Přeskočit na hlavní obsah

Černo-bílá



Pomoz mi, nebyl jsem tvým nebem
celá ty… všechny tvé slzy, které jsi kdy uronila..
Kolem mě se to hemží páry, jejichž vztah je dokonalý, protože spolu mají strašně moc společného, protože se jeden pro druhého narodili. Každý jim závidí, jak jsou stejní, jak se zcela doplňují. Do toho ale přijdou takoví, kteří pořád zastávají staré známé pořekadlo „Protiklady se přitahují“ – tak co z toho je pravda? Měli by lidé, tvořící pár, být jeden jako druhý nebo právě naopak?
Já jsem hrozně dlouho zastávala pravidlo, že můj partner by měl být aspoň v těch nejdůležitějších věcech stejný jako já. Měl by mít stejný názor na život, stejné priority, chtěl by mít stejnou budoucnost. Protože co dělat s člověkem, který je můj úplný opak- s takovým bych neměla šanci se nikdy na ničem shodnout, prožili bychom život plný hádek, protože každý by prosazoval svůj názor, který by byl vždy protikladný k názoru toho druhého. Jenže když jsem pak byla s lidmi, co mi byli blízcí v názorech,  stejně ty hádky přišly a naše budoucnost, která vypadala, že bude společná, nakonec byla zcela rozdílná.
..nevidíš, není tu nic milovaného..jsou jen bezradní..

A přesto ve mně stále přetrvávalo vědomí, že na světě jsou lidé, se kterými mě nepojí absolutně nic, s nimiž jsme tak rozdílní, že se musíme obcházet obloukem, aby bylo vše v pořádku… protože stejně bychom si neměli o čem povídat, neměli bychom jediné společné téma. A přesně takový byl můj spolužák. Strašně charismatický kluk, ale pro mě zcela někde jinde. On metalista s bohémem dohromady, já Barbie s fuchtlí. On ve světě múz, básní, kreseb, psychóz… Já ve světě rtěnek, výzkumů, kytiček, laků na nehty, party… Kdyby po mně chtěl někdo před rokem ukázat člověka, se kterým jdeme proti sobě a zároveň zcela mimo, tak můj prst směřuje na něj.

Pokud je to pro tebe důležité, najdeš cestu..
A o rok později? Našla jsem přímo v tomhle člověku svou obrovskou lásku. Jestli jsme měli kvůli našim rozdílným povahám někdy problémy a pochybnosti? Ze začátku to byl náš denní chleba a taky jeden z důvodů, proč nám trvalo tak dlouho, než jsme k sobě našli cestu. Ačkoli nám spolu bylo skvěle, ležela mezi námi tahle velká překážka. Jenže potom jsme zjistili, že o tomhle to vůbec není. Je to pouze o tom, co k sobě cítíme a jestli spolu chceme být. Když si uvědomíte, že toho druhého milujete a chvíle bez něj jsou smutné, je vám jedno, jestli máte rádi zimu nebo léto, sever nebo jih, růžovou nebo černou. Poznáte, že i zimu můžete trávit v teplém objetí toho druhého.. Léto na romantické pláži u osvěžujícího moře.. Jeden měsíc být na severu a druhý na jihu, vždy ruku v ruce. Že růžové tváře plající láskou jsou tak strašně rozkošné a černá noc plná vášně je nejdokonalejší relax v těžkých chvílích..
A jestli se hádáme a máme občas pochybnosti i nadále? Samozřejmě.. Nikdo není dokonalý a proto ani vztahy nejsou vždy 100%. Na to, aby vše klapalo, jako na drátkách, se občas musí projevit má vznětlivá povaha a nespolehlivost mé drahé polovičky.. Ale i na tyhle těžké chvíle se najde lék. Třeba ty okamžiky, kdy jeden řekne první slovo ze zamýšlené věty a druhý na to naváže, protože přesně ví, co chtěl ten druhý říct. Nebo když se jeden od rána do rána šprtá na zkoušku a druhý mu cestou domů koupí pořádný dlabanec, aby aspoň doplnil všechny životní potřeby. Nebo když je jeden smutný a druhý mu říká „Miluji Tě.“

Komentáře

  1. S každým mým přítelem mě spojovala hromada společných vlastností, zálib. Nevím, jestli jsme si vždycky byli tak blízcí nebo jestli jsme si tolik nalhávali, že máme mnoho společného, ale jak čas běží, staré vztahy se rozpadají a nové vznikají, neustále zjišťuju, jak neskutečně vzdálený mi byl předchozí přítel (kterýkoliv). Všechny ty původní vztahy ale byly postaveny na tom, že jsem se neustále vyvíjela, něvěděla jsem, kterou cestou jít a byla jsem snadno ovlivnitelná. Můj momentální vztah je jiný - oba s přítelem jsme si za ta léta vytvořili svoji osobnost, ujasnili jsme si, co od života a vztahu očekáváme, po čem prahneme, a teď, jakožto dvě hotové osobnosti jsme se našli. V některých věcech jsme jak dvojčata, v jiných jsme si na míle vzdálení, ale oba víme, že jsme ochotni dělat kompromisy, a pokud toho druhého skutečně miluješ, rozdílnost není kamenem úrazu. Vždy jde najít cestu pro druhého přijatelnou:)

    OdpovědětVymazat
  2. Máš naozaj krásne články :))
    partofnicol.blogspot.sk

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kosti jsou věčné - Kathy Reichs

Shrnutí děje V domě Annaliese Rubensové jsou objeveny pozůstatky tří mrtvých nemluvňat - jedno je "čerstvé", z dalších dvou jsou už jen maličké mumie. A tak policie, společně se soudní antropoložkou Temperance Brennanovou, začnou pátrat po matce, která je schopna tak ohavného činu. Pátrání je zavede do prostředí prostituce, kde se v posledních letech Annaliese pohybovala, dokud se nerozhodla utéct zpět do svého domova, do severozápadní tundry Yellowknife - a tam se za ní vydává i Tempe se dvěma detektivy. Zde se objeví čtvrtá mumie novorozeněte. Co za matku dokáže toto udělat svému dítěti? Matka, která je psychicky postižená. Matka, které nakukali, že je nemocná a každé její dítě se narodí mrtvé. Matka, kterou někdo přímo před očima Tempe zastřelí dvěma ranami do hlavy. Vyšetřování matky-vražedkyně tím končí. A začíná vyšetřování matky-oběti. Vše je složitější, než se zdá a obětí v Yellowknife je čím dál více - a všichni jsou z jedné rodiny, příbuzní Annalieze. A všechny st…

V žáru zatmění měsíce

A je ze mě slaměná vdova. Celý tento týden jsem bez muže. Bez něj a téměř bez jakéhokoli kontaktu s ním. Přesto vím, že není zas tak daleko, že není pryč zas tak dlouho a že za chvíli se vrátí zpět. Můžu tak zjistit, jaké to bude, až za pár měsíců odjede pryč na pěkně dlouho. Za hranice, do jiného státu, jiné kultury, jiného světa. Na dlouhé měsíce, ve kterých se může stát cokoli. Kdy se jen tak lehce nevrátí. Blízko mě, věčně daleký. Věříte, že velká láska překonává i takové vzdálenosti a takovou dobu? Člověk se každým dnem mění, posouvá, vytváří nové názory a pohledy na svět. Jeden den jsem taková, další den můžu být úplně jiná. Záleží na situacích, které se nám postaví do cesty. Záleží na lidech, které poznáme. Na možnostech, které se objeví a my o nich budeme muset uvažovat a přemýšlet. Můj svět se stále mění, mění se lidé v něm a hlavně ti lidé, kteří jsou mi blízko. Tolik lidí, kterých jsem měla hluboko v srdci, už odešlo a já je ze srdce vyjmula. Už nepatří mezi ty, kteří se mno…

Deset let jak půlhodina

Pokud ve svém životě poznáte člověka, se kterým si máte hned od začátku toho spoustu co říct a připadáte si, že se znáte spoustu let a že můžete mluvit o jakémkoli tématu, je to docela zázrak. Já jsem osoba, která když pozná někoho nového, spíše poslouchá, než by mluvila. Postupem času se to ale přelévá, jako písek v hodinách, směrem na mou stranu. A když danou osobu znám už nějaký ten pátek, dokážu mluvit a mluvit klidně jen já. Docela často pak slyším větu: "Kde jsou ty doby, kdy jsi moc nemluvila."
Přesně takto jsem to měla i s Bohémem. Často mi říká, že když jsme spolu byli na prvním randíčku, skoro vůbec jsem nemluvila a on si myslel, že se s ním hrozně nudím *haha*. Není to pravda, já to tak prostě mám. Je to má taktika zkoumání člověka. Jak se vyjadřuje, o čem mluví, jak se chová, která témata nadhazuje atd. Ve skutečnosti jsem se s ním nenudila ani trochu. Je to totiž naštěstí člověk, který dokáže z rozmazaného hovínka uplácat kuličku. Dokáže prostě mluvit o všem a po…