úterý 3. listopadu 2015

Uvnitř tvé nepokojné duše umírá tvé srdce




Nikdy jsi to neviděl tak jednoduše..
Poslední dobou můžu v mém okolí sledovat dva protichůdné extrémy jedné vlastnosti. Často se teď kolem mě objevují lidé, kteří jsou typičtí „řešiči“. Tyhle osoby potřebují  prodiskutovat každou sebemenší kravinu, která se jim stala, stane, nebo má stát ve třetím životě. Vím, že všechno, co udělají, potřebují předem probrat, aby náhodou neudělali nějakou botu. Ale na druhou stranu bychom si měli uvědomit, že všichni žijeme svůj vlastní život a neměli bychom se řídit jen radami ostatních. A když náhodou uděláme nějakou chybu, no tak co? Pro příště se z ní poučíme, protože co je lepší, než vyzkoušet si vše na vlastní kůži – na takové zážitky nikdy nezapomeneme a vždy můžeme zalistovat ve vlastní paměti a vzpomenout si, jak to tenkrát všechno dopadlo a co bych teď vlastně na základě toho měla dělat. 

Nikdo mě nemůže stáhnout dolů..
Jediní dva lidé, do kterých jsem byla zamilovaná, byli přesnými opaky „řešičů“. Ti neřešili vůbec nic, ani takové věci, které by za nějaké vyřešení stály. Jednomu se řešení přejedlo a nejspíš jsem mu za něj následně už ani nestála. Druhý byl z části ve svém totálně psychotickém světě, do kterého mě nikdy nepustil a na řešení pozemských věcí neměl čas (a nejspíš jsem mu za to řešení taky nestála).
Když jsem narazila už na druhý případ člověka, který vůbec nic neřešil a vše házel za hlavu, řekla jsem si, že pro mě bude snadnější udělat to samé. Hodit za hlavu jakékoli vztekání, přecházet spoustu špatného a nevyjasněného, omlouvat sama před sebou cizí chyby, všechno vysvětlovat tím, že je to tím uměním, tudíž je má druhá polovička „jiná“. Dokázala jsem to všechno proto, že už jednou jsem ho ztratila a nechtěla jsem se dopracovat zase k něčemu takovému. A taky proto, že ačkoli spoustu nepochopitelných věcí jsem musela skousnout, zachraňovaly to ty dokonalé chvíle, kterých bylo také dost. Jenže postupem času jsem si uvědomila, že těch špatných dní a průserů je více, než těch krásných. Že už to ten nádherný pocit nedokáže zachraňovat, protože jej pociťuji čím dál míň.
Naučil jsi mě,jak být někým..
Já jsem exemplář, který se vyskytuje uprostřed dvou těchto rozdílných skupin. Kdysi dávno jsem řešila hrozné blbosti, zbytečnosti a trápila jsem tím jak sama sebe, tak své okolí. Postupně se ve mně projevila má pravá povaha – nad svými problémy a starostmi dokážu donekonečna přemýšlet, pořád znovu a znovu, ale řeším je sama se sebou, sama v sobě. Nerada dávám na odiv svou slabost, takže když se opravdu trápím, neví o tom skoro nikdo. Jen má mamka a Nejmilovanější, protože těm jediným dvěma dovolím nahlížet pod pokličku. Ale taky ne 100%. Když mě něco trápí, zalezu do své nory a nevylézám, dokud se nevzpamatuju natolik, abych dokázala mít na tváři úsměv – ony dvě vědí, že není upřímný, ale vidí ho; ostatní ho jen vidí a věří mu, aniž by tušili, co je pod povrchem. Trápení a tvář bez úsměvu ukazuju většinou jen sama sobě.
Ale díky Běsovi jsem se opět trochu změnila. Naučila jsem se přijímat od života vše tak, jak mi to dává, snažit se neřešit to špatné a užívat si dobrého. A i když jsem si od všeho nedokázala udržet takový odstup, jaký jsem chtěla, ty špatné chvíle mě nepoložily. A doufám, že už ani nepoloží. Naučil mě, že málokterá pozemská záležitost stojí za řešení, za trápení se. Člověk se musí naučit čerpat sílu z těch pozitivních věcí, aby jej ty negativní dny poté nestáhly na dno. Musíme jít těm pozitivním věcem naproti a negativní sfouknout ze stolu. Ačkoli jsem ho díky psychotické duši ztratila (nebo lépe říct asi nikdy naplno nezískala), dostala jsem od něj zase další podněty k přemýšlení. A tak to chodí – všichni lidé, které milujeme, se nám určitým způsobem zapíší do srdce.. Není vyloučeno, že se v našem životě objeví jen na chvíli, ale v srdci zanechají podpis, v povaze něco nového a v mysli zkušenosti- které jsou k nezaplacení. A třeba mi kousek jeho psychotické duše v budoucnu pomůže překonávat těžkosti. Takže nelituju, že spolu nežijeme život jako v pohádce, jsem šťastná za to, že jsem tu pohádku mohla díky němu prožít aspoň na pár dní. A buď bude jednou pokračovat, aby došla ke zdárnému konci, nebo si napíšu novou.

2 komentáře:

  1. Hm, já často řeším všechno, co jsem udělala nebo co mě čeká, až do přílišných detailů a strašně mě to ničí. Proto se taky snažím se nad věci povznést, nedbat na to, co říkají ostatní... Ono to není přeci až tak důležité:)

    OdpovědětVymazat
  2. Opäť raz super článok! :) súhlasím s tými dvomi typmi ľudí, tiež sa s nimi stretávam.. ja som niekedy bola presne ten prvý typ, vždy som mala potrebu sa s každým rozprávať o svojich problémoch a vôbec som si vtedy neuvedomovala že to je dosť hlúpa vlastnosť :D

    Ani si už nepametám kedy prišiel ten zlom a ja som prestala s každým baviť otakých veciach ale už nejakú dobu je to tak ..

    A takisto máš pravdu s tým, že každý človek ktorého milujeme nás istým spôsobom zmení :) možno to bude tým že hlavne pre takých ľudí sme my ochotný sa zmeniť .. a je pravda že práve od nich sa najviac naučíme .. ale to si človek až neskôr uvedomí čo mu tá osoba vlastne dala :)

    OdpovědětVymazat