Přeskočit na hlavní obsah

Zase mě miluj



Moje láska má smysl pro humor - je tím jediným úsměvem na pohřbu..
Já vlastně ani moc nevím, jak tenhle článek začít, jak pokračovat, o čem přesně psát. Ztratila jsem opět jednu milovanou osobu a měla bych být nešťastná - jako tehdy, když jsem jej ztratila poprvé. Tehdy jsem prožívala jedny z nejhorších depresí v životě. A asi jsem se vydepkařila i na tuhle dobu, protože teď jsem kupodivu šťastná, usměvavá, klidná.. a hlavně si nepřipouštím, že se zase něco pokazilo. Připouštím si pouze fakt, že říjen byl dokonalý měsíc, kdy jsem prožívala abnormálně skvělé a šťastné chvíle, kdy se mi plnily sny a přání, kdy jsem byla zamilovaná a lítala v oblacích. A že už je to pryč? No, asi jsem to na jednu stranu čekala a nic mě nepřekvapilo. A zablokovala jsem uvnitř vědomí, že to skončilo, přesně, jako při rozchodu s Nešťastným. Prakticky jsem si zakázala přemýšlet. Ještě jednou, děkuji Roztomilému- za ty dokonalé chvíle a že mě tohle naučil- nesnažit se vyřešit to špatné, protože malý človíček to stejně nevyřeší. Tak to na světě chodí a děje se jen to, co se dít má – a my to všechno prostě musíme přijmout, protože to stejně nezměníme.

Vypustit celé moře,
Získat něco zářivého

Co vám chci ale hlavně říct! Nezapomeňte vyslovovat svá přání a věřit! Protože všechno se plní.. Ačkoli ne přesně tak, jak si my představujeme - ale plní! Kdysi jsem stála pod vánočním zvonkem a přála jsem si, abych chodila s Prckem.. Nechodila jsem s ním sice hned, ale kdybych teď chtěla, tak spolu možná skončíme (ale já jsem si už dávno uvědomila, že nechci). Moje Nejmilovanější vyslovila, že by si přála, abych byla s Roztomilým (já vím, že jsi to neřekla takhle, ale v důsledku sis to přála) a já s ním vážně chodila.. Sice asi jen týden nebo 14 dní, ale i tohle se splnilo. A ještě mám jeden příklad z poslední doby. Má sestra si přinesla od svého milého růži a já jsem doma vzdychala, že jsem žádnou kytičku od chlapa nedostala, že chci atd. atd. (prostě zoufalec, který závidí 14letému děcku, těší mě) .. A já jsem tu kytičku o 2 dny později dostala. Dostala jsem ji od toho nejmilejšího. Ale ta kytička se mi váže s večerem, kdy to všechno nadobro skončilo. Takže, dostala jsem kytičku, ale byla to smutná kytička (že jsem ji hned ten večer ztratila,to radši nebudu ani zmiňovat). A mám spoustu takových příkladu, ale asi by vás to za chvilku začalo nudit.

VĚŘTE! TEN, KDO VĚŘÍ CELÝM SRDCEM, ZÍSKÁ TO, CO SI PŘEJE.
A proto já se nehroutím. Já si každý večer před spaním opakuji to, v co věřím a co si přeji a pokud to tak má dopadnout, tak dopadne. A já budu vědět, že jsem k tomu trochu přispěla.

Komentáře

  1. Je škoda, že to nevydrželo dýl, ale i tak za to ty krásný chvíle určitě stály! :)
    Jak sama píšeš, jsou věci, které nezměníme, které ani není v našich silách změnit... a pak nám už jen zbývá se s nimi smířit... :)
    To s tím plněním přání, to je krásný... kéž by to tak bylo. Schválně to začnu zkoušet. :D

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kosti jsou věčné - Kathy Reichs

Shrnutí děje V domě Annaliese Rubensové jsou objeveny pozůstatky tří mrtvých nemluvňat - jedno je "čerstvé", z dalších dvou jsou už jen maličké mumie. A tak policie, společně se soudní antropoložkou Temperance Brennanovou, začnou pátrat po matce, která je schopna tak ohavného činu. Pátrání je zavede do prostředí prostituce, kde se v posledních letech Annaliese pohybovala, dokud se nerozhodla utéct zpět do svého domova, do severozápadní tundry Yellowknife - a tam se za ní vydává i Tempe se dvěma detektivy. Zde se objeví čtvrtá mumie novorozeněte. Co za matku dokáže toto udělat svému dítěti? Matka, která je psychicky postižená. Matka, které nakukali, že je nemocná a každé její dítě se narodí mrtvé. Matka, kterou někdo přímo před očima Tempe zastřelí dvěma ranami do hlavy. Vyšetřování matky-vražedkyně tím končí. A začíná vyšetřování matky-oběti. Vše je složitější, než se zdá a obětí v Yellowknife je čím dál více - a všichni jsou z jedné rodiny, příbuzní Annalieze. A všechny st…

V žáru zatmění měsíce

A je ze mě slaměná vdova. Celý tento týden jsem bez muže. Bez něj a téměř bez jakéhokoli kontaktu s ním. Přesto vím, že není zas tak daleko, že není pryč zas tak dlouho a že za chvíli se vrátí zpět. Můžu tak zjistit, jaké to bude, až za pár měsíců odjede pryč na pěkně dlouho. Za hranice, do jiného státu, jiné kultury, jiného světa. Na dlouhé měsíce, ve kterých se může stát cokoli. Kdy se jen tak lehce nevrátí. Blízko mě, věčně daleký. Věříte, že velká láska překonává i takové vzdálenosti a takovou dobu? Člověk se každým dnem mění, posouvá, vytváří nové názory a pohledy na svět. Jeden den jsem taková, další den můžu být úplně jiná. Záleží na situacích, které se nám postaví do cesty. Záleží na lidech, které poznáme. Na možnostech, které se objeví a my o nich budeme muset uvažovat a přemýšlet. Můj svět se stále mění, mění se lidé v něm a hlavně ti lidé, kteří jsou mi blízko. Tolik lidí, kterých jsem měla hluboko v srdci, už odešlo a já je ze srdce vyjmula. Už nepatří mezi ty, kteří se mno…

Deset let jak půlhodina

Pokud ve svém životě poznáte člověka, se kterým si máte hned od začátku toho spoustu co říct a připadáte si, že se znáte spoustu let a že můžete mluvit o jakémkoli tématu, je to docela zázrak. Já jsem osoba, která když pozná někoho nového, spíše poslouchá, než by mluvila. Postupem času se to ale přelévá, jako písek v hodinách, směrem na mou stranu. A když danou osobu znám už nějaký ten pátek, dokážu mluvit a mluvit klidně jen já. Docela často pak slyším větu: "Kde jsou ty doby, kdy jsi moc nemluvila."
Přesně takto jsem to měla i s Bohémem. Často mi říká, že když jsme spolu byli na prvním randíčku, skoro vůbec jsem nemluvila a on si myslel, že se s ním hrozně nudím *haha*. Není to pravda, já to tak prostě mám. Je to má taktika zkoumání člověka. Jak se vyjadřuje, o čem mluví, jak se chová, která témata nadhazuje atd. Ve skutečnosti jsem se s ním nenudila ani trochu. Je to totiž naštěstí člověk, který dokáže z rozmazaného hovínka uplácat kuličku. Dokáže prostě mluvit o všem a po…