Přeskočit na hlavní obsah

Mezi dvěma světy

V jeden den jsem byla součástí dvou světů. Prošla jsem se v obou, zkoumala jejich obyvatele, jejich myšlení, jejich návyky, jejich starosti, jejich touhy, jejich potřeby. Zjistila, jak jsou jiní.. a přemýšlet, ve kterém světě bych chtěla žít víc.

První svět měl tyto obyvatele: žena cca 28 let, muž 24 let, muž cca 30 let, miminko 2 měsíce.
Na tuto planetu jsem dojela v jednu odpoledne vlakem. Tamní obyvatelé jsou mému srdci velmi blízcí lidé. Hlavně ona zmiňovaná dáma (28let) mě dokázala držet nad vodou v opravdu těžkých chvílích. A já měla tu čest jí to v pozdější době oplatit. Když jsem po těžkém rozchodu zvedala telefon a potřebovala se někomu vyplakat, věděla jsem, že budu volat jí. Když ona po tvrdém rozchodu potkala svého ex s novou přítelkyní, první, komu volala a brečela do telefonu, jsem byla já.
A o tři roky později mě vítá na nádraží šťastně vdaná paní s malým nádherným pokladem v kočárku. Po boku manžela (24let), který ve svém mladém věku vzal na svá bedra zodpovědnost za manželku a dítě. Pracující člověk, který tráví v práci celé dny, protože doma má ženu a dceru, které chce učinit šťastné. Který i přesto, že je unavený, dokáže všechny volné chvíle trávit se svou dcerou, aby jí zajistil otcovskou lásku, péči, štěstí.. A když je tento milující otec v práci, máma s dítkem si dělají výlety za supr strýčkem (muž 30 let), který si zvládá dělat doktorát a při tom i pracovat na plný úvazek a věnovat se mamči s dítkem. Který si, mezi vyřizováním zakázek a psaní doktorských prací, s ní klidně povídá o plenkách, dudlících, doktorech, který nemá problém pochovat malou, aby si máma na chvilku odpočinula. V tomto světe plném OBROVSKÉ ZODPOVĚDNOSTI a přesto neskutečného štěstí, jsem měla čest strávit několik hodin. Odjížděla jsem odtud a měla slzy na krajíčku, chci zůstat déle v tomto krásném světě.. Ale musela jsem zpět do toho druhého.

Obyvatelé druhého světa: 3x muž 24 let.
Obyvatelé tohoto světa se probouzí v jednu odpoledne. Ve chvíli, kdy já sestupuji po schůdcích z vlaku v jiném světě. Zde nevládne v tuto chvíli štěstí. Je zde poušť, sucho. Je zde bolest hlavy, nevolnost, kocovina. Štěstí přichází pouze ve chvilce, kdy si vzpomenou na sranda zážitky z minulé noci, která byla dlouhá a náročná, alkohol tekl proudem, filozofické debaty o problémech planety byly stále hlubší. Dnes si z nich pamatují pouze dobrou polovinu, pokud byly tehdejší noc nějaké problémy vyřešeny, dnes si na řešení nikdo nevzpomene. Teď nejspíš přichází ta zodpovědnost a mladí pánové leží a odpočívají. Večer je totiž čeká druhé kolo. Je potřeba se na něj řádně připravit, ogrilovat maso, namastit žaludky, nachystat všechny alkoholické drinky do batůžku a čekat na mě. Až večer přijedu do jejich světa. V devět večer už jsem v něm, plná zážitků, plná melancholie, rozpolcenosti, štěstí a smutku. Kluci jsou také plní zážitků a plní očekávání, jaké zážitky přinese dnešní večer. Během chvilky sedíme u řeky a z batůžku se vytahují drinky, aby ty zážitky mohly přijít co nejdříve. "Škoda, že jsme toho ginu nevzali víc." ... mohli jsme si to více užít. Ležím a dívám se na nebe. Gin mě nezajímá, smutek z jeho nedostatku se mě nedotýká. Ležím a myslím na ten druhý svět. Tak vzdálený tomu, ve kterém se nacházím. Během pár hodin už ležím v posteli. Sama. Sama přemýšlím nad dnešním dnem. Sama sobě říkám, co jsem prožila, jaké mám zážitky, jaké mám pocity. Protože ten, komu bych o tom chtěla vyprávět ze všeho nejvíc, se mnou není. Jeho tyto blbosti nezajímají, on nemá čas je poslouchat, když se musí věnovat závažnějším tématům. A tak to vše říkám tmě a měsíci, jen oni ví, jak bych tento svět chtěla hodit do černé díry. Usínám s úsměvem na rtech, v myšlenkách s mou krásnou skvělou kamarádkou. Probouzím se až v sedm ráno, kdy kluci ulehají, spokojeni sami ze sebou, se svými zážitky, s tím, jak je ten svět bez starostí vlastně dokonalý.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kosti jsou věčné - Kathy Reichs

Shrnutí děje V domě Annaliese Rubensové jsou objeveny pozůstatky tří mrtvých nemluvňat - jedno je "čerstvé", z dalších dvou jsou už jen maličké mumie. A tak policie, společně se soudní antropoložkou Temperance Brennanovou, začnou pátrat po matce, která je schopna tak ohavného činu. Pátrání je zavede do prostředí prostituce, kde se v posledních letech Annaliese pohybovala, dokud se nerozhodla utéct zpět do svého domova, do severozápadní tundry Yellowknife - a tam se za ní vydává i Tempe se dvěma detektivy. Zde se objeví čtvrtá mumie novorozeněte. Co za matku dokáže toto udělat svému dítěti? Matka, která je psychicky postižená. Matka, které nakukali, že je nemocná a každé její dítě se narodí mrtvé. Matka, kterou někdo přímo před očima Tempe zastřelí dvěma ranami do hlavy. Vyšetřování matky-vražedkyně tím končí. A začíná vyšetřování matky-oběti. Vše je složitější, než se zdá a obětí v Yellowknife je čím dál více - a všichni jsou z jedné rodiny, příbuzní Annalieze. A všechny st…

V žáru zatmění měsíce

A je ze mě slaměná vdova. Celý tento týden jsem bez muže. Bez něj a téměř bez jakéhokoli kontaktu s ním. Přesto vím, že není zas tak daleko, že není pryč zas tak dlouho a že za chvíli se vrátí zpět. Můžu tak zjistit, jaké to bude, až za pár měsíců odjede pryč na pěkně dlouho. Za hranice, do jiného státu, jiné kultury, jiného světa. Na dlouhé měsíce, ve kterých se může stát cokoli. Kdy se jen tak lehce nevrátí. Blízko mě, věčně daleký. Věříte, že velká láska překonává i takové vzdálenosti a takovou dobu? Člověk se každým dnem mění, posouvá, vytváří nové názory a pohledy na svět. Jeden den jsem taková, další den můžu být úplně jiná. Záleží na situacích, které se nám postaví do cesty. Záleží na lidech, které poznáme. Na možnostech, které se objeví a my o nich budeme muset uvažovat a přemýšlet. Můj svět se stále mění, mění se lidé v něm a hlavně ti lidé, kteří jsou mi blízko. Tolik lidí, kterých jsem měla hluboko v srdci, už odešlo a já je ze srdce vyjmula. Už nepatří mezi ty, kteří se mno…

Deset let jak půlhodina

Pokud ve svém životě poznáte člověka, se kterým si máte hned od začátku toho spoustu co říct a připadáte si, že se znáte spoustu let a že můžete mluvit o jakémkoli tématu, je to docela zázrak. Já jsem osoba, která když pozná někoho nového, spíše poslouchá, než by mluvila. Postupem času se to ale přelévá, jako písek v hodinách, směrem na mou stranu. A když danou osobu znám už nějaký ten pátek, dokážu mluvit a mluvit klidně jen já. Docela často pak slyším větu: "Kde jsou ty doby, kdy jsi moc nemluvila."
Přesně takto jsem to měla i s Bohémem. Často mi říká, že když jsme spolu byli na prvním randíčku, skoro vůbec jsem nemluvila a on si myslel, že se s ním hrozně nudím *haha*. Není to pravda, já to tak prostě mám. Je to má taktika zkoumání člověka. Jak se vyjadřuje, o čem mluví, jak se chová, která témata nadhazuje atd. Ve skutečnosti jsem se s ním nenudila ani trochu. Je to totiž naštěstí člověk, který dokáže z rozmazaného hovínka uplácat kuličku. Dokáže prostě mluvit o všem a po…