Přeskočit na hlavní obsah

V našem pokoji není nic skryto



Vstup do mého pokoje
Jsou to už věky, co jsem na tebe čekal..
Nedávno mi FB ukázal, že přesně před rokem si mě přidal do přátel můj Pravý. Po několika letech, co jsme spolu chodili do školy, aniž bychom se nějak seznamovali a bavili. Přesně před rokem mi napsal, že o mně složil básničku. V té básni jsem byla vodní víla s jiskrou v oku..

Ještě jednou být v této místnosti jako přátelé.
A i přes to, že hned na prvním "rande" jsme zjistili, že je nám spolu fajn, i přes to, že jsme byli non stop v kontaktu,  i přes to, že slíbil, že naše přátelství má možnost přerůst ve vztah, i přes to, že jsem v jeho poušti vyrostla jako vodní víla... přes to všechno si tehdy vybral jinou. Což mi dodnes v mých darkness chvílích nedá spát.

Poté, co jsem zahubil svá monstra
Si dnes mohu odpočinout od myšlenek..
V ten samý večer, co jsem posílala mamce fotku mého krásného spolužáka, který o mě napsal básničku... v ten samý večer, jen o rok později, ležel tenhle člověk s obličejem anděla vedle mě, objímal mě a šeptal, jak mě miluje. Tehdy jsem sledovala, jak spí a přemýšlela nad tím, jak šťastný člověk jsem, když jsem našla tuhle dokonalou a čistou lásku.

To, co se zdálo, že je špatné, je správné.
Nejednou jsem zmiňovala fakt, že jsme dva zcela rozdílní lidé. Že je zvláštní, jak spolu dokážeme trávit tolik času, aniž bychom se hádali, přestože nemáme nic společného. Včera jsme spolu seděli pod hvězdnou oblohou, dívali se na měsíc a shodli se na jedné věci. Ačkoli jsme ve strašně moc věcech rozdílní, v jiné spoustě věcí jsme absolutně stejní. Nikdy bych nevěřila, že tohle napíšu, nikdy bych nevěřila, že já můžu být stejná, jak můj psychóza a on stejný, jako kopáč mrtvol. Ale jsme stejní.. Pokud někoho milujeme, nedokážeme si bez něj představit zbytek života. 

Mnohokrát jsem tě potřeboval.
Když si jen tak povzdychnu, že my si nikdy nenajdeme "tu naši písničku", protože neposloucháme stejnou hudbu, už mám na další den na facebookové zdi nádhernou emičko písničku, kterou si od té doby oba pouštíme.
Když řeknu, že mi nevadí, že se má potkat právě s tou slečnou, za kterou mě tehdy vyměnil, ale uvnitř mě to trhá na cucky, on to ví a raději to zruší, ačkoli mu měla pomáhat s bakalářkou.
Když mi volá, že za námi nedojde do hospody, že si dáme sraz až potom a jestli mi to nevadí a já řeknu "ne", ačkoli mě to fakt vadí, za 2 min mi volá znovu, že si uvědomil, že tam kam měl jít, se mu vlastně nechce a přijde raději za námi... tohle jsou maličkosti..
Ale pak přišly i výraznější věci. Byli jsme hodně pohádaní, protože mi dost ublížil. A on nevěděl, co s námi bude dál a je mi jasné, že ho napadaly ty nejhorší scénáře.. Bál se, že se rozejdeme. Vím to, ačkoli mi nic takového neřekl a vím to proto, že já v takových situacích jednám stejně. Vím to, protože mi psal, že se potřebuje sejít co nejdříve, abychom to co nejdříve vyřešili, protože ho to uvnitř zaživa užíralo. Když jsme se sešli, chtěl mi donést jednu blbost, kterou mi slíbil, ale nedonesl, protože po tak dlouhé době, co jsme se neviděli, nechtěl přijít s něčím takovým. I tohle vím, že bylo jinak.. Nechtěl to brát, protože nevěděl, jestli to má cenu.
Když jsem ve stresu, strašně moc jím sladkosti. Když jsem v totálních sračkách, jsem schopna třeba týden nejíst. Babička mi řekla, že se mám pořádně najíst, že jsem jak lunt.. Já totiž dnes nějak neměl vůbec hlad..

Představuješ si někdy, jaké to bude, až spolu budeme bydlet? Já si to představuji skoro každý den.. Jakou budeme mít kuchyň, jakou postel, jak to u nás bude vypadat. A představuji si to už strašně dlouho.. Začal jsem s tím hned asi měsíc po tom, co jsme spolu začali chodit.. Já si spoustu věcí představovala, ještě než jsme spolu chodit začali. Třeba to, jak spolu jednou budeme na školním plese.. A byli jsme.. To, jak spolu jsme u nás doma nebo u mé babičky.. A byli jsme. Jak spolu zažíváme ty nejkrásnější noci.. A zažíváme. Jak mi poprvé řekne, že mě miluje.. A řekl.. Pořád si vše představuji.. Teda kromě toho bydlení. To z přesvědčení nedělám, protože už jednou jsem se na něco takového těšila a pak byla jen zklamaná. Za to si ale umím představovat naši svatbu, naše děti. A miluji řešení takové vzdálené budoucnosti.. A přesně tohle dělá můj Pravý už od začátku našeho vztahu. My víme, jak se budou jmenovat naše děti, v čem budeme oblečení na svatbě (no, tohle je ještě v řešení), kde budeme mít chatu, jak si budeme vydělávat..
Jsme ve spoustě věcí rozdílní, ale v těch dokonalých, které naši lásku pozvedají na nejvyšší úroveň, v těch jsme stejní.. A ať už jsem měla kdy jakékoli pochybnosti, přestala jsem je mít dnes ráno.. Když mi řekl, že si můžu půjčit jeho kartáček na zuby  ♥


Komentáře

  1. Zajímavě vystavěný text. I deníkové zápisky se dají vést úžasným stylem. A každý si zaslouží kousek toho štěstí!

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kosti jsou věčné - Kathy Reichs

Shrnutí děje V domě Annaliese Rubensové jsou objeveny pozůstatky tří mrtvých nemluvňat - jedno je "čerstvé", z dalších dvou jsou už jen maličké mumie. A tak policie, společně se soudní antropoložkou Temperance Brennanovou, začnou pátrat po matce, která je schopna tak ohavného činu. Pátrání je zavede do prostředí prostituce, kde se v posledních letech Annaliese pohybovala, dokud se nerozhodla utéct zpět do svého domova, do severozápadní tundry Yellowknife - a tam se za ní vydává i Tempe se dvěma detektivy. Zde se objeví čtvrtá mumie novorozeněte. Co za matku dokáže toto udělat svému dítěti? Matka, která je psychicky postižená. Matka, které nakukali, že je nemocná a každé její dítě se narodí mrtvé. Matka, kterou někdo přímo před očima Tempe zastřelí dvěma ranami do hlavy. Vyšetřování matky-vražedkyně tím končí. A začíná vyšetřování matky-oběti. Vše je složitější, než se zdá a obětí v Yellowknife je čím dál více - a všichni jsou z jedné rodiny, příbuzní Annalieze. A všechny st…

V žáru zatmění měsíce

A je ze mě slaměná vdova. Celý tento týden jsem bez muže. Bez něj a téměř bez jakéhokoli kontaktu s ním. Přesto vím, že není zas tak daleko, že není pryč zas tak dlouho a že za chvíli se vrátí zpět. Můžu tak zjistit, jaké to bude, až za pár měsíců odjede pryč na pěkně dlouho. Za hranice, do jiného státu, jiné kultury, jiného světa. Na dlouhé měsíce, ve kterých se může stát cokoli. Kdy se jen tak lehce nevrátí. Blízko mě, věčně daleký. Věříte, že velká láska překonává i takové vzdálenosti a takovou dobu? Člověk se každým dnem mění, posouvá, vytváří nové názory a pohledy na svět. Jeden den jsem taková, další den můžu být úplně jiná. Záleží na situacích, které se nám postaví do cesty. Záleží na lidech, které poznáme. Na možnostech, které se objeví a my o nich budeme muset uvažovat a přemýšlet. Můj svět se stále mění, mění se lidé v něm a hlavně ti lidé, kteří jsou mi blízko. Tolik lidí, kterých jsem měla hluboko v srdci, už odešlo a já je ze srdce vyjmula. Už nepatří mezi ty, kteří se mno…

Deset let jak půlhodina

Pokud ve svém životě poznáte člověka, se kterým si máte hned od začátku toho spoustu co říct a připadáte si, že se znáte spoustu let a že můžete mluvit o jakémkoli tématu, je to docela zázrak. Já jsem osoba, která když pozná někoho nového, spíše poslouchá, než by mluvila. Postupem času se to ale přelévá, jako písek v hodinách, směrem na mou stranu. A když danou osobu znám už nějaký ten pátek, dokážu mluvit a mluvit klidně jen já. Docela často pak slyším větu: "Kde jsou ty doby, kdy jsi moc nemluvila."
Přesně takto jsem to měla i s Bohémem. Často mi říká, že když jsme spolu byli na prvním randíčku, skoro vůbec jsem nemluvila a on si myslel, že se s ním hrozně nudím *haha*. Není to pravda, já to tak prostě mám. Je to má taktika zkoumání člověka. Jak se vyjadřuje, o čem mluví, jak se chová, která témata nadhazuje atd. Ve skutečnosti jsem se s ním nenudila ani trochu. Je to totiž naštěstí člověk, který dokáže z rozmazaného hovínka uplácat kuličku. Dokáže prostě mluvit o všem a po…