Čas zahojí všechny rány.. Čas je nejlepší léčitel. Na to jsem se rozhodla spoléhat, už párkrát se mi to osvědčilo. Ale co když už to není jen rána, která jde zašít, sroste, zanechá jen malou jizvu a zapomene se na ni? Může to být rána, na kterou je potřeba více stehů, více času na srůstání, zanechá velkou jizvu. Pak to ale může být rána, která vše rozmetá na milion malých kousků. A ty kousky jsou tak malinké, je jich tolik moc a jsou tak daleko od sebe, že už je nelze spojit, nejdou zašít, nemůžou srůst. A i když jsou roztříštěny daleko od sebe, všechny bolí. Každý z těch malinkých kousků obrovsky bolí. Někdy bolí každý zvlášť a někdy dohromady - pak se člověk tou bolestí nemůže ani pohnout, nadechnout.. A pak přijde na scénu čas. Snaží se svým neúprosným felčarstvím aspoň trochu mírnit bolest - musí přece dostát svému věhlasnému řemeslu. Postupně si bere na paškál každý jednotlivý kousek z toho milionu, opečovává ho, chladí ho, dává mu zábaly, snaží se mu ukázat, že bolest se dá překonat a vyléčit, že každá rána se může zahojit. A jednotlivé kousky se postupně hojí. Každý zahojený kousek přinese člověku opojný pocit, že je všechno mnohem lepší, než bylo před pár týdny. Tou dobou přijde jeden den, kdy se objeví pocity míru a pokoje, je nám krásně. To je chvíle, kdy se první zahojený kousek ukazuje zbytku krvácející drti - a ta se v úžasu zarazí, ohroměně zapomene na fakt, že by měla krvácet a drásat. Jenže krev a bolest je silnější a brzy ten úžas zmízí a převládne opět hrůza. A takhle to jde dál a dál. Čas pracuje pomalu, po malinkých kouscích, kterých je stále ještě příliš moc na fašírku, než aby na ně člověk zapomněl. Já mám uzdravený teprve první kousek - jemuž to zbylé nezhojené začaly závidět a bolet ještě víc.
Ptám se - co se stane, až se za tu příšerně dlouhou zničující dobu zahojí všechny kousky? Tou dobou už bude každý jiný, každý bude zhojený a díky tomu ztratí svou strukturu, díky které by se dal napojit na další kousek. Jak by se tyhle jednotlivé miniaturní kousky daly spojit, aniž by mezi nimi nezůstávaly aspoň malé mezery.. A co ty mezery budou znamenat pro mě?
Ptám se - co se stane, až se za tu příšerně dlouhou zničující dobu zahojí všechny kousky? Tou dobou už bude každý jiný, každý bude zhojený a díky tomu ztratí svou strukturu, díky které by se dal napojit na další kousek. Jak by se tyhle jednotlivé miniaturní kousky daly spojit, aniž by mezi nimi nezůstávaly aspoň malé mezery.. A co ty mezery budou znamenat pro mě?
Wau, tak tenhle článek mě fakt ohromil svojí krásou, i když v něm mluvíš o bolesti. Představuji si lidi, jako živé porcelánové panny, které se občas při nárazu, či pádu rozbijí a čas v podobě mistra lepiče, je opět dává dohromady a ony pak chodí po Světě s jizvami po spojích.
OdpovědětVymazatveľmi pekne napísané a vcelku si to vystihla mávam to so zaceľvaním rán a s vyrovnávaním s bolesťou veľmi podobné :) .. tiež sa mi stáva že už si myslím, že je všetko fajn a v jednej chvíli sa to poserie a ja už som zase niekde pri dne a tak to ide dokola a dokola .. ale verím tomu, že to nezávisí len od času ale aj od nás .. niekedy si proste musíme povedať že stačí a prestať sa trápiť !
OdpovědětVymazatJe to moc hezky napsané...
OdpovědětVymazatveľmi pekne napísané máš na to talent ;)
OdpovědětVymazatZaujimave citanie :)
OdpovědětVymazatVelmi zajímavá úvaha.
OdpovědětVymazatUrčitě na tom bude něco pravdy, rány se hojí a uzdravují jako puzzle, kousek po kousku. A stejně jako u puzzlí je nutno přemýšlet a správně je připojovat, tak je to i zde. Nejedná se o nic jenoduchého, naopak. A chce to čas, spousty času. Ale myslím si, že nakonec to za to stojí. Člověk postupuje po malých krůčcích, ale ty dohromady tvoří krok veliký. Takže se nakonec ani nestihneme podivit, jak daleko jsme pokročili a vůbec nám to jako dlouhý čas nepřipadá.
Chce to jen počáteční trpělivost a především odvahu...odvahu začít!
worldaroundmissnothing.blogspot.cz
V takové situaci je nejlepší amputovat a nahradit protézou. Já vím, jsem hrozná, je to krásně poetické a mě najednou napadne taková kravina :D. Víš, ono se ale může ve tvém životě stát něco, díky čemu na tu ránu úplně zapomeneš a už si na ni ani nevzpomeneš :), a doufám, že se ti něco tak krásného přihodí.
OdpovědětVymazatNádherně řečeno:)
OdpovědětVymazatOsobně si stojím za názorem, že některé věci zahojit lze, ale jsou tu i takové případy, kdy si říkáme, že jsme se přes danou věc dostali, že je všechno v pořádku, jenže pak stačí jakákoliv maličkost, která ránu zase natrhne. Hodiny, dny, měsíce utíkají, ale přes některé věci se prostě dostat nedokážeme. Proto nezbývá, než to potlačovat..a tvářit se, že už to vůbec nebolí...