pondělí 10. července 2017

Mezi dvěma světy

V jeden den jsem byla součástí dvou světů. Prošla jsem se v obou, zkoumala jejich obyvatele, jejich myšlení, jejich návyky, jejich starosti, jejich touhy, jejich potřeby. Zjistila, jak jsou jiní.. a přemýšlet, ve kterém světě bych chtěla žít víc.

První svět měl tyto obyvatele: žena cca 28 let, muž 24 let, muž cca 30 let, miminko 2 měsíce.
Na tuto planetu jsem dojela v jednu odpoledne vlakem. Tamní obyvatelé jsou mému srdci velmi blízcí lidé. Hlavně ona zmiňovaná dáma (28let) mě dokázala držet nad vodou v opravdu těžkých chvílích. A já měla tu čest jí to v pozdější době oplatit. Když jsem po těžkém rozchodu zvedala telefon a potřebovala se někomu vyplakat, věděla jsem, že budu volat jí. Když ona po tvrdém rozchodu potkala svého ex s novou přítelkyní, první, komu volala a brečela do telefonu, jsem byla já.
A o tři roky později mě vítá na nádraží šťastně vdaná paní s malým nádherným pokladem v kočárku. Po boku manžela (24let), který ve svém mladém věku vzal na svá bedra zodpovědnost za manželku a dítě. Pracující člověk, který tráví v práci celé dny, protože doma má ženu a dceru, které chce učinit šťastné. Který i přesto, že je unavený, dokáže všechny volné chvíle trávit se svou dcerou, aby jí zajistil otcovskou lásku, péči, štěstí.. A když je tento milující otec v práci, máma s dítkem si dělají výlety za supr strýčkem (muž 30 let), který si zvládá dělat doktorát a při tom i pracovat na plný úvazek a věnovat se mamči s dítkem. Který si, mezi vyřizováním zakázek a psaní doktorských prací, s ní klidně povídá o plenkách, dudlících, doktorech, který nemá problém pochovat malou, aby si máma na chvilku odpočinula. V tomto světe plném OBROVSKÉ ZODPOVĚDNOSTI a přesto neskutečného štěstí, jsem měla čest strávit několik hodin. Odjížděla jsem odtud a měla slzy na krajíčku, chci zůstat déle v tomto krásném světě.. Ale musela jsem zpět do toho druhého.

Obyvatelé druhého světa: 3x muž 24 let.
Obyvatelé tohoto světa se probouzí v jednu odpoledne. Ve chvíli, kdy já sestupuji po schůdcích z vlaku v jiném světě. Zde nevládne v tuto chvíli štěstí. Je zde poušť, sucho. Je zde bolest hlavy, nevolnost, kocovina. Štěstí přichází pouze ve chvilce, kdy si vzpomenou na sranda zážitky z minulé noci, která byla dlouhá a náročná, alkohol tekl proudem, filozofické debaty o problémech planety byly stále hlubší. Dnes si z nich pamatují pouze dobrou polovinu, pokud byly tehdejší noc nějaké problémy vyřešeny, dnes si na řešení nikdo nevzpomene. Teď nejspíš přichází ta zodpovědnost a mladí pánové leží a odpočívají. Večer je totiž čeká druhé kolo. Je potřeba se na něj řádně připravit, ogrilovat maso, namastit žaludky, nachystat všechny alkoholické drinky do batůžku a čekat na mě. Až večer přijedu do jejich světa. V devět večer už jsem v něm, plná zážitků, plná melancholie, rozpolcenosti, štěstí a smutku. Kluci jsou také plní zážitků a plní očekávání, jaké zážitky přinese dnešní večer. Během chvilky sedíme u řeky a z batůžku se vytahují drinky, aby ty zážitky mohly přijít co nejdříve. "Škoda, že jsme toho ginu nevzali víc." ... mohli jsme si to více užít. Ležím a dívám se na nebe. Gin mě nezajímá, smutek z jeho nedostatku se mě nedotýká. Ležím a myslím na ten druhý svět. Tak vzdálený tomu, ve kterém se nacházím. Během pár hodin už ležím v posteli. Sama. Sama přemýšlím nad dnešním dnem. Sama sobě říkám, co jsem prožila, jaké mám zážitky, jaké mám pocity. Protože ten, komu bych o tom chtěla vyprávět ze všeho nejvíc, se mnou není. Jeho tyto blbosti nezajímají, on nemá čas je poslouchat, když se musí věnovat závažnějším tématům. A tak to vše říkám tmě a měsíci, jen oni ví, jak bych tento svět chtěla hodit do černé díry. Usínám s úsměvem na rtech, v myšlenkách s mou krásnou skvělou kamarádkou. Probouzím se až v sedm ráno, kdy kluci ulehají, spokojeni sami ze sebou, se svými zážitky, s tím, jak je ten svět bez starostí vlastně dokonalý.