Přeskočit na hlavní obsah

Za některých nocí jsou vlci tiší a vyje jen měsíc.


Stojím s náručí dokořán a ta náruč je prázdná. Vždy jsem tady pro všechny byla. Pro všechny, kdo potřebovali vyslechnout, kdo potřebovali mou radu, pomoc, kdo potřebovali jen na chvíli vypnout a blbnout. Nemám ráda, když se kolem mě někdo trápí a snažím se rozdávat smích a dobrou náladu, abych lidem zlepšila byť jen minutu jejich života. Na tuhle svou vlastnost jsem pyšná. Vím, že se na mě lidé mohou spolehnout. Ale opravdu je v našich životech někdo, komu můžeme 100% věřit a ve všem se na něj spolehnout? Narodili jsme se sami.. a jen sami sobě můžeme věřit.
Nejsme hrdinové a nejsme z kamene. Každý má svou slabost. Každý dokáže zradit. Lidé nevěří ani sami sobě, tak jak by mohli věřit jeden druhému? Jsme tak slabí. Ať už druhým ukazujeme jakoukoli tvář a jakoukoli povahu, nakonec vždy všechno vede k jednomu bodu – ve výsledku každý myslí jen sám na své štěstí. Láska až za hrob. Přátelství až za hrob. Rodina navždy. Kdo z vás tohle všechno zažil? Vždy se najde jedna láska, která roztrhá srdce na kousky, jedno přátelství které vyhasne, jeden člen z rodiny, který odejde a už se nevrátí. Jak víme, že to neudělá někdo další. A který z nich to je? Život dokáže přichystat různé paradoxy a nemůžeme si být jisti nikdy ničím a nikým. Ani sami sebou…
Co je správné a co je špatné. Spoustu věcí děláme v dobré víře, ve víře, že tenhle skutek z nás udělá lepšího člověka. Že tenhle dobrý skutek se nám vrátí dobrým. Ale co když je každý dobrý skutek cesta k bolestivému peklu.
Štítky:

Komentáře

  1. Lucie13. října 2016 v 20:54

    Pravdivý článek... myslím, že jsi to vystihla perfektně. Je to smutný, ale realita je taková. Chtěla bych věřit druhým a snažím se o to, ale zkušenosti mě naučily své, takže často pochybuji, zda věřit můžu... a kdo mě zklame.
    Navíc jsou věci, v kterých nevěřím ani sama sobě. Což je na tom to nejsmutnější.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Když jsou oba pod vobraz

M y máme s Bohémem vlastně docela harmonický vztah. Hádáme se jen málokdy. Když mě někdy naštve, tak jsem vždy chvilku protivná, protože v duchu zuřím, ale po nějaké době to v sobě pochroupám a zapomenu na to. A nebo mu řeknu, že mě pěkně štve a on nahodí pohled nešťastného štěněte a je hned vše v pohodě . A když už dojde k hádce, tak se na sebe nikdy nedokážeme mračit moc dlouho. Nutno podotknout, že v 90% případů ty ledy prolomí on, za což ho opravdu zbožňuji ! P roblém nastává, když se jdeme spolu opíjet. Abyste to chápali, když jsme opilí, tak reagujeme oba dva stejně - přehnaně a dost ostře. A taky nám v tu chvíli všechno vadí. "Vždycky, když jsme s mužem v hospodě, tak se smějeme všem těm opilým hádajícím se párům. Protože se vždy někdo takový najde. A my jsme pořád v pohodě a jen se smějeme.." .. No a my jsme zase vždy ti hádající se, kteří jsou všechno, jen ne v pohodě. Docela dobře ještě zvládáme unést situace, kdy jeden je opilý a ten druhý ne. Ten první zmi...
10 komentářů
Další informace

True love

K olik máte v okolí párů, které jsou spolu celý život? Nebo aspoň nějakých 20-30 let? K dyž jsem se nad tím zamyslela já, tak pár takových znám.. Ale všechno to jsou už docela staré ročníky - já vím, je to samozřejmé, když chci najit lidi, kteří jsou spolu celý život, musí už nějaké ty roky mít. Ale když se zamyslím nad mladšíma ročníkama, tak už jsou všichni minimálně jednou rozvedení nebo ještě ani nenašli tu pravou polovičku - a už na to mají čas. Takže u nich už předem vím, že je do svých úvah nemůžu zasadit. P okud bych měla vyjmenovat ty šťastné, tak jsou to všichni moji prarodičové (ano, mám jich víc než 2) a samozřejmě praprarodičové.. Moje mamka je jednou rozvedená, moje teta je jednou rozvedená, moje nevlastní mamka to samé, nevlastí taťka taktéž, rodiče mých kamarádů... Kde je ta láska na celý život, která dřív bývala úplně běžná? D nes jsem na jednom blogu četla pěknou otázku, která mě vlastně donutila k tomuhle článku - Proč dřív šlo najít lásku na celý život a teď ne?...
14 komentářů
Další informace

Podzim za dveřmi

N a základní škole jsme vždy v tomhle období sbírali co nejhezčí a nejbarevnější spadané listí a následně jsme ho temperkami malovali na bílé papíry. Všichni jsme se snažili, aby naše výtvory byly co nejvíc barevné - vždyť bychom měli přece co nejlépe vystihnout krásu podzimu. J á podzimní období vždy z duše nenáviděla - ranní mrazíky se začínají hlásit o slovo, sluníčko vychází pozdě a zachází příliš brzy, jeho paprsky už nejsou tak teplé, často prší a je ponuro. Ale díky tomu všemu jsem zapomínala na to, že podzim má i své neskonale krásné stránky. Sluníčko sice nehřeje tak moc, ale i přesto osvětluje krásně zbravenou přírodu, ranní mrazíky nás nutí brát na hlavu čepice - které tolik miluji!, v domácnostech to voní všemi druhy čaje, vzduch je tak krásně čerstvý (pokud ovšem nejste z Ostravy, kde vám asi ani podzim nepomůže k čerstvému vzduchu) . N evím, co se to se mnou stalo, ale dva poslední roky podzim miluji. A letos se na něj ohromně těším, aniž bych tušila proč. Uvnitř mě je...
12 komentářů
Další informace