Doufám, že bude vše v pořádku

Jsem unavená z vkládání naděje do věcí, které se nikdy nestanou.

Kdysi jsem věřila, že jsem dítě štěstěny a našla jsem svou pravou lásku. Byli jsme dokonalý pár, všichni nám záviděli, věřili, že se nikdy nerozejdeme. Ale jak to chodí, čas se posunul, vše se změnilo a i přes naši pevnou víru jsme se rozešli. Následovala hromada bolesti. A pak dlouhé období ticha. Potom nás osud zase svedl dohromady a přišla doba přátelství s výhodou a stálého scházení se a rozcházení se, následováno opět kopou trápení. Trvalo mi víc jak rok, než jsem pochopila, že my k sobě opravdu nepatříme! Navždy v nás zůstane láska, navždy se budeme určitý způsobem milovat. Ale náš vztah už jsme překonali a posunuli ho nyní na novou úroveň. Naprosté spříznění duší, ale jen kamarádské. „Jsi člověk, který mě zná ze všech nejvíc, a proto si vždy potřebuji vyslechnout tvůj názor.“ Je to kamarádství s nebezpečnou jiskrou, ze které už se nemůže nikdy stát plamen, protože ten vždy vše spálí.

Nikdy nezanedbávej člověka, který se o tebe zajímá a má tě rád. Protože jednoho dne si uvědomíš, že zatímco jsi sbíral kamínky, ztratil jsi diamant.

Nedávno se mi do života vrátil člověk, který v něm dost dlouhou dobu nebyl. Člověk, se kterým strašně ráda trávím čas, umím se s ním smát, blbnout, řešit všechno možné. Člověk by si myslel, že k sobě patříme. Má mě natolik rád, že kdybych chtěla, mohla bych mít všechno štěstí, o jakém sním. Ale díky roční odluce a následnému shledání jsem si uvědomila, že tam nikdy nebude ta jiskra, kterou jsem už párkrát zažila s jinými lidmi. Nebude tam ani ta magická síla, která by mě k němu táhla. Nebude tam to vzrušení. Žádné divoké bušení srdce. A mně je to hrozně líto, zvlášť když pořád toužím po dokonalém příteli. Jenže násilím se zamilovat nejde.

Pravda má od lži jednu výhodu. Člověk si nemusí pamatovat, co komu řekl.

Je zvláštní, že ačkoli trávím poslední dobou spoustu času s člověkem, který hrozně lže a vymýšlí si tak, že ani on sám neví, co je pravda a co pohádka, nějak uvnitř cítím, že k němu můžu být naprosto upřímná a říct mu téměř cokoli. Je to člověk, který mě obejme, když mám špatný den a potřebuju se někde vybrečet. Člověk, který se se mnou raduje ve chvílích štěstí. Člověk, se kterým je všechno tak upřímné, ačkoli je to vlastně faleš. Oba víme, že je nám spolu dobře, ale že vztahem bychom všechno strašně pokazili. A proto je to takhle nejlepší. V tichosti a utajení, aniž by nám to nějak vadilo nebo nás to omezovalo. Před pár dny mi někdo řekl větu „Já nechci být sám.. Proto  jsem ve vztahu, ačkoli je to vztah v uvozovkách, protože budoucnost s ní si neumím představit a nechci ji.“ Takhle nějak to mám já. Ztratila jsem lásku a vím, že nejsem schopna se zamilovat. Neumím si teď představit budoucnost s nikým jiným. Ale nechci být sama, potřebuju někoho, kdo mě obejme, rozveselí, dá pusu, pozve na víno, pohladí..

Nech lidi odejít. Pokud se vrátí-patří k tobě. Pokud ne, nikdy nepatřili.

Odešel a vrátil se. A všechno bylo jako v pohádce. Rose byla po několika letech zamilovaná. Když jsem šla po chodníku, pořád jsem se usmívala- divím se, že si ke mně nikdo nepřišel pro ten skvělý matroš. Co bych tomu dotyčnému dala? Ano, mohla za to chemie, mohly za to oblbováky, mohla za to droga – ale tu mi namíchal někdo jiný a píchl rovnou do srdce. A postupně ty dávky zmenšoval. Až byla nakonec stříkačka prázdná, odhozená a já bez drogy i dodavatele. Nějakou dobu ve mně doznívala ještě stará dávka a já nic neřešila. Asi jsem věřila, že i má droga zapůsobila a on se vrátí pro novou dávku. Jenže posledních pár dní pociťuji abstinenční příznaky. Chvilkami je mi špatně, jsem unavená, třesu chce, chci jen spát. A je pravděpodobné, že má droga nebyla natolik silná, aby se ten člověk musel vrátit. A děsí mě vědomí, že takové dýlery člověk moc často na ulici nepotká. Co když to byl zas na dlouhou dobu poslední? Potřebuji jeho přítomnost, abych neměla pocit, že mi schází nějaká důležitá látka v těle. Protože žádný z lidí kolem, mi ji neumí namíchat, tak jako on.