Přeskočit na hlavní obsah

Peacock

Páv.. To nádherné královské zvíře, které známe nejčastěji z procházek zámeckými zahradami. U jiných ptáků lidé čekají, až rozepnou svá křídla, protože ptačí pérka vždy září nejzajímavějšími odlesky všech barev. U pávů je to jiné. Tam nikoho křídla nezajímají - všichni čekají na chvíli, až roztáhne svůj nádherný ocas a oni se budou moci pokochat tou krásou. Víte, že pávi umí zpívat?
Celý život jsem byla ušetřena této informace. Možná jsem snad někdy slyšela páva zpívat, ale byl to tak nepodstatný fakt, že jsem nad tím ani nepřemýšlela a okamžitě to vytěsnila z vědomí.  Pokud byste měli k životním obdobím přiřadit ptáka - jak byste to udělali? Pro naději bych dala vlaštovku, ty vždy přiletí se začátkem jara a přinesou s ním novou naději. Pro radost bych dala slavíka, který radostně zpívá. Pro ošklivost bych dala slepice, protože tyto ptáky já prostě nemám ráda. Pro lásku bych dala labutě, protože i když se jich bojím, dokáží udělat z krku srdce a jsou si celý život věrné. Pro mládí bych dala kachny, protože každé dítě rádo hází suchý rohlík vděčným kachnám. Melancholii bych přiřadila vránu, protože ty se vždy nejvíce ukazují v zimě, kdy jsou lidé melancholičtí. A ještě do nedávna bych k neštěstí přiřadila havrana. Protože miluji Edgara Allana Poea.. Ale teď už vím, že u každého neštěstí je slyšet pouze zpěv páva.
Pávi se u nás v parku objevili začátkem jara, kdy se mi v srdci usadilo neštěstí. Kdy jsme s Bohémem zapomněli jeden na druhého. Zapomněli jsme na to, jaké to je se navzájem milovat. Páv zpíval vždy, když jsme se probouzeli nebo usínali s černými myšlenkami a neštěstím. Páv zpíval pokaždé, když jsme na sebe byli zlí. Páv zpíval pokaždé, když se naše myšlenky ubraly špatným směrem a kdy naše srdce na chvíli přestávala tlouci. Páv zpíval pokaždé, když jela kolem sanitka a já věděla, že někdo bojuje o život. Páv zpíval i dnes, kdy sanitku nahradil vrtulník, který mířil k nemocnici. Páv zpíval i před několika dny, kdy mi Bohém řekl, že pouze "věří, že se milujeme".. Kdy mi řekl, že se se mnou nerozchází i když jsem věděla, že by vlastně možná chtěl. Páv zpíval ve chvíli, kdy se mi budoucnost s tímto člověkem rozsypala na milion kousků. Páv zpíval, když jsem brečela a nedokázala to zastavit. Páv zpíval, když jsem přemýšlela nad tím, v co mám vlastně věřit.
Ačkoli jsem do nedávna zpěv páva neznala, nedávno se mě Bohém ptal, jestli se mi jejich zpěv líbí a já okamžitě řekla, že ano. Je to tajemný kouzelný zpěv. Ale přináší zkázu a já bych si přála, aby naši krásní pávi z parku odkráčeli zpívat jinam. Někde, kde je neuslyším, někde kde budou přinášet míň neštěstí.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kosti jsou věčné - Kathy Reichs

Shrnutí děje V domě Annaliese Rubensové jsou objeveny pozůstatky tří mrtvých nemluvňat - jedno je "čerstvé", z dalších dvou jsou už jen maličké mumie. A tak policie, společně se soudní antropoložkou Temperance Brennanovou, začnou pátrat po matce, která je schopna tak ohavného činu. Pátrání je zavede do prostředí prostituce, kde se v posledních letech Annaliese pohybovala, dokud se nerozhodla utéct zpět do svého domova, do severozápadní tundry Yellowknife - a tam se za ní vydává i Tempe se dvěma detektivy. Zde se objeví čtvrtá mumie novorozeněte. Co za matku dokáže toto udělat svému dítěti? Matka, která je psychicky postižená. Matka, které nakukali, že je nemocná a každé její dítě se narodí mrtvé. Matka, kterou někdo přímo před očima Tempe zastřelí dvěma ranami do hlavy. Vyšetřování matky-vražedkyně tím končí. A začíná vyšetřování matky-oběti. Vše je složitější, než se zdá a obětí v Yellowknife je čím dál více - a všichni jsou z jedné rodiny, příbuzní Annalieze. A všechny st…

V žáru zatmění měsíce

A je ze mě slaměná vdova. Celý tento týden jsem bez muže. Bez něj a téměř bez jakéhokoli kontaktu s ním. Přesto vím, že není zas tak daleko, že není pryč zas tak dlouho a že za chvíli se vrátí zpět. Můžu tak zjistit, jaké to bude, až za pár měsíců odjede pryč na pěkně dlouho. Za hranice, do jiného státu, jiné kultury, jiného světa. Na dlouhé měsíce, ve kterých se může stát cokoli. Kdy se jen tak lehce nevrátí. Blízko mě, věčně daleký. Věříte, že velká láska překonává i takové vzdálenosti a takovou dobu? Člověk se každým dnem mění, posouvá, vytváří nové názory a pohledy na svět. Jeden den jsem taková, další den můžu být úplně jiná. Záleží na situacích, které se nám postaví do cesty. Záleží na lidech, které poznáme. Na možnostech, které se objeví a my o nich budeme muset uvažovat a přemýšlet. Můj svět se stále mění, mění se lidé v něm a hlavně ti lidé, kteří jsou mi blízko. Tolik lidí, kterých jsem měla hluboko v srdci, už odešlo a já je ze srdce vyjmula. Už nepatří mezi ty, kteří se mno…

Deset let jak půlhodina

Pokud ve svém životě poznáte člověka, se kterým si máte hned od začátku toho spoustu co říct a připadáte si, že se znáte spoustu let a že můžete mluvit o jakémkoli tématu, je to docela zázrak. Já jsem osoba, která když pozná někoho nového, spíše poslouchá, než by mluvila. Postupem času se to ale přelévá, jako písek v hodinách, směrem na mou stranu. A když danou osobu znám už nějaký ten pátek, dokážu mluvit a mluvit klidně jen já. Docela často pak slyším větu: "Kde jsou ty doby, kdy jsi moc nemluvila."
Přesně takto jsem to měla i s Bohémem. Často mi říká, že když jsme spolu byli na prvním randíčku, skoro vůbec jsem nemluvila a on si myslel, že se s ním hrozně nudím *haha*. Není to pravda, já to tak prostě mám. Je to má taktika zkoumání člověka. Jak se vyjadřuje, o čem mluví, jak se chová, která témata nadhazuje atd. Ve skutečnosti jsem se s ním nenudila ani trochu. Je to totiž naštěstí člověk, který dokáže z rozmazaného hovínka uplácat kuličku. Dokáže prostě mluvit o všem a po…