Často stojím u velkého okna vedoucího do zahrady a dívám se
ven.. Dívám se ven a zároveň sleduji svůj odraz. Ve skle vidím ten chaos, který
se ve mně teď odehrává. Venku za okny je mírumilovná příroda, v okně mrtvý
odraz člověka a uvnitř osoba bojující s vnitřními démony. Nevím, co dělat
s budoucností, nevím, co se děje v přítomnosti.
Něco se ve mně zlomilo a já začala váhat nad tím, jestli
jsem si zvolila správnou vysokou školu – ano, po 4 letech studia zjišťuji, že
bych možná chtěla něco jiného. Nevím, zda je to tím, že se určitým způsobem
mění má osobnost – což se ukázalo už před několika měsíci, kdy jsem zavrhla pro
svá budoucí studia město, ve kterém jsem teď a zamilovala si jiné – strašně
toužím jít do Prahy. Všude kolem už je to pro mě malé, potřebuji mít křídla,
potřebuji se každý den procházet po jiné dokonalé části našeho hlavního města.
Chytám se každé příležitosti, abych se tam mohla podívat, ačkoli ještě nedávno
jsem tvrdila, že v Praze bych v životě nemohla žít! A teď nechci nic
jiného. A přesně tenhle zlom přišel před
pár dny, i co se týče školy. Nejsem si jistá, jestli obor, který tak miluji, je
pro mě ten pravý. Protože už teď vím, že se mu nechci naplno věnovat, že co se
toho týče, tak chci skončit nanejvýš v muzeu – samozřejmě nejlépe
v Národním muzeu – a na to by mi měl stačit i bakalář. Tudíž jsem usoudila,
že prioritou číslo jedna se pro mě v tuhle chvíli stává pedagogická
fakulta. Bude to pro mě vše 2x náročnější – jak se tam dostat, když budu muset
dohnat vše, co se ostatní učili už na bakaláři, tak se tam potom udržet - ze stejného důvodu – já nebudu mít bakaláře
z pedagogické, jako většina.
„Zlato, a proč tě to
tolik trápí?“ – „Protože já jsem vždy v životě věděla, co chci.. Teď to
nevím a to mě děsí.“
Další obrovský zdroj mého chaosu je Cizinec. Ten, se kterým
jsem prožila nejdokonalejší měsíc za posledních pár let, ten, který mi plní
sny, ten, kterého miluji. Zároveň také člověk, který má možnost mi nejvíce
ublížit – sama jsem mu tuhle možnost poskytla ve chvíli, kdy jsem mu do rukou
vložila mé srdce. A on mi měl na oplátku dát své a nějakou dobu jsem si také
myslela, že se tak opravdu stalo. Ovšem když už v to naplno věřím, vždy mi
nakonec ukáže, že jeho srdce je za obrovskou nedobytnou hradbou – a já stále
stojím před ní. Ačkoli šplhám po zteřelých lanech, která se pode mnou trhají,
škrábu se nahoru, až mi dlaně krvácí, nevzdávám se, i když stále padám. Jenže
všude kolem mě je jen krev a slzy a to, po čem toužím nejvíc, je stále tam
hluboko uvnitř. Dochází mi síly, přesto pořád zkouším vyšplhat. Přitom by jen
stačilo otevřít bránu a pustit mě dovnitř. Ale ta je stále zavřená.
Mám takový pocit, že stejný problém řešil naprosto každý student našeho oboru - chci se tomu věnovat naplno a nebo chci dělat něco jiného? :) Vůbec se toho neboj, jen stojíš na křižovatce, která ti nabízí tolik možností... jen si udělej čas a zamysli se nad tím :)
OdpovědětVymazatCo se týče tvého Cizince, neztrácej naději. Zatím ti dovoluje za tu hradbu jen nahlédnout... až se rozhodne, že tě za ni pustí úplně, potom to bude dokonalé :) Do té doby, pokud budeš potřebovat obvazy, kapesníčky, cokoliv, jsem tady :-*