Přeskočit na hlavní obsah

Nikdy se nevzdávej


Tohle je období, kdy možná hodně z vás řeší svou budoucnost - myslím to v tom smyslu, že konec února je na většině škol deadline podávání přihlášek pro budoucí studium. Letos jsem v tomhle procesu opět i já - znovu musím volit nějakou variantu, na základě níž ovlivňuji svou budoucnost. Jak studijní, profesní, tak i soukromou.

Co se týče profesní stránky, měla jsem před nějakou dobou jistý výkyv, kdy jsem nevěděla, co se sebou. Jestli to, co dělám nyní, je směr, kterým se chci ubírat i nadále. Tohle už je asi za mnou. Po jednom rozhovoru, kdy jsem slyšela, že to, co dělám, je až příliš super na to, abych se toho jen tak vzdala, jsem zjistila, že je to nejspíše pravda. A že je také pravda, že pokud budu dobrá v tom, co dělám, můžu dělat téměř cokoli. Pokud budu chtít, můžu učit děti historii, ale také klidně můžu stát v Národním muzeu a každý den děkovat za tuhle příležitost. Můj studijní plán se tudíž vytvoří ve chvíli, kdy udělám bakaláře a dostanu se na některou ze škol, kam se hlásím.

Co se ale týče soukromého života, nemám v tom tak jasno. Mé poslední podávání přihlášek bylo doprovázeno řešením problému, jak to bude vypadat s mým vztahem s Mrtvým, když já budu tam a on tady a budeme se vídat jednou za týden. Jaké to bude, až vyjdu školu a budu chtít zůstat na jiném místě, než on. Tehdy jsem věřila, že se to nějak vyřeší, že jak dostuduji, dokážeme žít na místě, které bude vyhovovat oběma. Nakonec jsme to nemuseli tolik hrotit, protože již v první části mého studia na vysoké, jsme se s Mrtvým rozloučili. Možná to bylo naším častým odloučením, možná ne.

Nyní stojím před stejnou situací, jako tehdy. Jak skloubit mé budoucí studium s člověkem, se kterým jsem zvyklá se vídat jak nejvíce to jde. Jaké to bude, když nastane ta nejhorší možná varianta a já se dostanu jen do Brna a on jen do Prahy? Několik dní jsem přemýšlela nad všemi možnými nejhoršími scénáři. Jak si můžeme udržet náš vztah, když budeme každý na jiném konci republiky?
Já věřím tomu, že to klapne a budeme spolu.. A když budeme každý jinde, tak to stejně společně zvládneme.. Věříš tomu taky?
Upřímně, v první chvíli jsem tomu nevěřila. I teď mám jisté pochybnosti. Jenže pak jsem si uvědomila jednu věc - s Mrtvým jsme to nezvládli a to jsme měli velmi snadnou variantu bytí. A proč jsme to nezvládli? Protože jsme k sobě nepatřili, rozešli bychom se, i kdybych na vysokou nešla, protože jsme si nebyli souzeni a protože by to tak život zařídil.
Věřím tomu, že pokud spolu máme být, tak budeme, ať už jsme kdekoli. Věřím, že život to zase zařídí tak, jak to má být. Budu se těšit z toho, když se dostaneme do stejného města, protože se nám díky tomu otevřou úplně nové možnosti. Budu se těšit i z toho, že se dostaneme každý jinam, přesto tak, abychom se vídali. A budu se těšit i z toho, když nastane ta nejhorší varianta- protože vlastně nebudu vědět, co z toho všeho je ta nejhorší varianta- nebudu vědět, jestli se to pokazí nebo spolu opravdu budeme v dobrém i zlém. Každý vztah si musí projít různými zkouškami, my už jsme jich přežili tolik, že další nás mohou opět jen posílit. A pokud nás některá z nich porazí? Nad něčím takovým přece nemůžu přemýšlet .. Ne teď, když to vypadá, že k sobě patříme.

Komentáře

  1. Krásny článok :) Želám veľa šťastia! Nech už to dopadne akokoľvek, nech Vám vzťah vydrží! :)
    partofnicol.blogspot.sk

    OdpovědětVymazat
  2. Přesně jak píšeš, pokud spolu máte být, ty 3 hodiny vlakem mezi Brnem a Prahou vám v cestě stát nebudou, nestál by vám v ní ani oceán :) Držím palce jak s přihláškami, tak se vztahem :)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kosti jsou věčné - Kathy Reichs

Shrnutí děje V domě Annaliese Rubensové jsou objeveny pozůstatky tří mrtvých nemluvňat - jedno je "čerstvé", z dalších dvou jsou už jen maličké mumie. A tak policie, společně se soudní antropoložkou Temperance Brennanovou, začnou pátrat po matce, která je schopna tak ohavného činu. Pátrání je zavede do prostředí prostituce, kde se v posledních letech Annaliese pohybovala, dokud se nerozhodla utéct zpět do svého domova, do severozápadní tundry Yellowknife - a tam se za ní vydává i Tempe se dvěma detektivy. Zde se objeví čtvrtá mumie novorozeněte. Co za matku dokáže toto udělat svému dítěti? Matka, která je psychicky postižená. Matka, které nakukali, že je nemocná a každé její dítě se narodí mrtvé. Matka, kterou někdo přímo před očima Tempe zastřelí dvěma ranami do hlavy. Vyšetřování matky-vražedkyně tím končí. A začíná vyšetřování matky-oběti. Vše je složitější, než se zdá a obětí v Yellowknife je čím dál více - a všichni jsou z jedné rodiny, příbuzní Annalieze. A všechny st…

V žáru zatmění měsíce

A je ze mě slaměná vdova. Celý tento týden jsem bez muže. Bez něj a téměř bez jakéhokoli kontaktu s ním. Přesto vím, že není zas tak daleko, že není pryč zas tak dlouho a že za chvíli se vrátí zpět. Můžu tak zjistit, jaké to bude, až za pár měsíců odjede pryč na pěkně dlouho. Za hranice, do jiného státu, jiné kultury, jiného světa. Na dlouhé měsíce, ve kterých se může stát cokoli. Kdy se jen tak lehce nevrátí. Blízko mě, věčně daleký. Věříte, že velká láska překonává i takové vzdálenosti a takovou dobu? Člověk se každým dnem mění, posouvá, vytváří nové názory a pohledy na svět. Jeden den jsem taková, další den můžu být úplně jiná. Záleží na situacích, které se nám postaví do cesty. Záleží na lidech, které poznáme. Na možnostech, které se objeví a my o nich budeme muset uvažovat a přemýšlet. Můj svět se stále mění, mění se lidé v něm a hlavně ti lidé, kteří jsou mi blízko. Tolik lidí, kterých jsem měla hluboko v srdci, už odešlo a já je ze srdce vyjmula. Už nepatří mezi ty, kteří se mno…

Deset let jak půlhodina

Pokud ve svém životě poznáte člověka, se kterým si máte hned od začátku toho spoustu co říct a připadáte si, že se znáte spoustu let a že můžete mluvit o jakémkoli tématu, je to docela zázrak. Já jsem osoba, která když pozná někoho nového, spíše poslouchá, než by mluvila. Postupem času se to ale přelévá, jako písek v hodinách, směrem na mou stranu. A když danou osobu znám už nějaký ten pátek, dokážu mluvit a mluvit klidně jen já. Docela často pak slyším větu: "Kde jsou ty doby, kdy jsi moc nemluvila."
Přesně takto jsem to měla i s Bohémem. Často mi říká, že když jsme spolu byli na prvním randíčku, skoro vůbec jsem nemluvila a on si myslel, že se s ním hrozně nudím *haha*. Není to pravda, já to tak prostě mám. Je to má taktika zkoumání člověka. Jak se vyjadřuje, o čem mluví, jak se chová, která témata nadhazuje atd. Ve skutečnosti jsem se s ním nenudila ani trochu. Je to totiž naštěstí člověk, který dokáže z rozmazaného hovínka uplácat kuličku. Dokáže prostě mluvit o všem a po…