Každou neděli jezdím večer ve stejný čas do Olomouce do
školy. Proto to vždy odpoledne vypadá stejně – mamka vaří, aby mi dala nějaké
zásoby, protože já se odmítám pohybovat u sporáku déle, jak 10 minut (ano,
konečně jsme se dopracovali k tomu, proč nemám chlapa – jistě to bude
jediný a hlavní důvod), já to vše pomalu skládám do kufru a zjišťuji, že mi
opět jeho rozměry nestačí (a to si příští týden povezu vysoké Steelky, jsem na
sebe faaakt zvědava – jako doprovod bych potřebovala nějakého kulturistu),
bratr už se těší, až vypadnu z domu (ano, velice se milujeme) a taťka
brečí, že mě zase týden neuvidí (aby nevypadal, jako sralbotka, tak brečí jen vnitřně, samozřejmě). A
ačkoli je to vždy neděle, tak já mám pokaždé při balení jiné pocity, jinou náladu a doprovází mě jiné
události.
Když jsem se tenhle semestr chystala první neděli, byla jsem
totálně vyděšená. Věděla jsem, že následující den uvidím člověka, který pro mě
strašně moc znamenal a který mi jen tak s klidem ublížil tím, že odešel z mého
života. A teď se tam měl najednou vrátit a já věděla, že nejsem připravena!
Tenhle den mi dal opět poznat, že jsem schopná postavit se svému strachu a že i
když mě život zavádí do různě absurdních situací, dokážu je zvládat.
Když jsem se chystala další neděli, byla jsem na tom fakt
zle, po týdnu prožitém ve společnosti Stína. Tak hrozně jsem si v tu neděli
uvědomovala, jak mi chybí ty chvíle, které jsem s ním trávila. Jak mi
chybí naše nonstop hádky, jeho užívání slova „geniální“ v každé větě, jeho
nadšení pro zvláštní věci, které já prostě nechápu. Tehdy jsem zjistila, že mi
chybí vlastně úplné maličkosti, které mě ale dělaly šťastnou a kterých jsem si
tehdy nestačila dostatečně užít. A hrozně mě mrzelo, že už k tomu nebudu mít nikdy příležitost.
Ale další neděli bylo všechno jinak. Najednou jsem se těšila
do školy. Těšila jsem se, až uvidím Stína. Protože najednou nebyl
nedosažitelný, najednou se aspoň virtuálně vrátily ty okamžiky, které mi tak
chyběly. Aniž bych chápala, jak se to semlelo, život nás zas šoupl směrem k sobě.
Možná se rozhodl, že je teď ten pravý čas. Já jsem odmítla řešit PROČ teď. Já
jsem si to pouze 100% užívala, protože jsem tušila, že to nebude trvat věčně.
Další neděli se ve mně vystřídaly všechny pocity, na jaké si
člověk vzpomene. Zamilovanost, štěstí, radost, následně hodně tvrdá chvíle a
potom doba, kdy jsem necítila vůbec nic. Všechno se to semlelo během jediného
dne! Ráno jsem ještě s úsměvem vzpomínala na to, že jsem prožila
nejkrásnější týden za posledních několik měsíců a odpoledne jsem myslela, že
další takový týden zase několik měsíců nepřijde. Protože všechno se může během
jediné sekundy změnit!
Během jediné sekundy jsem před dvěma lety ztratila
několikaletý vztah. Během jediné sekundy se tenhle vztah mohl zase obnovit, aby
ho následující sekunda opět zabila. Během jediné sekundy jsem mohla studovat
vysokou školu, aby v každé další sekundě hrozilo, že mě z ní vylijou.
Během jediné sekundy jsem si ve svých třech letech zadělala na celoživotní
přátelství. Během jediné sekundy jsem před několika dny prožívala vysněné
chvíle, abych během další zjistila, že už je možná prožívat nebudu.
Pochopili jste, co chci tímhle článkem říct? Každá vteřina
našeho života je ohromně důležitá, protože právě v ní nám může vesmír
přichystat hrozně velké překvapení, které nás může navždy změnit. Můžeme se
během ní dostat na úplné dno, ale také z něj vyšplhat na nejvyšší vrchol.
Proto nikdy nezoufejte, že se máte zrovna teď špatně, protože na druhý den to
může být všechno úplně jinak a vy můžete prožít nejkrásnější a nejdůležitější
chvíli vašeho života. Proto si užívejte všech krás, které vás potkají a berte
si poučení ze špatných dnů – a nezapomeňte, že špatné dny v jedné sekundě
skončí a přijdou ty krásné
Napište mi, o které chvíli ve vašem životě si myslíte, že to
byla TA OSUDOVÁ!
Komentáře
Okomentovat