Nevíš jak?

Nedávno byl u mamky v ordinaci můj spolužák ze základní školy – můj první kluk, se kterým jsem prožila plnohodnotný vztah se vším všudy – krásným začátkem, průběhem, uvědoměním si, že k sobě nepatříme a rozchodem. Všechno se to semlelo během 2 hodin. Začalo to takovým milým škádlením, až to vyvrcholilo tou dlouho očekávanou větou, napsanou na cáru zmuchlaného papírku, poslaného přes celou třídu ze zadní lavice až ke mně dopředu (rebelovéé): CHCEŠ SE MNOU CHODIT? ANO-NE .. Zaznačila jsem odpověď „ano“ a papírek opět putoval až do zadní lavice. Tak a je to, mám oficiálně prvního kluka a ani to nebolelo. Pak se mi ale rozležel v hlavě fakt, že když spolu půjdeme ze školy, budeme se muset, jakožto správný pár, držet za ruky! Sakra, na takový vztah asi ještě nejsem připravena, já se za ruky držet nechci (aha, už tady se projevují počátky mé úchylky držet jen toho, který pro mě opravdu hodně znamená)! Proto jsem hned po zazvonění ze třídy vystřelila jako šipka a poslala tichou poštou po spolužácích vzkaz mému klukovi, že s ním chodit nechci. A tohle byl celý romantický příběh o mladé lásce, které jsem prostě nedala šanci. A teď se mi to všechno vrací!

Čeho si ale dodnes vážím – teda, vážím si toho HLAVNĚ dnes, byla přímá a jasná otázka, na kterou jsem mohla přímo a jasně odpovědět, aby nevznikal žádný komunikační šum. V dnešní době by ten papírek vypadal trochu jinak. Hlavní otázka CHCEŠ SE MNOU CHODIT? by tam jistě byla. Ale k ní by byla připojena malá hvězdička, která odkazuje na několik možností.

*Budeme spolu chodit, ale před ostatními budeme jen kamarádi.

*Budeme spolu chodit, ale bez jakéhokoli fyzického kontaktu.

*Budeme spolu chodit tím stylem, že se spolu vyspíme a tím to hasne.

*Budeme spolu chodit, ale k tomu budeme chodit i s plno dalšími lidmi.

*Budeme mít volný vztah.

*Budeme spolu chodit, ale to neznamená, že ti musím psát každý den – jednou za týden stačí.

*Budeme spolu chodit jen tehdy, když se zrovna potkáme.

*Budeme spolu chodit, ale až tak za několik let, kdy na to budu opravdu připravený.

*Budeme spolu chodit, ale nemůžeš se zlobit, když se hned další den rozejdeme.

*Budeme spolu chodit, ale jen přes zprávy..

A tak dále. Jenže já bych si moc přála, abych i dnes dostala jen malinký papírek, na který se vejde pouze CHCEŠ SE MNOU CHODIT? Bez jakýchkoli dalších poznámek pod čarou. To v dnešní době opravdu neexistuje klasický a obyčejný krásný vztah?!

Problemo numero due v dnešní době je to, že kluci se ve většině případů na větu „chceš se mnou chodit“ ani neptají. Jedné polovině to přijde trapně dětinské, druhá polovina se raději neptá, aby měla výmluvu „vždyť jsme si přece neřekli, že spolu chodíme“. Možná je to trapně dětinské, ale v dnešní době to bez toho nejde, protože do módy se dostaly právě volné vztahy, které vlastně nejsou vztahy. A jak my, holky, pak máme vědět, na čem jsme?! Bavila jsem se o tom s kamarády, jaký mají názor, jakožto zástupci mužské říše. Řekli mi, že na tohle se snad nikdy nezeptali, protože počítají s tím, že to z toho všeho tak nějak samo vyplyne. Pokud by mi to mělo vyplývat, tak jsem během dvou let měla šest přítelů a vlastně si nemám vůbec na co stěžovat a všechny mé ufňukané články bych měla hned teď smazat. Jenže všech těchto šest kluků bylo právě z té druhé skupinky, které nejsou na to vyplývání a potřebují se na to zeptat – mně se ale nezeptali, takže z šesti přítelů je nula. Tak bych ráda věděla, jak v dnešní době vlastně probíhá pravé randění, jak dlouhá je lhůta randění a kdy už o sobě dva lidé můžou říkat, že spolu chodí? My holky to dnes nemáme vůbec jednoduché.. Takže můžu i nadále psát ufňukané články!