My máme rádi víno..

... věřím, že tuhle písničku znají všichni - i ti, co nejsou fanoušky Chinasky nebo seriálu Vinaři. Já nejsem fanouškem ani jednoho, ale zato jsem obrovským fanouškem jižní Moravy. A než se uskuteční můj sen a já tam budu jednoho krásného dne bydlet, chytám se zatím aspoň každé příležitosti, která mě na J Mor zavane. A když to má ještě znamenat celý den pití vína/burčáku, tak tomu člověk nemůže odolat.

Už pár měsíců zpátky jsme se s mou Nejmilovanější dohodly, že letos se burčákový pochod v Mutěnicích nemůže obejít bez nás (už tak nechápu, jak se mohl minulé roky bez nás obejít) - a tak se stalo a my včera v 7.45hod vyjížděly směr jih. Po dvouhodinách spánku, které jsem tu noc absolvovala, jsem chvilkama v autobuse přemýšlela, jestli ten den neumřu - neumřela jsem! Naše první zastávka byla ve sklípcích v Miloticích, kde jsem odmítala pít burčák do chvíle, než jsem ochutnala výborný červený - a pak už se chodilo jen po stáncích a hledal se červený burčák.
V 11.30h jsme vysedli pod Duňansků horů a začal náš náročný pochod do Mutěnic.Hrozně se mi líbilo, jak byli všichni lidé kolem milí a přátelští - kdoví, jestli to bylo tím burčákem nebo jižní Moravou. S mou Nejmilovanější jsme se na kousek trasy přivtěřily k jiné skupince, která nás během 2 minut naplno přijala mezi sebe, aniž by nás kdokoliv z nich znal. Jak jsme si kupovaly burčák, tak jsme se od nich odpojily a říkaly si, že jim tam už nebudou zaclánět. A oni si toho hned všimli a volali na nás: Holky, my jsme tady! Bylo to vtipné i hezké zároveň. Hned o kousek dál se s nama začal bavit nějaký další pán, se kterým jsme se nějak dopracovali k tomu, co studuji. A jak to zjistil, hned se začal ptat dalších, co dělají (teda ještě před tím stihl zkonstatovat, že já jsem vlastně díky svému oboru škodná). Půlku řady tam obešel a ptal se. Pane a vy děláte co? Vy jste asi už v důchodu, že? -- Ne, nejsem v důchodu. -- Aha, tak pardon, vypadáte na to... A vy pane děláte co? -- Já radši nic. Já všechno pokazím. Užili jsme si tam kupu srandy kvůli uplně cizím lidem. Ale samozřejmě i my jsme perlily, jako když moje Nejmilovanější ukázala, že zvládá nabalovací taktiky. Tyjo, já se furt chystám, že budu péct trdelník! -- Já mám stejný plán, ale ještě jsem se k tomu nedostal. -- Můžeme péct spolu. To pán zřejmě nečekal, ani nikdo z nás.
Ve 14.00 jsem měla docela existenční krizi, kdy jsme seděly na kopečku a přemýšlely, že chceme asi spát. Hele, tady slečny odpočívají. Zeptáme se jich, třeba té v zeleném. -- Ne, té ne, ta vypadá, že by nám neříkala pravdu. Jako pardon, ale vypadám už od pohledu na to, že jsem prolhaná potvora? Taková slečna si nepotřebuje hledat přítele. On se objeví sám a řekne jí "já vám budu dělat přítele". -- Tak už aby tady takový byl. Pravdou je, že jsme si tam s mou Nejmilovanější našly zase pár budoucích manželů - škoda, že to nebyli jen naši budoucí manželé, ale i jiných slečen. Musíme počkat na tu vlnu rozchodů, která snad brzo přijde. Ne, že bych někomu přála rozchod, ale až moc hezkých kluků je zadaných. A nebo to jsou debilové.. A nebo jsou to zadaní debilové. Ale myslím si, že nám dvěma je bez chlapů stejně nejlíp, my si vystačíme skoro ve všem spolu, že Nejmilovanější!
V Mutěnicích jsme nakoupily vítané domů, poslechly místní kapelu, mrkly se do sklípku a šly si najít náš autobus. Autobus plný z 99% - jedna ztráta se dá přežít, aneb náš kamarád se někde ztratil a nešlo se mu dovolat. Takže jsme mu dali 30min navíc a pak odjeli bez něj. Beztak tam někde zpívá. Cestu zpět jsem panu autobusákovi opravdu nezáviděla - vézt autobus plný ožralých lidí, to muselo být něco. Já otevřu tady to okno. -- Klidne otevři, ale nesahej na to červené, to je nouzový východ. -- Takže ho můžu otevřít? -- Ano, ale ne za to červené. -- Cože? Mám ho otevřít za to červené? V buse padla také asi nejlepší hláška dne, kdy náš kamarád, který je opilý, velmi rád mluví anglicky. Takže nejen, že celou cestu mluvil, ale anglicky i nadával. Pane Bože, oh Jesus, fucking, houly-mouly! Od teď je to má nejoblíbenější nadávka! Náš výlet jsme s Nejmilovanější zakončily v Mekáči a jely domů. Dokonce jsme odmítly mého Nejlepšího, který nás chtěl vidět ještě v hospodě - byly jsme kantáre - ale byly jsme střízlivé! Dnes ráno by mě ani nenapadlo, že dojedem takto střízlivé domů. Fakt, nad tím jsem ani jednou nezkusila přemýšlet.
Bylo to fakt supr, všem doporučuji! Příští rok jedem na jižní Moravu zase - dokonce 2x - na burčákový pochod a taky máme v plánu udělat si romantický dvoudenní výlet do těchto krajů. Protože je to tam opravdu dokonalé. Jediná chybička, kterou včerejší den měl, byla ta, že s nama nebyl můj Nejlepší, který si zatím někde lyžoval.. Budiž mu to odpuštěno..