Přeskočit na hlavní obsah

Please tell me I'm your one and only


Čas zahojí všechny rány.. Čas je nejlepší léčitel. Na to jsem se rozhodla spoléhat, už párkrát se mi to osvědčilo. Ale co když už to není jen rána, která jde zašít, sroste, zanechá jen malou jizvu a zapomene se na ni? Může to být rána, na kterou je potřeba více stehů, více času na srůstání, zanechá velkou jizvu. Pak to ale může být rána, která vše rozmetá na milion malých kousků. A ty kousky jsou tak malinké, je jich tolik moc a jsou tak daleko od sebe, že už je nelze spojit, nejdou zašít, nemůžou srůst. A i když jsou roztříštěny daleko od sebe, všechny bolí. Každý z těch malinkých kousků obrovsky bolí. Někdy bolí každý zvlášť a někdy dohromady - pak se člověk tou bolestí nemůže ani pohnout, nadechnout.. A pak přijde na scénu čas. Snaží se svým neúprosným felčarstvím aspoň trochu mírnit bolest - musí přece dostát svému věhlasnému řemeslu. Postupně si bere na paškál každý jednotlivý kousek z toho milionu, opečovává ho, chladí ho, dává mu zábaly, snaží se mu ukázat, že bolest se dá překonat a vyléčit, že každá rána se může zahojit. A jednotlivé kousky se postupně hojí. Každý zahojený kousek přinese člověku opojný pocit, že je všechno mnohem lepší, než bylo před pár týdny. Tou dobou přijde jeden den, kdy se objeví pocity míru a pokoje, je nám krásně. To je chvíle, kdy se první zahojený kousek ukazuje zbytku krvácející drti - a ta se v úžasu zarazí, ohroměně zapomene na fakt, že by měla krvácet a drásat. Jenže krev a bolest je silnější a brzy ten úžas zmízí a převládne opět hrůza. A takhle to jde dál a dál. Čas pracuje pomalu, po malinkých kouscích, kterých je stále ještě příliš moc na fašírku, než aby na ně člověk zapomněl. Já mám uzdravený teprve první kousek - jemuž to zbylé nezhojené začaly závidět a bolet ještě víc.
Ptám se - co se stane, až se za tu příšerně dlouhou zničující dobu zahojí všechny kousky? Tou dobou už bude každý jiný, každý bude zhojený a díky tomu ztratí svou strukturu, díky které by se dal napojit na další kousek. Jak by se tyhle jednotlivé miniaturní kousky daly spojit, aniž by mezi nimi nezůstávaly aspoň malé mezery.. A co ty mezery budou znamenat pro mě?

Komentáře

  1. Wau, tak tenhle článek mě fakt ohromil svojí krásou, i když v něm mluvíš o bolesti. Představuji si lidi, jako živé porcelánové panny, které se občas při nárazu, či pádu rozbijí a čas v podobě mistra lepiče, je opět dává dohromady a ony pak chodí po Světě s jizvami po spojích.

    OdpovědětVymazat
  2. veľmi pekne napísané a vcelku si to vystihla mávam to so zaceľvaním rán a s vyrovnávaním s bolesťou veľmi podobné :) .. tiež sa mi stáva že už si myslím, že je všetko fajn a v jednej chvíli sa to poserie a ja už som zase niekde pri dne a tak to ide dokola a dokola .. ale verím tomu, že to nezávisí len od času ale aj od nás .. niekedy si proste musíme povedať že stačí a prestať sa trápiť !

    OdpovědětVymazat
  3. veľmi pekne napísané máš na to talent ;)

    OdpovědětVymazat
  4. Velmi zajímavá úvaha.
    Určitě na tom bude něco pravdy, rány se hojí a uzdravují jako puzzle, kousek po kousku. A stejně jako u puzzlí je nutno přemýšlet a správně je připojovat, tak je to i zde. Nejedná se o nic jenoduchého, naopak. A chce to čas, spousty času. Ale myslím si, že nakonec to za to stojí. Člověk postupuje po malých krůčcích, ale ty dohromady tvoří krok veliký. Takže se nakonec ani nestihneme podivit, jak daleko jsme pokročili a vůbec nám to jako dlouhý čas nepřipadá.
    Chce to jen počáteční trpělivost a především odvahu...odvahu začít!

    worldaroundmissnothing.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
  5. V takové situaci je nejlepší amputovat a nahradit protézou. Já vím, jsem hrozná, je to krásně poetické a mě najednou napadne taková kravina :D. Víš, ono se ale může ve tvém životě stát něco, díky čemu na tu ránu úplně zapomeneš a už si na ni ani nevzpomeneš :), a doufám, že se ti něco tak krásného přihodí.

    OdpovědětVymazat
  6. Nádherně řečeno:)
    Osobně si stojím za názorem, že některé věci zahojit lze, ale jsou tu i takové případy, kdy si říkáme, že jsme se přes danou věc dostali, že je všechno v pořádku, jenže pak stačí jakákoliv maličkost, která ránu zase natrhne. Hodiny, dny, měsíce utíkají, ale přes některé věci se prostě dostat nedokážeme. Proto nezbývá, než to potlačovat..a tvářit se, že už to vůbec nebolí...

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

#Recenze: lak na vlasy Cien professional

Nutno předem poznamenat, že laky na vlasy příliš nepoužívám. Většinou je mám od toho, aby si " přilepila " odstávající části baby vlásků k hlavě nebo zamezila jejich nenápadnému vytrčení se z účesu. Pro tento účel je dostačující jakýkoli lak na vlasy. Jednou za čas ale udělám náročnější zátěžovou zkoušku - navlním vlasy a požaduji, aby mi navlněné vydržely celý den, aniž bych na ně musela vystříkat celý flakon laku na vlasy. Nechci si z vlasů dělat nepohyblivou paruku - potřebuji, aby se vlasy hýbaly, dýchaly, ale zároveň na nich vydržely hezké andělské lokny. Cien professional lak na vlasy s keratinem - pro větší objem. Mnou recenzovaný lak na vlasy má vol. 3 . Já většinou používám 4 nebo 5, takže tohle pro mě byl docela nízký kalibr - a musím poznamenat, že se asi zase vrátím k vyšším číslům, protože trojka mi vlny rozhodně neudržela ani pár hodin. To jen tak mimo, pro lidi, kteří mají stejné požadavky jako já. Co ale tento lak opravdu slibuje? Ud

Když miluješ, tak celým srdcem

Myslím, že je na čase napsat další oslavný článek.. M oje mamka minulý týden oslavila čtyřicetiny - ano, jí je čerstvých 40, mně čerstvých 22 - měla mě, když byla ještě veeeelmi mladá. Vlastně, kdybych se pomamila, měla bych v tuhle chvíli už skoro pětileté dítě (prooooč jsem se nepomamila?) V iděli jste seriál Gilmorova děvčata ? Já ho teď sjíždím pravidelně od začátku do konce a musím konstatovat jednu věc - jsem jedna z mála lidí, kteří nemusí závidět úžasný vztah Lorelai a Rory - protože já si celý život tenhle vztah prožívám. K dyž bylo mamce tolik, kolik je teď mně, musela opustit mého otce - po velmi těžkých chvílích, které jsme si s ním prožily - on život s alkoholikem není peříčko. Ve 22 letech zůstala sama se čtyřletým dítětem - a přesto mi nikdy nic nechybělo a byla jsem šťastné děcko, jako všechny ostatní, které měly rodinu úplnou. Samozřejmě hrozně moc vděčíme také babičkám a dědečkům, kteří pomáhali, jak jen se dalo. Stejně ale nepřestanu nikdy obdivovat mamku za

Sex bez lásky je jako drink, který nijak nechutná, ale uhasí žízeň

V e 14letech jsem potkala svou pravou lásku.. Teda, tehdy jsem si to aspoň myslela. Má pravá láska trvala 6let a poté skončila tak, jak všechny pravé lásky dvou puberťáků končí. Každopádně to byl logicky první kluk, se kterým jsem se vyspala. No a šest let jsem žila v domění, že to taky bude jediný.. Loni v srpnu jsem dostala na výběr- buď vyzkoušet i něco jiného a nebo být až do smrti v celibátu (to jsem samozřejmě nemohla tušit, že se s Jediným vyspím za půl roku zase) . No tak, nejsem magor a vybrala jsem si samozřejmě možnost A . Spíš bych řekla, že se mi splašily hormony a já jsem chtěla dohnat to, co jsem nestihla v pubertě. Přišly jednorázovky. Všechny byly se vším všudy - tedy párty, alkohol, opilost, žádný kondom, stresy z těhotenství ... No, chtěla jsem si to užít do poslední kapky. Loni na Silvestra to dospělo ke svému vrcholu a já se vyspala s člověkem, kterého jsem vůbec neznala (a ještě jsem ho, chudáka, ani nenechala udělat se - taková jsem byla mrcha myslící jen na