Štěstí

Proč jsem začala psát tenhle blog. Přešly mě už chutě vytvářet blogy věnující se mým oblíbeným zpěvákům, hercům, modelkám.. Nestála jsem ani o to, psát deníčkové zápisy typu „dnes jsem jela k babičce a večer zase domů“ .. Jenže něco jsem psát potřebovala. Protože to dělám už od chvíle, kdy jsem se naučila písmena – píšu, píšu, píšu. A má to jediný důvod. Psaní je má duševní terapie. Myslím, že už od prvního článku je všem jasné, že píši ve chvílích, kdy mám uvnitř sebe chaos, kdy si potřebuji utřídit myšlenky, kdy potřebuji ulevit bolavému srdci. Prostě ve chvílích, kdy potřebuji mít všechno černé na bílém.

Nepotřebuji mít pod každým článkem tunu komentářů, nepotřebuji mít miliony sledovatelů. Chci jen zhmotnit své pocity a myšlenky. Vložením všeho do psané podoby ulevím své hlavě, srdci a čemukoli, co je zatížené černem. A tím, že si někdo mé články čte a vyjádří se k nim, mi pomáhá si pocity a myšlenky třídit. Když vidím, že někomu stojí za námahu jakýkoli článek otevřít a na chvíli se mi ponořit do hlavy, stává se mým druhým terapeutem. A díky tomu vím, že to má smysl. Pomáhá mi to v nejtěžších chvílích, kdy už nevím, co si ze sebou počít.

Poslední dobou článků podstatně ubylo, jistě jste si toho všimli. Je to tím, že asi nepotřebuji už toliko terapie. Aktuální terapií je můj vlastní život. Mám skvělou rodinu, dokonalé přátelé, krásné zážitky a pravou lásku. Všechny mé příběhy, které jsem vkládala na „papír“, mě posunuly až k tomuto bodu, kdy mám vše, co bych si mohla přát. A vám děkuji za to, že jste se mnou všechny pocity – ať už ty špatné nebo dobré, sdíleli.