Přeskočit na hlavní obsah

Štěstí


Proč jsem začala psát tenhle blog. Přešly mě už chutě vytvářet blogy věnující se mým oblíbeným zpěvákům, hercům, modelkám.. Nestála jsem ani o to, psát deníčkové zápisy typu „dnes jsem jela k babičce a večer zase domů“ .. Jenže něco jsem psát potřebovala. Protože to dělám už od chvíle, kdy jsem se naučila písmena – píšu, píšu, píšu. A má to jediný důvod. Psaní je má duševní terapie. Myslím, že už od prvního článku je všem jasné, že píši ve chvílích, kdy mám uvnitř sebe chaos, kdy si potřebuji utřídit myšlenky, kdy potřebuji ulevit bolavému srdci. Prostě ve chvílích, kdy potřebuji mít všechno černé na bílém.

Nepotřebuji mít pod každým článkem tunu komentářů, nepotřebuji mít miliony sledovatelů. Chci jen zhmotnit své pocity a myšlenky. Vložením všeho do psané podoby ulevím své hlavě, srdci a čemukoli, co je zatížené černem. A tím, že si někdo mé články čte a vyjádří se k nim, mi pomáhá si pocity a myšlenky třídit. Když vidím, že někomu stojí za námahu jakýkoli článek otevřít a na chvíli se mi ponořit do hlavy, stává se mým druhým terapeutem. A díky tomu vím, že to má smysl. Pomáhá mi to v nejtěžších chvílích, kdy už nevím, co si ze sebou počít.

Poslední dobou článků podstatně ubylo, jistě jste si toho všimli. Je to tím, že asi nepotřebuji už toliko terapie. Aktuální terapií je můj vlastní život. Mám skvělou rodinu, dokonalé přátelé, krásné zážitky a pravou lásku. Všechny mé příběhy, které jsem vkládala na „papír“, mě posunuly až k tomuto bodu, kdy mám vše, co bych si mohla přát. A vám děkuji za to, že jste se mnou všechny pocity – ať už ty špatné nebo dobré, sdíleli.

Komentáře

  1. To je super ze mas ako terapiu aj svoj vlastny zivot, myslim ze je to velmi dolezite mat vedla seba ludi, ktory nam pomahaju a robia nas stastnych :)

    OdpovědětVymazat
  2. Mám to stejnak. Píšu blog, protože se proste potřebuji vyjádřit. Nezáleží mi na komentářích, odberech.. Je to vše hrozne mile, ale stejně se vždy najde někdo, kdo zkritizuje, že píšeš ,moc klasicky blog' a nebo ze je mám jeden článek moc smutný. Pořad neco. Chci se vyjadřovat sakra

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kosti jsou věčné - Kathy Reichs

Shrnutí děje V domě Annaliese Rubensové jsou objeveny pozůstatky tří mrtvých nemluvňat - jedno je "čerstvé", z dalších dvou jsou už jen maličké mumie. A tak policie, společně se soudní antropoložkou Temperance Brennanovou, začnou pátrat po matce, která je schopna tak ohavného činu. Pátrání je zavede do prostředí prostituce, kde se v posledních letech Annaliese pohybovala, dokud se nerozhodla utéct zpět do svého domova, do severozápadní tundry Yellowknife - a tam se za ní vydává i Tempe se dvěma detektivy. Zde se objeví čtvrtá mumie novorozeněte. Co za matku dokáže toto udělat svému dítěti? Matka, která je psychicky postižená. Matka, které nakukali, že je nemocná a každé její dítě se narodí mrtvé. Matka, kterou někdo přímo před očima Tempe zastřelí dvěma ranami do hlavy. Vyšetřování matky-vražedkyně tím končí. A začíná vyšetřování matky-oběti. Vše je složitější, než se zdá a obětí v Yellowknife je čím dál více - a všichni jsou z jedné rodiny, příbuzní Annalieze. A všechny st…

V žáru zatmění měsíce

A je ze mě slaměná vdova. Celý tento týden jsem bez muže. Bez něj a téměř bez jakéhokoli kontaktu s ním. Přesto vím, že není zas tak daleko, že není pryč zas tak dlouho a že za chvíli se vrátí zpět. Můžu tak zjistit, jaké to bude, až za pár měsíců odjede pryč na pěkně dlouho. Za hranice, do jiného státu, jiné kultury, jiného světa. Na dlouhé měsíce, ve kterých se může stát cokoli. Kdy se jen tak lehce nevrátí. Blízko mě, věčně daleký. Věříte, že velká láska překonává i takové vzdálenosti a takovou dobu? Člověk se každým dnem mění, posouvá, vytváří nové názory a pohledy na svět. Jeden den jsem taková, další den můžu být úplně jiná. Záleží na situacích, které se nám postaví do cesty. Záleží na lidech, které poznáme. Na možnostech, které se objeví a my o nich budeme muset uvažovat a přemýšlet. Můj svět se stále mění, mění se lidé v něm a hlavně ti lidé, kteří jsou mi blízko. Tolik lidí, kterých jsem měla hluboko v srdci, už odešlo a já je ze srdce vyjmula. Už nepatří mezi ty, kteří se mno…

Deset let jak půlhodina

Pokud ve svém životě poznáte člověka, se kterým si máte hned od začátku toho spoustu co říct a připadáte si, že se znáte spoustu let a že můžete mluvit o jakémkoli tématu, je to docela zázrak. Já jsem osoba, která když pozná někoho nového, spíše poslouchá, než by mluvila. Postupem času se to ale přelévá, jako písek v hodinách, směrem na mou stranu. A když danou osobu znám už nějaký ten pátek, dokážu mluvit a mluvit klidně jen já. Docela často pak slyším větu: "Kde jsou ty doby, kdy jsi moc nemluvila."
Přesně takto jsem to měla i s Bohémem. Často mi říká, že když jsme spolu byli na prvním randíčku, skoro vůbec jsem nemluvila a on si myslel, že se s ním hrozně nudím *haha*. Není to pravda, já to tak prostě mám. Je to má taktika zkoumání člověka. Jak se vyjadřuje, o čem mluví, jak se chová, která témata nadhazuje atd. Ve skutečnosti jsem se s ním nenudila ani trochu. Je to totiž naštěstí člověk, který dokáže z rozmazaného hovínka uplácat kuličku. Dokáže prostě mluvit o všem a po…