Přeskočit na hlavní obsah

Otrokyně sadistů, Marně jsem volala o pomoc, nikdo mi nevěřil - Silvia K.

 Příběh, který v 80. letech minulého století rozvířil hladinu německých sdělovacích prostředků a jehož ohlasy se dostaly i k nám. Šestnáctiletá Silvia byla unesena perverzním manželským párem, držena 15 měsíců v zajetí ve sklepě a sadisticky týrána. (cbdb) ... Po jejím propuštění se vdá za muže, který ji fyzicky i psychicky ubližuje a díky němuž se nakonec stane narkomankou. Nakonec to dojde tak daleko, že jsou jí odebrány obě děti a Silvia je zavřená ve vězení. Dnes se snaží uspořádat si vlastní život a získat děti opět do péče.

Tuhle knihu je těžké posuzovat.. Na jednu stranu bylo PŘÍŠERNÉ číst, co Silvia zažívala více jak rok zavřená ve sklepě. Ovšem na druhou stranu, ona nikdy nevedla spořádaný život a za spoustu věcí, které se jí děly, si zřejmě může sama. Nikdo ji nenutil být s chlapem, který ji mlátil, nikdo ji nenutil začít fetovat (zvlášť když měla doma 2 děcka!).. Chápu, že po tom, co si prožila, asi nebylo lehké vrátit se zpět do normálního života, ale její rodina se jí snažila maximálně pomoci - jenže ona se k nim opět obrátila zády a šla si svou vlastní, dost špatně zvolenou, cestou.

Komentáře

  1. Někteří lidé si za svůj osud opravdu nemohou, díky shodám náhod se můžou dostat do maléru. Ale některých mi zas až tak líto není, asi jako této mladé ženy. Únos je hrozná věc, týrání také - za to nemohla, ale to ostatní? Mohla se dát do kupy, mohla si uspořádat život dřív, než jí vzali děti. A kdyby jí ty děti vrátili, jak dlouho by její dobré úmysly vydržely?
    Kniha mohla být zajímavá, ale asi bych ji nečetla. Už proto, že hlavní postava je mi nesympatická...

    OdpovědětVymazat
  2. Mně zas je sympatická, aspoň nějaký vzrůšo a smutné konce jsou lidem vlastní. :)

    OdpovědětVymazat
  3. Začiatok knihy bol dobrý, ale ku koncu mi stúpal adrenalín. Niektorým ľuďom sa nedá pomôcť. Treba si to stále pripomínať. Ešteže nedostala to odškodné, by dopadla ešte horšie...

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

#Recenze: Franck Provost Paris shampoo

Díky drogerii Rossmann je ta naše malá zemička zase o něco víc světovější. Proto tam tak ráda chodím (teda teď tam chodím hlavně proto, že sbírám bodíky na plyšáka a hrníček s Bezzubkou *haha*). Ale zpět k tématu - před pár měsíci se v Rossmannovi poprvé objevila vlasová kosmetika značky Franck Provost, která byla doposud dostupná pouze ve Franckově rodné domovině, jíž je Francie. Muž, jehož jméno tato značka nosí, už je pán pokročilého věku, konkrétně je mu bude za měsíc 71 let.. No co, u chlapů se takové věci zveřejňovat můžou! Během jeho života mu pod rukami prošlo obrovské množství světových modelek, kterým dokázal udělat s vlasama hotové zázraky. No a díky tomu by to měl být muž všeho znalý. Tudíž jsem doufala, že jeho vlasová kosmetika udělá zázraky také na mé hlavě.
Vybrala jsem si šampón s oranžovým srdíčkem, který je určen pro velmi suché a poškozené vlasy - protože buďme upřímní, v té době to pořád s mým vlasovým porostem nevypadalo úplně dobře. Samozřejmě je u nás dostupných…

Když jsou oba pod vobraz

My máme s Bohémem vlastně docela harmonický vztah. Hádáme se jen málokdy. Když mě někdy naštve, tak jsem vždy chvilku protivná, protože v duchu zuřím, ale po nějaké době to v sobě pochroupám a zapomenu na to. A nebo mu řeknu, že mě pěkně štve a on nahodí pohled nešťastného štěněte a je hned vše v pohodě. A když už dojde k hádce, tak se na sebe nikdy nedokážeme mračit moc dlouho. Nutno podotknout, že v 90% případů ty ledy prolomí on, za což ho opravdu zbožňuji! Problém nastává, když se jdeme spolu opíjet. Abyste to chápali, když jsme opilí, tak reagujeme oba dva stejně - přehnaně a dost ostře. A taky nám v tu chvíli všechno vadí. "Vždycky, když jsme s mužem v hospodě, tak se smějeme všem těm opilým hádajícím se párům. Protože se vždy někdo takový najde. A my jsme pořád v pohodě a jen se smějeme.." ..No a my jsme zase vždy ti hádající se, kteří jsou všechno, jen ne v pohodě. Docela dobře ještě zvládáme unést situace, kdy jeden je opilý a ten druhý ne. Ten první zmiňovaný vyrypu…

Deset let jak půlhodina

Pokud ve svém životě poznáte člověka, se kterým si máte hned od začátku toho spoustu co říct a připadáte si, že se znáte spoustu let a že můžete mluvit o jakémkoli tématu, je to docela zázrak. Já jsem osoba, která když pozná někoho nového, spíše poslouchá, než by mluvila. Postupem času se to ale přelévá, jako písek v hodinách, směrem na mou stranu. A když danou osobu znám už nějaký ten pátek, dokážu mluvit a mluvit klidně jen já. Docela často pak slyším větu: "Kde jsou ty doby, kdy jsi moc nemluvila."
Přesně takto jsem to měla i s Bohémem. Často mi říká, že když jsme spolu byli na prvním randíčku, skoro vůbec jsem nemluvila a on si myslel, že se s ním hrozně nudím *haha*. Není to pravda, já to tak prostě mám. Je to má taktika zkoumání člověka. Jak se vyjadřuje, o čem mluví, jak se chová, která témata nadhazuje atd. Ve skutečnosti jsem se s ním nenudila ani trochu. Je to totiž naštěstí člověk, který dokáže z rozmazaného hovínka uplácat kuličku. Dokáže prostě mluvit o všem a po…