Přeskočit na hlavní obsah

True love



Kolik máte v okolí párů, které jsou spolu celý život? Nebo aspoň nějakých 20-30 let?
Když jsem se nad tím zamyslela já, tak pár takových znám.. Ale všechno to jsou už docela staré ročníky - já vím, je to samozřejmé, když chci najit lidi, kteří jsou spolu celý život, musí už nějaké ty roky mít. Ale když se zamyslím nad mladšíma ročníkama, tak už jsou všichni minimálně jednou rozvedení nebo ještě ani nenašli tu pravou polovičku - a už na to mají čas. Takže u nich už předem vím, že je do svých úvah nemůžu zasadit.
Pokud bych měla vyjmenovat ty šťastné, tak jsou to všichni moji prarodičové (ano, mám jich víc než 2) a samozřejmě praprarodičové.. Moje mamka je jednou rozvedená, moje teta je jednou rozvedená, moje nevlastní mamka to samé, nevlastí taťka taktéž, rodiče mých kamarádů... Kde je ta láska na celý život, která dřív bývala úplně běžná?
Dnes jsem na jednom blogu četla pěknou otázku, která mě vlastně donutila k tomuhle článku - Proč dřív šlo najít lásku na celý život a teď ne? Protože dřív se lidé měli natolik rádi, že byli ochotni řešit spolu problémy, ať už byly jakkoli veliké.. Žádný z těch problémů je nedonutil opustit toho druhého. Dnes je to ale uplně jinak. Dnes jsou lidé natolik rozmazlení slaboši, že před každý sebemenším problémem utečou a nechají svého partnera "v rejži".
Neklape vám to, protože máte špatné období plné hádek? Utečte.. Neklape to, protože vztah není podle vašich příliš náročných představ? Utečte.. Neklape to, protože se nevidíte každý den od rána do večera? Utečte.. Nebo to neklape proto, že se naopak vidíte hrozně často? Utečte.. Nevíte, jak to spolu zvládnete v budoucnu? Utečte...
Proboha, vždyť každý problém má řešení a když se o něj pokouší oba dva, vždy se to dá nějak rozlousknout. Nejsem žádný matematik, jsem člověk z filosofické fakulty (to je důvod toho, proč tak moc hloubám a kecám kraviny), ale věřím tomu, že tohle nejsou rovnice, které nemají řešení.. Když mě opustil můj expřítel, všichni kolem mi řekli, že můžu být ráda, že to udělal teď a ne v horších případech (po šesti letech, co jsme byli spolu, mám být ráda, že to udělal tak brzo - to je aspoň řádná matematická logika!) .. Jenže on mě opustil proto, že to je přesně ten člověk, který problémy neřeší, ale radši před nimi utíká - zdrhá, jakoby mu hořela koudel u prdele.
Jenže já vím, že téměř každý problém jde vyřešit (samozřejmě, nepočítám milenky, násilí aj.) - já jsem člověk, který se neumí vzdát a dává všemu naději, ač se to zdá jakkoli ztracené - i když často to dělám na úkor osobního štěstí.. Teda, dělávala jsem, od jistých dob jsem se docela probrala. Ale i tak to ve mně ještě občas je a vypluje to napovrch. A co je tomu příčinou? Jedna z nich je moje teta se strýcem - jsou spolu celý život. A i když jsou ještě příliš mladí na to, abych tohle o nich říkala, vím že spolu budou celý život. Protože díky nim věřím na pravou lásku.  A lásku na celý život. Stejně tak díky rodičům mé kamarádky, kterým táhne na 40cet a jsou spolu od 14 let! Tohle jsou lidi, kteří stále dokazují tezi, že když se člověk snaží vše řešit, když neutíká před problémy a když toho druhého naplno miluje, vše se dá překonat a lidé mohou žít jako v pohádkách - celý život šťastně až do smrti.. A pak jsou tady druzí, kteří jím to mohou zákeřně závidět.

Máte někoho, o kom si myslíte, že vystihuje můj popis pravé lásky a bude s vámi do smrti?

Komentáře

  1. Skvělý článek. Plný pravdy. Taky se mi zdá, že dřív spolu lidi problémy víc řešili a hned všechno nezahazovali... dneska je každý moc pohodlný. (Na druhou stranu - když se tak cítí šťastnější... je to individuální.)

    Moji prarodiče z mamky i taťkovo strany spolu taky byli celý život.
    Moji rodiče spolu byli od 17 let... ale po 21letech manželství se rozvedli. A najednou si taky všímám, kolik známých je rozvedených... je to šílený.

    Nevím, no... snažím se být v tomhle realista, jeden nikdy neví, co se stane. I tak ale doufám, že budu výjimka a vztah mi vydrží nejen pár let. :)

    OdpovědětVymazat
  2. První ze všeho musím říct, že se mi tohle zamyšlení moc líbí. Proč ale utíkají, to nechápu. Jsou příliš líní? Čekají, že to za ně vyřeší někdo jiný a když se to očekávání tak nějak nenaplní, tak prostě odejou? Jde vidět, jak se společnost mění. Každý druhý pár je rozvedený..když v nějaké reality show vidím nějakou svatbu, vždycky odhaduju do kolikati let se rozvedou....protože z toho, co ti lidi vypouští z huby..... achjo.

    OdpovědětVymazat
  3. Moje mamka a můj taťka jsou taková láska na celý život :) Znají se od miminek, protože jsou ze stejného města, mamky byly kamarádky, naši spolu chodili na ZŠ, mamky taťka mého taťku trénoval... já vždycky říkám, že by se měl podle toho natočit romantický film o osudové lásce :)
    A jinak s tebou souhlasím... dneska se najde sebemenší prkotina a lidi se hned rozvádějí. Nechtějí řešit problémy, jednodušší je utéct. Možná je to tím, že jsme rozmazlení a sobečtí, máme rádi sebe víc než ostatní. A navíc dřív se na rozvedené páry koukalo skrz prsty, byla to ostuda... teď je to normální.. spíš lidi udivuje, když někdo slaví 20-30 let výročí svatby... smutné...
    Já doufám, že tu svou lásku na celý život najdu brzy ;)

    OdpovědětVymazat
  4. Zrovna nedávno jsem se s kamarádem bavila na tohle téma. Souhlasím, že v dnešní době jsou lidé příliš pohodlní na to, aby se snažily problémy řešit a je pro ně jednodušší utéct, než se snažit problémy řešit. Na druhou stranu bych nebyla tolik nekritická k době našich babiček a dědečků, protože často to nebyla jejich osobní snaha, že spolu zůstali, jako spíš fakt, že byla jiná doba, kdy manželství nebyla tak jednoduše rozváděna, že společnost koukala na rozvod, resp. rozvedenou ženu s despektem a také ten fakt, že sama žena se jednoduše mohla dostat do existencionálních problémů. Takže lidé často spolu zůstávali a byli nešťastní. A to se nebavím o jakékoliv formě domácího náslií. Jinak přesto, že vlastně zastávám stejný názor jako ty, ono je složité říct, kde je hranice toho, kdy ještě zůstat a kdy už jít, pro tebe je např. milenka neřešitelný problém, já osobně bych třeba milenku nebrala jako problém, který by se nedal řešit. Nicméně ber mě s rezervou, jsem jedna z těch, která dokáže vytvářet skvěle disfunkční vztahy a nebo se radši rovnou špatně zamilovávat a zapadám skvěle do tvé kategorie těch, co svojí polovičku ještě nenašli, přesto že by na to už dávno věk měly :-)

    OdpovědětVymazat
  5. ako píšeš, dnes už ľudia "nemajú čas" riešiť a možno aj nechcú, doba je rýchla, nekomunikujeme z očí do očí, ale telefónmi, mailom,....a možno je to aj o tom, že kedysi boli rozchody takmer neprípustné, takže ľudia spolu boli aj keď im to neklapalo...,

    OdpovědětVymazat
  6. Tak tohle je opravdu nádherný článek. Naprosto se ztotožňuji se vším, co jsi napsala. Není to tak dlouho, co jsem přesně tohle řešila sama ve svém vztahu. Můj expřítel je také přesně ten typ, co radši uteče, než aby začal něco řešit. Ale nemám mu to za zlé, protože to v dnešní době dělá 90% mladých lidí. Ale vážně mě to mrzí. Chtěla bych taky jednou říct "Už jsme spolu 20 let" a nebo taky mnohem víc.. Ale v dnešní době se to zdá skoro nemožné..
    Ale nehodlám to vzdávat! :) Pořád věřím na pravou lásku a jsem si jistá, že se na světě najdou i muži, kteří jsou ochotní problémy řešit a ne před nimi utíkat. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak takový pozitivismus se mi líbí :) hlavně proto, že jsemt teď naladěná na stejnou vlnu.. člověk musí být pozitivní a budou přicházet jen pozitivní věci :) jsme ještě dvě, co věří na pravou lásku! obě ji potkáme! :)

      Vymazat
  7. Opět velmi nádherný článek, těžko říct, znám pár párů, co jsou spolu dlouho a i přesto se k sobě chovají nádherně. Já jsem s přítelem přes 6,5 roku a i tak jsme podle mě docela rarita. Slýchám na nás dva názory - "vydrží Vám to navždy, moc Vám to spolu sluší" a druhý opačný "nemůže Vám to spolu vydržet, když spolu chodíte už od střední". My na to prdíme a prostě se máme rádi :P

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Patricie, já opět děkuji za moc hezký komentář :)
      Já jsem byla se svým ex přítelem taky 6 let, takže tady ty rozdílné názory znám.. Bohužel, my jsme byli ta varianta, kdy nám to opravdu nevydrželo.. Tobě přeji pravý opak a mějte se nadále rádi :)

      Vymazat
  8. Super článek. Úplně s tebou souhlasím. Ještě předtím, než se se mnou (teď už) můj ex rozešel, furt jsem do nás vkládala naději a zbytečný úsilí a on ve finále nadobro zdhnul, protože odmítal problémy řešit. Na jednu stranu, těhle lidí je mi líto, protože ty asi nikdy tu pravou lásku nepoznají. Jen by to mohli přestat "kazit" i nám, romantikům, co v tu lásku věříme :D

    OdpovědětVymazat
  9. Dříve lidé měli mnohem víc existenčních problémů, generace našich babiček se měla co ohánět a na vymýšlení blbostí jim nezbývalo moc času. Také rodina a děti se braly mnohem vážněji a zodpovědněji.
    Dnes jsou mladí, obávám se, poněkud zhýčkaní a moc se neumí poprat s běžnými životními starostmi. A od problémů utíkají, místo aby je řešili.

    Na druhou stranu - nechci ti brát iluze, ale najdou se páry, které se kliďánko rozvedou i po 40 letech manželského soužití. Všechno je to asi o štěstí. Buď se ti povede potkat toho pravého hned na první pokus a nebo to holt musíš zkusit víckrát:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak rozvádějící se páry až po x letech se objevují taky, protože si představte, že jste mladý pár, máte malé děti, zařizujete si bydlení. Ekonomický hledisko není zanedbatelný ani v dnešní době. Zůstávat spolu kvůli dětem, kvůli tomu, že co budu bez chlapa dělat, jak to utáhnu, mi rozhodně nepřipadá ideální, ale dovedu si představit, že někdo funguje i stylem "Tak, děti odrostly, mají svůj život, já svůj a s tím chlapem nám to vlastně zas tak moc nefunguje, tak proč nezačít taky trochu žít a neodejít od něj". Nikdo neví, jestli ten svazek x desítek let byl šťastný a naplněný, jestli ho třeba nedržely pohromadě jen faktory jako vychovat děti, zajistit je, vytvořit zázemí, shromáždit nějaký majetek, no a jakmile po nějaký době už určité jistoty máte, nežijete vyloženě z ruky do úst, tak si najednou uvědomíte, jestli si taky trochu ještě vážíte toho člověka, co s váma žije, máte ho rádi, dovedete ho ctít, dovedete ocenit ty chvíle, co jste spolu prožili, cítíte nějaký to "v dobrém i zlém", uvědomujete si, že jste spolu už něco zvládli. Prostě se koncentrujete taky na vás dva, na svoje emocionální potřeby.

      Vymazat
  10. Nemyslím, že by lidé spolu dříve byli šťastnější, jen rozvod nebyl tak přípustný :)

    http://ordinary-silly-things.blogspot.com

    OdpovědětVymazat
  11. Ty jo, já si nemyslím, že je až tak dobrý rozvod démonizovat jako něco děsně zlého, dostávat lidi pod tlak, že co by tomu kdo řekl, kdybychom si dali sbohem a skončili s nálepkou "rozvedený/á" a tak spolu radši budeme. Konec vztahu vždycky bolí a málokomu se odchází lehce. Nedáváte se dohromady s vizí, že zase půjdete od sebe. Vždycky věříte, že vám to vyjde. Taky si nemyslím, že by lidi byli horší a měli ve vztahu víc problémů. Je jich pořád stejně, pořád řešíme, že jsme rozdílní, máme neshody. Jestli je dobrý spolu zůstávat, když nám to fakt spolu nejde, to si nemyslím. Z výše zmíněných důvodů si myslím, že kdokoli, kdo jde s někým do vztahu, do něj jde proto, že nějakým způsobem chce a pak mu jistě nedovede dát jen tak sbohem a zapakovat polovičce s lehkým srdcem kufry, protože jsme se pohádali o barvě koberce v obýváku.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kosti jsou věčné - Kathy Reichs

Shrnutí děje V domě Annaliese Rubensové jsou objeveny pozůstatky tří mrtvých nemluvňat - jedno je "čerstvé", z dalších dvou jsou už jen maličké mumie. A tak policie, společně se soudní antropoložkou Temperance Brennanovou, začnou pátrat po matce, která je schopna tak ohavného činu. Pátrání je zavede do prostředí prostituce, kde se v posledních letech Annaliese pohybovala, dokud se nerozhodla utéct zpět do svého domova, do severozápadní tundry Yellowknife - a tam se za ní vydává i Tempe se dvěma detektivy. Zde se objeví čtvrtá mumie novorozeněte. Co za matku dokáže toto udělat svému dítěti? Matka, která je psychicky postižená. Matka, které nakukali, že je nemocná a každé její dítě se narodí mrtvé. Matka, kterou někdo přímo před očima Tempe zastřelí dvěma ranami do hlavy. Vyšetřování matky-vražedkyně tím končí. A začíná vyšetřování matky-oběti. Vše je složitější, než se zdá a obětí v Yellowknife je čím dál více - a všichni jsou z jedné rodiny, příbuzní Annalieze. A všechny st…

V žáru zatmění měsíce

A je ze mě slaměná vdova. Celý tento týden jsem bez muže. Bez něj a téměř bez jakéhokoli kontaktu s ním. Přesto vím, že není zas tak daleko, že není pryč zas tak dlouho a že za chvíli se vrátí zpět. Můžu tak zjistit, jaké to bude, až za pár měsíců odjede pryč na pěkně dlouho. Za hranice, do jiného státu, jiné kultury, jiného světa. Na dlouhé měsíce, ve kterých se může stát cokoli. Kdy se jen tak lehce nevrátí. Blízko mě, věčně daleký. Věříte, že velká láska překonává i takové vzdálenosti a takovou dobu? Člověk se každým dnem mění, posouvá, vytváří nové názory a pohledy na svět. Jeden den jsem taková, další den můžu být úplně jiná. Záleží na situacích, které se nám postaví do cesty. Záleží na lidech, které poznáme. Na možnostech, které se objeví a my o nich budeme muset uvažovat a přemýšlet. Můj svět se stále mění, mění se lidé v něm a hlavně ti lidé, kteří jsou mi blízko. Tolik lidí, kterých jsem měla hluboko v srdci, už odešlo a já je ze srdce vyjmula. Už nepatří mezi ty, kteří se mno…

Deset let jak půlhodina

Pokud ve svém životě poznáte člověka, se kterým si máte hned od začátku toho spoustu co říct a připadáte si, že se znáte spoustu let a že můžete mluvit o jakémkoli tématu, je to docela zázrak. Já jsem osoba, která když pozná někoho nového, spíše poslouchá, než by mluvila. Postupem času se to ale přelévá, jako písek v hodinách, směrem na mou stranu. A když danou osobu znám už nějaký ten pátek, dokážu mluvit a mluvit klidně jen já. Docela často pak slyším větu: "Kde jsou ty doby, kdy jsi moc nemluvila."
Přesně takto jsem to měla i s Bohémem. Často mi říká, že když jsme spolu byli na prvním randíčku, skoro vůbec jsem nemluvila a on si myslel, že se s ním hrozně nudím *haha*. Není to pravda, já to tak prostě mám. Je to má taktika zkoumání člověka. Jak se vyjadřuje, o čem mluví, jak se chová, která témata nadhazuje atd. Ve skutečnosti jsem se s ním nenudila ani trochu. Je to totiž naštěstí člověk, který dokáže z rozmazaného hovínka uplácat kuličku. Dokáže prostě mluvit o všem a po…