Věřím v anděly

Někdy, nevím proč, se cítím tak, že se mi chce brečet..

Když přijdou těžké chvíle a máme chuť skovat se do kouta a vyplakat si oči, potřebujeme nějaký impuls k tomu, abychom se absolutně nesesypali a nezbláznili. Každý z nás má zřejmě ten impuls nějaký jiný – někdo potřebuje prolít potoky slz, než si uvědomí, že je to zbytečné.. někdo zavře oči a věří v lepší zítřky.. někdo napíše článek na blog nebo složí báseň do svého deníčku, protože mu pomáhá se z problémů vypsat.. někdo začne tvrdě dřít, protože jen práce mu pomůže zapomenout na trápení.. Já, když se cítím špatně, dělám od každého něco..

Je snadné zase zvednou hlavu vzhůru..

Ale když se cítím tak příšerně, že jsem níž než na dně, přijde na řadu opravdová víra.. Ne, nejsem křesťan.. Neříkám, že nevěřím v Boha, občas mám chvíle, kdy si potřebuju s někým „promluvit“, tak si v duchu promlouvám s „Bohem“, ačkoli nevím nic o Bibli (když nepočítám to, že jsem ji musela číst kvůli škole), nevím nic o mších (chodím na ně občas s Modroočkou kvůli tomu, že mi přijde hrozně zajímavé přemýšlet nad věcmi, které farář říká), nevím nic o křesťanských zvyklostech (omlouvám se Modroočce a ostatním, za velmi kostrbaté vyjadřování ohledně tohoto tématu). Nevěřím ani v žádné jiné božstvo.

Já potřebuju věřit.. Dej tomu křídla k létání

Co teda myslím pod pojmem opravdová víra? Nikdy nezapomenu na období, kdy jsem začala opravdu věřit v jedny bytosti.. Před několika lety jsem měla v mém dlouholetém vztahu krizi. Jednoho večera jsme se s Obláčkem pohádali a on odjel a vypadalo to, že všechno skončilo, že už se nikdy nevrátí zpět. Celou noc, kterou jsem prožila v slzách, jsem urputně prosila ANDĚLY, aby stáli při nás a náš vztah zachránili. Byla to dlouhá několikatýdenní cesta, ale oni jej opravdu zachránili.. To bylo období, kdy jsem začala věřit v tyhle něžné okřídlené bytosti.

Není pozdě na uzdravení..

A ještě jedna událost mě ve víře v anděly utvrdila. Když měl můj bratr asi dva/tři roky, opravovali jsme dům. Do koupelny jsme si dělali shoz na prádlo, který vedl přes dvě patra až do prádelny. Bohužel se stalo, že Prcek se nějak nachomýtl k díře, kterou jsme na ten shoz měli připravenou a jakožto prťavé, nic netušící dítě, do ní spadl. Ovšem, tou dobou jsme ještě neměli ani prádelnu zcela opravenou a přímo pod shozem se o dvě patra níž nacházela rozbouraná zeď plná trčících kamenů – přímo na tu zeď Prcek spadl a následně se sesunul do prachu na zemi (což bylo největší štěstí). Člověk by řekl, že když dvouleté dítě proletí volným pádem přes dvě patra a dopadne na kameny, musí být buď mrtvé, nebo doživotně ochrnuté. Ale Prcek měl „jen“ vyražené některé zuby a byl poškrábaný. Pokud ho tehdy nesnesl na křídlech anděl, tak nevím. Není jiné vysvětlení, než to, že jeho andílek strážný měl tehdy pohotovost a ještě než Prcek zahučel do díry, už měl pro něj dole přichystaný obláček.

Proč lidé jen civí a chodí mimo..

Moc ráda si představuju ty nádherné zářivé bytosti, jak na nás s láskou shlíží, ačkoli jsme pouze „obyčejní“ lidé. Jak se snaží udělat cokoli, aby nám pomohli v nejhorších chvílích. Jak se starostlivě soustředí na to, abychom v životě dosáhli co nejvíce úspěchů a aby nás neúspěchy nesrazili příliš dolů. Jak nad námi nikdy nezanevřeli – ať už nás v životě opustí všichni, andělé nikdy.

Věřím, že při psaní tohoto článku minimálně jeden z andělů sedí vedle mě a jeho obličej září pýchou a štěstím. Poté mávne křídly a odletí mně (nebo některému z vás) zajišťovat nový příděl štěstí do života. Ale nemusím se bát, že budu sama. Protože přiletí Anděl Noci, který bude do lapače snů zachycovat všechny noční můry a postará se mi o klidnou noc.