy jsou ženy samostatné a staví se na vlastní nohy, rády jsou opečovávány, rády se spolehnou na svou mužskou polovičku. Ať chceme nebo ne, tohle v nás zůstalo už od pravěku - kdy jsme byly zvyklé, že muž šel obstarat materiální věci a my se postaraly o zbytek. Ať chceme nebo ne, muž si nás vždy nakloní jakýmkoli presentem . V ždy jsem byla zvy klá, že ve vztahu je to tak nějak vyrovnané. Jednou něco zaplatila má druhá polovička, jednou zase něco já. Pravdou je, že výjimkou byl můj první vztah, ve kterém jsem se v tomhle směru měla opravdu dobře, to nebudu zastírat. Což je dost ironie, protože to byl jeden z mála vzt...

"Ty fakt nejsi normální." "Definuj normálno ." A čkoli si můj milý myslí, že když se nudím, přemýšlím pouze nad youtubery a make-upem, jednou v noci, když jsem nemohla spát, jsem se zamyslela nad touto jeho "otázkou". A od té doby nad ní občas zapřemýšlím. C o bylo pro lidi ve středověku normální? Že všechny planety společně se Sluncem a Měsícem obíhají okolo Země. Musel přijít nějaký Koperník, aby řekl, že to teda takhle nefunguje. No a kdo mu to žral? Pro všechny bylo normální, že středem Vesmíru je země a tento nenormální člověk přišel s takovou blbostí. Pošuk . V době kalhot do zvonu by nikdo nepomyslel na to, že za chvíli budeme všichni chodit stáhnutí ve skinny džínech - ano, dokonce i chlapci. V době kalhot s nízkým pasem nikoho nenapadlo, že brzy přijdou opět na scénu high waisted jeans , které umí udělat dokonalý útlý pas. A co nenapadlo ani mě a stále to odmítám - že se opět vrátí velvet materiály, bože to je zlo. Ale každý podl...

Stojím s náručí dokořán a ta náruč je prázdná . Vždy jsem tady pro všechny byla. Pro všechny, kdo potřebovali vyslechnout, kdo potřebovali mou radu, pomoc, kdo potřebovali jen na chvíli vypnout a blbnout. Nemám ráda, když se kolem mě někdo trápí a snažím se rozdávat smích a dobrou náladu, abych lidem zlepšila byť jen minutu jejich života. Na tuhle svou vlastnost jsem pyšná. Vím, že se na mě lidé mohou spolehnout. Ale opravdu je v našich životech někdo, komu můžeme 100% věřit a ve všem se na něj spolehnout? Narodili jsme se sami.. a jen sami sobě můžeme věřit. Nejsme hrdinové a nejsme z kamene. Každý má svou slabost. Každý dokáže zradit. Lidé nevěří ani sami sobě, tak jak by mohli věřit jeden druhému? Jsme tak slabí. Ať už druhým ukazujeme jakoukoli tvář a jakoukoli povahu, nakonec vždy všechno vede k jednomu bodu – ve výsledku každý myslí jen sám na své štěstí. Láska až za hrob. Přátelství až za hrob. Rodina navždy. Kdo z vás tohle všechno zažil? Vždy se najde jedna láska, ...

Posledních několik měsíců se zdálo, že můj život se ubírá ve šťastné rovině stále kupředu. Po obrovských nechutných a odporných nervech jsem zvládla oboje státnice a jsem konečně bakalářem. Pohyb kupředu. Dostala jsem se na všechny školy, na které se přihlásila - rozcestí, zásek - a po dalším velkém rozhodování opět pohyb dopředu. Ten se týká nejen školy, ale nese sebou pohyb dopředu i v mém dokonalém vztahu. Přichází vážný krok, který téměř přišel už jednou, ale tehdy se pohyb dopředu hodně zasekl a nakonec jsme tuto ulici úplně zazdili. Teď se zdá, že v novém labyrintu přijde i ten velký krok a já budu se svým mužem bydlet - jeden byt, jedna místnost, jedna velká postel, jeden čas, jedny společné chvíle.. Takhle to přece má být. Všude se člověk dočte, že vztah by se měl posouvat neustále dopředu - aspoň v těch počátcích, kdy ještě stále je se kam posouvat.  Jenže přijde problém ve chvíli, kdy se zdá, že se každý chce v labyrintu vydat jinou cestou. A ani jeden neví, jestli se...

Vstup do mého pokoje Jsou to už věky, co jsem na tebe čekal.. Nedávno mi FB ukázal, že přesně před rokem si mě přidal do přátel můj  Pravý . Po několika letech, co jsme spolu chodili do školy, aniž bychom se nějak seznamovali a bavili. Přesně před rokem mi napsal, že o mně složil básničku. V té básni jsem byla vodní víla s jiskrou v oku.. Ještě jednou být v této místnosti jako přátelé. A i přes to, že hned na prvním "rande" jsme zjistili, že je nám spolu fajn, i přes to, že jsme byli non stop v kontaktu,  i přes to, že slíbil, že naše přátelství má možnost přerůst ve vztah, i přes to, že jsem v jeho poušti vyrostla jako vodní víla... přes to všechno si tehdy vybral jinou.  Což mi dodnes v mých darkness chvílích nedá spát. Poté, co jsem zahubil svá monstra Si dnes mohu odpočinout od myšlenek.. V ten samý večer, co jsem posílala mamce fotku mého krásného spolužáka, který o mě napsal básničku... v ten samý večer, jen o rok později, ležel tenhle č...

Naplněn smutkem.. Když jsem se se svým tajemným přítelem seznámila, všem jsem říkala, že je „jiný“. Je to přece umělec. A každý správný umělec si v sobě musí nosit démony. Bez nich by nemohl skládat básně a malovat umělecká díla, fotit úžasné černo-bílé fotky a filozofovat nad světem. Sžírán samotou, stále lapen v čase.. Chvílemi to pro mě bylo náročné, vypořádat se s člověkem, u kterého jsem měla stále pocit, že je v našem vztahu jen napůl. Že jeho srdce je stále uprostřed nedobytného bunkru. Věděla jsem, že uvnitř sebe nosí hrozné tajemství, o kterém NIKDY NIKOMU NEŘEKL. A proto jsem na něj příliš nenaléhala, nemělo to cenu. Držím tě v nedůvěře.. První velký krok pro mě byla chvíle, ve které mi řekl „miluji tě“ . Že já to cítím přesně takhle také, už jsem věděla dávno. Byla jsem šťastná. Ovšem v některých dalších chvílích jsem si připadala na všechno stejně úplně sama. Nedokázala jsem věřit tomu, že mě miluje stejně, jako já jeho. Že pro něj láska má nějaký ve...

P atřím mezi lidi, kteří neřeší předsudky ostatních a snažím se být za všech okolností svá. V pubertě to byla určitá rebelie proti systému, kdy jsem chodila v černém s šátkem ve vlasech a výrazně namalovanýma očima. Postupně jsem černou odkládala a měnila za výrazné barvy, šátky jsem přeměnila v květované čelenky a blond vlasy nabarvila na růžovo-fialovo-barevno. I tohle byla ze začátku rebelie, zejména proti lidem, kteří se nedokázali smířit s originalitou a extravagancí. Později jsem se na tyhle lidi vykašlala a byla jsem prostě sama sebou – stále s květinami ve vlasech a barevným oblečením. V tomhle jsem se prostě našla. V poslední době už se příliš často nesetkávám s odmítavým postojem vůči mému stylu. Ano, stále se za mnou ještě spousta lidí otáčí a pořád mě propalují zvědavým pohledem. Ale vždy se jen podívají a jdou dál, po ulicích zaplněných stejně tuctovými občany. V tomhle směru už se lidé nejspíš trochu posunuli, už si začínají zvykat na ostatní, kteří nějakým způsobe...

P roč jsem začala psát tenhle blog. Přešly mě už chutě vytvářet blogy věnující se mým oblíbeným zpěvákům, hercům, modelkám.. Nestála jsem ani o to, psát deníčkové zápisy typu „dnes jsem jela k babičce a večer zase domů“ .. Jenže něco jsem psát potřebovala. Protože to dělám už od chvíle, kdy jsem se naučila písmena – píšu, píšu, píšu . A má to jediný důvod. Psaní je má duševní terapie. Myslím, že už od prvního článku je všem jasné, že píši ve chvílích, kdy mám uvnitř sebe chaos, kdy si potřebuji utřídit myšlenky, kdy potřebuji ulevit bolavému srdci. Prostě ve chvílích, kdy potřebuji mít všechno černé na bílém. N epotřebuji mít pod každým článkem tunu komentářů, nepotřebuji mít miliony sledovatelů. Chci jen zhmotnit své pocity a myšlenky. Vložením všeho do psané podoby ulevím své hlavě, srdci a čemukoli, co je zatížené černem. A tím, že si někdo mé články čte a vyjádří se k nim, mi pomáhá si pocity a myšlenky třídit. Když vidím, že někomu stojí za námahu jakýkoli článek otevřít ...

T ohle je období, kdy možná hodně z vás řeší svou budoucnost - myslím to v tom smyslu, že konec února je na většině škol deadline podávání přihlášek pro budoucí studium. Letos jsem v tomhle procesu opět i já - znovu musím volit nějakou variantu, na základě níž ovlivňuji svou budoucnost. Jak studijní, profesní, tak i soukromou. C o se týče profesní stránky, měla jsem před nějakou dobou jistý výkyv, kdy jsem nevěděla, co se sebou. Jestli to, co dělám nyní, je směr, kterým se chci ubírat i nadále. Tohle už je asi za mnou. Po jednom rozhovoru, kdy jsem slyšela, že to, co dělám, je až příliš super na to, abych se toho jen tak vzdala, jsem zjistila, že je to nejspíše pravda. A že je také pravda, že pokud budu dobrá v tom, co dělám, můžu dělat téměř cokoli. Pokud budu chtít, můžu učit děti historii, ale také klidně můžu stát v Národním muzeu a každý den děkovat za tuhle příležitost. Můj studijní plán se tudíž vytvoří ve chvíli, kdy udělám bakaláře a dostanu se na některou ze škol, ka...

Pro každou harmonii Snažil jsem se tě zabít. Jedním z projevů lásky je  "nebýt sobec" . Vždy jsem měla za to, že ve vztahu přesně tuhle podmínku splňuji. Dávala jsem své druhé polovičce větší kousek pizzy; nechala mu poslední dílek čokolády; přikrývala ho svou peřinou, ačkoli to znamenalo, že budu polovinu noci mrznout; nechala ho spát i když jsem padala z postele, jen abych jej nebudila; vzdala se procházky, když byl ten druhý unaveny a potřeboval si odpočinout. Takhle jsem projevovala lásku, přesně, jak by člověk měl. Myslela jsem víc na toho druhého, než na sebe. Myslel jsem, že všechno je jiné A teď se snažím pochopit S tváří ve dlaních. Jenže mi došlo, že tohle jsou jen malé střípky. Ano, jsou to projevy lásky, ale nic světoborného, co by hory přeneslo. Stále jsem si ve vztahu zachovávala svou sobeckou část - když byl ten druhý šťastný bez mé přítomnosti, už se mi to tolik nelíbilo. Když jsme měli s  Řešičem  nějaké větší problémy, skoro vždy to...

Sklo se zablesklo a na dně Jsem viděl tančit tebe.. V šichni máme na tomhle světě vyměřený čas. Víme, že jednou zemřeme. Z užšího hlediska: víme, že máme jen určitý čas na vystudování vysoké školy (i když někteří si rádi tenhle čas protahují) , vyměřený čas na možnost mít děti, čas na vybudování si kariéry, čas práce, než budeme moci odejít do důchodu. N ikdy jsem čas z tohoto hlediska neřešila. Užívala jsem si věcí, které se dějí teď, nebo se těšila na ty, které přijdou a překousávala dobu, ve které se nic nedělo, jen abych se dostala do správné chvíle, kterou si budu zase užívat. T eď už vím, že jsem měla vyměřený čas, který jsem mohla strávit se svou první obrovskou láskou – ten čas jsme velmi často zabíjeli nesmyslnými hádkami kvůli blbostem, tichou domácností. Kdybych tehdy věděla, že čas s ním jednou skončí, možná bych spoustu věcí hodila za hlavu a užívala si vše, co jsme prožívali. Nenene, není to plačtivý článek nad tragickým koncem mé první lásky, i když se to ...

Pomoz mi, nebyl jsem tvým nebem celá ty… všechny tvé slzy, které jsi kdy uronila.. K olem mě se to hemží páry, jejichž vztah je dokonalý, protože spolu mají strašně moc společného, protože se jeden pro druhého narodili. Každý jim závidí, jak jsou stejní, jak se zcela doplňují. Do toho ale přijdou takoví, kteří pořád zastávají staré známé pořekadlo „Protiklady se přitahují“ – tak co z toho je pravda? Měli by lidé, tvořící pár, být jeden jako druhý nebo právě naopak? J á jsem hrozně dlouho zastávala pravidlo, že můj partner by měl být aspoň v těch nejdůležitějších věcech stejný jako já. Měl by mít stejný názor na život, stejné priority, chtěl by mít stejnou budoucnost. Protože co dělat s člověkem, který je můj úplný opak- s takovým bych neměla šanci se nikdy na ničem shodnout, prožili bychom život plný hádek, protože každý by prosazoval svůj názor, který by byl vždy protikladný k názoru toho druhého. Jenže když jsem pak byla s lidmi, co mi byli b...