Přeskočit na hlavní obsah

Štěstí


Proč jsem začala psát tenhle blog. Přešly mě už chutě vytvářet blogy věnující se mým oblíbeným zpěvákům, hercům, modelkám.. Nestála jsem ani o to, psát deníčkové zápisy typu „dnes jsem jela k babičce a večer zase domů“ .. Jenže něco jsem psát potřebovala. Protože to dělám už od chvíle, kdy jsem se naučila písmena – píšu, píšu, píšu. A má to jediný důvod. Psaní je má duševní terapie. Myslím, že už od prvního článku je všem jasné, že píši ve chvílích, kdy mám uvnitř sebe chaos, kdy si potřebuji utřídit myšlenky, kdy potřebuji ulevit bolavému srdci. Prostě ve chvílích, kdy potřebuji mít všechno černé na bílém.

Nepotřebuji mít pod každým článkem tunu komentářů, nepotřebuji mít miliony sledovatelů. Chci jen zhmotnit své pocity a myšlenky. Vložením všeho do psané podoby ulevím své hlavě, srdci a čemukoli, co je zatížené černem. A tím, že si někdo mé články čte a vyjádří se k nim, mi pomáhá si pocity a myšlenky třídit. Když vidím, že někomu stojí za námahu jakýkoli článek otevřít a na chvíli se mi ponořit do hlavy, stává se mým druhým terapeutem. A díky tomu vím, že to má smysl. Pomáhá mi to v nejtěžších chvílích, kdy už nevím, co si ze sebou počít.

Poslední dobou článků podstatně ubylo, jistě jste si toho všimli. Je to tím, že asi nepotřebuji už toliko terapie. Aktuální terapií je můj vlastní život. Mám skvělou rodinu, dokonalé přátelé, krásné zážitky a pravou lásku. Všechny mé příběhy, které jsem vkládala na „papír“, mě posunuly až k tomuto bodu, kdy mám vše, co bych si mohla přát. A vám děkuji za to, že jste se mnou všechny pocity – ať už ty špatné nebo dobré, sdíleli.

Komentáře

  1. To je super ze mas ako terapiu aj svoj vlastny zivot, myslim ze je to velmi dolezite mat vedla seba ludi, ktory nam pomahaju a robia nas stastnych :)

    OdpovědětVymazat
  2. Mám to stejnak. Píšu blog, protože se proste potřebuji vyjádřit. Nezáleží mi na komentářích, odberech.. Je to vše hrozne mile, ale stejně se vždy najde někdo, kdo zkritizuje, že píšeš ,moc klasicky blog' a nebo ze je mám jeden článek moc smutný. Pořad neco. Chci se vyjadřovat sakra

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

#Recenze: Franck Provost Paris shampoo

Díky drogerii Rossmann je ta naše malá zemička zase o něco víc světovější. Proto tam tak ráda chodím (teda teď tam chodím hlavně proto, že sbírám bodíky na plyšáka a hrníček s Bezzubkou *haha*). Ale zpět k tématu - před pár měsíci se v Rossmannovi poprvé objevila vlasová kosmetika značky Franck Provost, která byla doposud dostupná pouze ve Franckově rodné domovině, jíž je Francie. Muž, jehož jméno tato značka nosí, už je pán pokročilého věku, konkrétně je mu bude za měsíc 71 let.. No co, u chlapů se takové věci zveřejňovat můžou! Během jeho života mu pod rukami prošlo obrovské množství světových modelek, kterým dokázal udělat s vlasama hotové zázraky. No a díky tomu by to měl být muž všeho znalý. Tudíž jsem doufala, že jeho vlasová kosmetika udělá zázraky také na mé hlavě.
Vybrala jsem si šampón s oranžovým srdíčkem, který je určen pro velmi suché a poškozené vlasy - protože buďme upřímní, v té době to pořád s mým vlasovým porostem nevypadalo úplně dobře. Samozřejmě je u nás dostupných…

Když jsou oba pod vobraz

My máme s Bohémem vlastně docela harmonický vztah. Hádáme se jen málokdy. Když mě někdy naštve, tak jsem vždy chvilku protivná, protože v duchu zuřím, ale po nějaké době to v sobě pochroupám a zapomenu na to. A nebo mu řeknu, že mě pěkně štve a on nahodí pohled nešťastného štěněte a je hned vše v pohodě. A když už dojde k hádce, tak se na sebe nikdy nedokážeme mračit moc dlouho. Nutno podotknout, že v 90% případů ty ledy prolomí on, za což ho opravdu zbožňuji! Problém nastává, když se jdeme spolu opíjet. Abyste to chápali, když jsme opilí, tak reagujeme oba dva stejně - přehnaně a dost ostře. A taky nám v tu chvíli všechno vadí. "Vždycky, když jsme s mužem v hospodě, tak se smějeme všem těm opilým hádajícím se párům. Protože se vždy někdo takový najde. A my jsme pořád v pohodě a jen se smějeme.." ..No a my jsme zase vždy ti hádající se, kteří jsou všechno, jen ne v pohodě. Docela dobře ještě zvládáme unést situace, kdy jeden je opilý a ten druhý ne. Ten první zmiňovaný vyrypu…

Deset let jak půlhodina

Pokud ve svém životě poznáte člověka, se kterým si máte hned od začátku toho spoustu co říct a připadáte si, že se znáte spoustu let a že můžete mluvit o jakémkoli tématu, je to docela zázrak. Já jsem osoba, která když pozná někoho nového, spíše poslouchá, než by mluvila. Postupem času se to ale přelévá, jako písek v hodinách, směrem na mou stranu. A když danou osobu znám už nějaký ten pátek, dokážu mluvit a mluvit klidně jen já. Docela často pak slyším větu: "Kde jsou ty doby, kdy jsi moc nemluvila."
Přesně takto jsem to měla i s Bohémem. Často mi říká, že když jsme spolu byli na prvním randíčku, skoro vůbec jsem nemluvila a on si myslel, že se s ním hrozně nudím *haha*. Není to pravda, já to tak prostě mám. Je to má taktika zkoumání člověka. Jak se vyjadřuje, o čem mluví, jak se chová, která témata nadhazuje atd. Ve skutečnosti jsem se s ním nenudila ani trochu. Je to totiž naštěstí člověk, který dokáže z rozmazaného hovínka uplácat kuličku. Dokáže prostě mluvit o všem a po…