Strach lže a ty mu věříš

Vrháš dokonalý stín na papír,

který slábne se slunečním světlem.

Můj život je teď zcela zaplněn sluncem. Přesně, jak by to mělo u zamilovaného člověka být… U mě ale nikdy nebylo nic tak, jak by mělo být. Protože tam, kde je moc slunce, se také může objevit velké množství stínů. Zvlášť, když chodíte s člověkem, který se Stínem sám o sobě.

Láska může zanechat skvrnu.

Jsem člověk, co si nikdy neumí užívat štěstí dlouhodobě. Nevěřím tomu, že by vše mohlo být dokonalé déle, jak pár dní. Začínám hledat chyby. Začínám vytvářet problémy. Mizí má bezstarostná povaha. Proto jsem byla tak klidná ve vztazích, ve kterých jsem nebyla zamilovaná. Nebyla jsem naplno šťastná, ale také ne naplno nešťastná. Když někomu dáte srdce, máte až příliš velký strach, že vám ho poraní.

Kradeš moji jedinou naději a donutil jsi mě další noc nespat.

Člověk by čekal, že když jsem se dokázala vzpamatovat z rozchodu po 6letém vztahu, zvládnu už všechny bolesti. Že ztratit někoho, koho znám půl roku a jsme spolu pár týdnů, musí být proti tomu úplná brnkačka. Jenže mně nad tím stačí jen přemýšlet a absolutně mě to paralyzuje (možná si hodně z vás klade otázku „Proč nad něčím takovým sakra přemýšlí?!“ .. protože jsem magor, no!). Vím, jak hrozně mi bylo, když jsme se rozloučili na pár měsíců, aniž bychom před tím spolu chodili. Jaké by to asi bylo teď, kdyby mě někdo vyrval z ráje a hodil do pekla?

Budeš v bezpečí, to přísahám,
Když mně budeš milovat také.

V tuhle chvíli jsem si uvědomila, že je načase opravdu přiznat jednu věc. Už Stínovi nikdy nemůžu říkat, že nemá srdce. Protože teď jsem si 100% jistá, že má to moje. Snad ho nezabije, jako to své.