Rose.Tascher

Naplněn smutkem.. Když jsem se se svým tajemným přítelem seznámila, všem jsem říkala, že je „jiný“. Je to přece umělec. A každý správný umělec si v sobě musí nosit démony. Bez nich by nemohl skládat básně a malovat umělecká díla, fotit úžasné černo-bílé fotky a filozofovat nad světem. Sžírán samotou, stále lapen v čase.. Chvílemi to pro mě bylo náročné, vypořádat se s člověkem, u kterého jsem měla stále pocit, že je v našem vztahu jen napůl. Že jeho srdce je stále uprostřed nedobytného bunkru. Věděla jsem, že uvnitř sebe nosí hrozné tajemství, o kterém NIKDY NIKOMU NEŘEKL. A proto jsem na něj příliš nenaléhala, nemělo to cenu. Držím tě v nedůvěře.. První velký krok pro mě byla chvíle, ve které mi řekl „miluji tě“ . Že já to cítím přesně takhle také, už jsem věděla dávno. Byla jsem šťastná. Ovšem v některých dalších chvílích jsem si připadala na všechno stejně úplně sama. Nedokázala jsem věřit tomu, že mě miluje stejně, jako já jeho. Že pro něj láska má nějaký ve...

P atřím mezi lidi, kteří neřeší předsudky ostatních a snažím se být za všech okolností svá. V pubertě to byla určitá rebelie proti systému, kdy jsem chodila v černém s šátkem ve vlasech a výrazně namalovanýma očima. Postupně jsem černou odkládala a měnila za výrazné barvy, šátky jsem přeměnila v květované čelenky a blond vlasy nabarvila na růžovo-fialovo-barevno. I tohle byla ze začátku rebelie, zejména proti lidem, kteří se nedokázali smířit s originalitou a extravagancí. Později jsem se na tyhle lidi vykašlala a byla jsem prostě sama sebou – stále s květinami ve vlasech a barevným oblečením. V tomhle jsem se prostě našla. V poslední době už se příliš často nesetkávám s odmítavým postojem vůči mému stylu. Ano, stále se za mnou ještě spousta lidí otáčí a pořád mě propalují zvědavým pohledem. Ale vždy se jen podívají a jdou dál, po ulicích zaplněných stejně tuctovými občany. V tomhle směru už se lidé nejspíš trochu posunuli, už si začínají zvykat na ostatní, kteří nějakým způsobe...

P roč jsem začala psát tenhle blog. Přešly mě už chutě vytvářet blogy věnující se mým oblíbeným zpěvákům, hercům, modelkám.. Nestála jsem ani o to, psát deníčkové zápisy typu „dnes jsem jela k babičce a večer zase domů“ .. Jenže něco jsem psát potřebovala. Protože to dělám už od chvíle, kdy jsem se naučila písmena – píšu, píšu, píšu . A má to jediný důvod. Psaní je má duševní terapie. Myslím, že už od prvního článku je všem jasné, že píši ve chvílích, kdy mám uvnitř sebe chaos, kdy si potřebuji utřídit myšlenky, kdy potřebuji ulevit bolavému srdci. Prostě ve chvílích, kdy potřebuji mít všechno černé na bílém. N epotřebuji mít pod každým článkem tunu komentářů, nepotřebuji mít miliony sledovatelů. Chci jen zhmotnit své pocity a myšlenky. Vložením všeho do psané podoby ulevím své hlavě, srdci a čemukoli, co je zatížené černem. A tím, že si někdo mé články čte a vyjádří se k nim, mi pomáhá si pocity a myšlenky třídit. Když vidím, že někomu stojí za námahu jakýkoli článek otevřít ...