Happiness

Vždy říkám, že s jarem přichází něco naprosto nečekaného a skvělého. Ačkoli miluji Vánoce a vím, že i v zimě se dá prožít plno úžasných chvil, já mám všechny nejlepší vzpomínky z období jara/léta, kdy je vše tak skvěle pozitivní. Nejaktuálnější vzpomínka je ze dne přesně před rokem, kdy jsem se v tuhle dobu šíleně těšila na koncert mé nejoblíbenější skupiny, který se konal ten večer. Ten den byl výjimečný i tím, že jsem si užívala přítomnosti Šedé eminence, se kterým jsem se už dlouho tak dobře necítila. Bylo to prostě úžasné a ačkoli teď máme společné už jen vzpomínky, tak na tenhle den nikdy nezapomenu a bude navždy patřit k těm nejlepším, co jsem prožila.
Ale to jsem se dostala uplně jinam, než jsem chtěla (předem upozorňuji, že dnešní článek nemám nijak připravený, bude to jedna velká smršť prdů do tmy, takže kdo to nemá rád, ať přestane číst TEĎ! - já myslím, že to názorně ukazuje hned první odstavec, který je strašný, ale mně se nechce přemýšlet nad žádným kulantním slohem).

Dnes jsem udělala jedinou a poslendí zkoušku tohoto semestru a začínají mi konečně prázdniny! (Co z toho, že původně jsem jejich začátek měla naplánovaný už před 14dny - zase jsem se přesvědčila, že nesmím plánovat nic dopředu a že přísloví "neříkej hop, dokud nepřeskočíš" má něco do sebe.) Takže jsem dnes plná pozitivní nálady a chci si ji vylít zde na blogu, protože nemíním, aby byl zahlcen jen přemýšlivými a depresivními články. Občas se to musí oživit smrští hovínek (ale optimistických!)

Zjistila jsem, že mám nejvíc úžasné kamarádky! Jedna přijela z domu do Olomouce jen proto, aby mě šla psychicky podpořit na zkoušku (a vůbec mi neřekla, že to má v plánu, takže jsem měla ráno krásné překvápko), další naplánovala grilovačku s vínem, abych si naplno užila prvních chvil svobody. A co navíc, hodí mi na gril papriku plněnou sýrem a česnekem a udělá k tomu pizzové těsto.. Protože (a to je další věc, kterou vám prostě NUTNĚ musím říct) začínám ze svého jídelníčku téměř uplně vytlařovat maso. Ne, že bych před tím byla nějaky velký masožravec, ale kuřecí, uzené, salámy atd jsem jedla skoro každý den. Teď vůbec. Vím, co si spousta lidí, kteří mě znají, myslí - že to dělám jen kvůli mému Ňuňovi s kytičkou.. A já nemám chuť, ani potřebu jim to nějak vyvracet.. Uznávám, že mě na to z části přivedl on, jakožto člověk, snažící se nejíst maso z humáního hlediska (ovšem zatím je docela ve fázi "fakt se snažím, ale někdy to ujede"). Tak nějak jsme se neustále hašteřili, kdo z nás dýl nejí maso a kdo je pravý vegetarián, až jsem začala maso odmítat. A zjistila jsem, že mi absolutně nechybí, že na něj nemám naprosto chuť a že když mi babička nutí řízek, tak si zvládnu dát jen tři kousky s nechutí. Neodsuzuji nikoho, kdo maso jí, nejsem ten typ člověka, co si myslí, že když přestane jíst maso, zachrání milion zvířat (tak jako Ňuňa s kytičkou), jsem prostě někdo, kdo jej nepotřebuje k životu, protože mu nechutná.

A když jsme u Ňuni s kytičkou, jak se to vyvíjí? I v tomhle směru jsem naprosto spokojená (no dobře, uměla bych si představit, kdy bych byla ještě spokojenější), ale ono to třeba všechno přijde postupně. Jaro mi totiž přineslo jednu obrovskou novinu - zjistila jsem, že se ještě dokážu zamilovat, ačkoli jsem tomu nevěřila. Dlouho jsem to odmítala komukoli přiznat (hlavně sobě), ale v dnešní den, kdy bliju plno optimistmu, se odvážím urvat ze řetězu a napsat to, co už tady některým bylo docela jasné. Zřejmě jsem zamilovaná. A možná jsem už před několika dny započala dlouhou cestu nabírání důvěry v druhého. A proč to? Protože Ňuňa s kytičkou se snaží (ať úmyslně a nebo o tom ani neví) mou důvěru získat a docela mu to jde. Asi proto se při každé zprávě od něj (a že je jich už milion!) nebo vzpomínce na něj, nedokážu neusmívat - nejkrásnější vzpomínky jsou ty, při kterých zjistíme, že se usmíváme.

Omlouvám se za takovýhle šílený článek, který nemá žádnou strukturu a za který se budu po opadnutí veškeré euforie stydět, ale já jsem musela svým nadšením otravovat i někoho jiného než Ňuňu s kytičkou, kterého jsem dnes během dvou minut zaspamovala. Ale teď ho musím nechat učit a než dojedu za mou Nejmilovanější, to bude ještě chvilku trvat, tak jsem někomu napsat musela.

V pátek mám přednášku pro šesťáky o oboru, co studuji (teda o jednom z těch dvou). Tak uvažuji, že i vám o tom něco napíšu, když už budu v tom dělání paní chytré!

Tah ahoooj a poslechněte si kapelu, kterou jsem si zamilovala v první sekundě poslechu a frčím si teď jen v ní!! A budu ji poslouchat i nyní, když konečně začnu dělat pořádky na ploše mého noťasu, kde už přes všechny ikonky nejde ani vidět, co mám za obrázek (aaaa, Nejmilovanější samozřejmě!)