Rose.Tascher

Sklo se zablesklo a na dně Jsem viděl tančit tebe.. V šichni máme na tomhle světě vyměřený čas. Víme, že jednou zemřeme. Z užšího hlediska: víme, že máme jen určitý čas na vystudování vysoké školy (i když někteří si rádi tenhle čas protahují) , vyměřený čas na možnost mít děti, čas na vybudování si kariéry, čas práce, než budeme moci odejít do důchodu. N ikdy jsem čas z tohoto hlediska neřešila. Užívala jsem si věcí, které se dějí teď, nebo se těšila na ty, které přijdou a překousávala dobu, ve které se nic nedělo, jen abych se dostala do správné chvíle, kterou si budu zase užívat. T eď už vím, že jsem měla vyměřený čas, který jsem mohla strávit se svou první obrovskou láskou – ten čas jsme velmi často zabíjeli nesmyslnými hádkami kvůli blbostem, tichou domácností. Kdybych tehdy věděla, že čas s ním jednou skončí, možná bych spoustu věcí hodila za hlavu a užívala si vše, co jsme prožívali. Nenene, není to plačtivý článek nad tragickým koncem mé první lásky, i když se to ...

Pomoz mi, nebyl jsem tvým nebem celá ty… všechny tvé slzy, které jsi kdy uronila.. K olem mě se to hemží páry, jejichž vztah je dokonalý, protože spolu mají strašně moc společného, protože se jeden pro druhého narodili. Každý jim závidí, jak jsou stejní, jak se zcela doplňují. Do toho ale přijdou takoví, kteří pořád zastávají staré známé pořekadlo „Protiklady se přitahují“ – tak co z toho je pravda? Měli by lidé, tvořící pár, být jeden jako druhý nebo právě naopak? J á jsem hrozně dlouho zastávala pravidlo, že můj partner by měl být aspoň v těch nejdůležitějších věcech stejný jako já. Měl by mít stejný názor na život, stejné priority, chtěl by mít stejnou budoucnost. Protože co dělat s člověkem, který je můj úplný opak- s takovým bych neměla šanci se nikdy na ničem shodnout, prožili bychom život plný hádek, protože každý by prosazoval svůj názor, který by byl vždy protikladný k názoru toho druhého. Jenže když jsem pak byla s lidmi, co mi byli b...

Č asto stojím u velkého okna vedoucího do zahrady a dívám se ven.. Dívám se ven a zároveň sleduji svůj odraz. Ve skle vidím ten chaos, který se ve mně teď odehrává. Venku za okny je mírumilovná příroda, v okně mrtvý odraz člověka a uvnitř osoba bojující s vnitřními démony. Nevím, co dělat s budoucností, nevím, co se děje v přítomnosti. N ěco se ve mně zlomilo a já začala váhat nad tím, jestli jsem si zvolila správnou vysokou školu – ano, po 4 letech studia zjišťuji, že bych možná chtěla něco jiného. Nevím, zda je to tím, že se určitým způsobem mění má osobnost – což se ukázalo už před několika měsíci, kdy jsem zavrhla pro svá budoucí studia město, ve kterém jsem teď a zamilovala si jiné – strašně toužím jít do Prahy. Všude kolem už je to pro mě malé, potřebuji mít křídla, potřebuji se každý den procházet po jiné dokonalé části našeho hlavního města. Chytám se každé příležitosti, abych se tam mohla podívat, ačkoli ještě nedávno jsem tvrdila, že v Praze...

D ělat shrnutí předešlého roku až tři dny po Novém roce je trochu trapas.. Fajn, kousek článku jsem měla napsáno už tři dny po Novém roce.. Ale pak přišlo zkouškové a nějak nebylo, kdy to dopsat. Upřímně, nějakou dobu jsem přemýšlela, jestli vás vůbec zajímá, co jsem v tomhle roce prožila. Přece jen, jsem na téhle stránce anonymně a proto jsou tyhle „deníčkové“ záznamy trochu beze smyslu. Nakonec jsem si uvědomila, že to je fuk, že vás to prostě zajímat bude – a hlavně, zajímá to hlavně mě. Každý by si měl udělat rekapitulaci předešlého roku – a já bych to jinak, než na blogu, neudělala. Ačkoli se 14cti denním zpožděním.