Lost

Často stojím u velkého okna vedoucího do zahrady a dívám se ven.. Dívám se ven a zároveň sleduji svůj odraz. Ve skle vidím ten chaos, který se ve mně teď odehrává. Venku za okny je mírumilovná příroda, v okně mrtvý odraz člověka a uvnitř osoba bojující s vnitřními démony. Nevím, co dělat s budoucností, nevím, co se děje v přítomnosti.

Něco se ve mně zlomilo a já začala váhat nad tím, jestli jsem si zvolila správnou vysokou školu – ano, po 4 letech studia zjišťuji, že bych možná chtěla něco jiného. Nevím, zda je to tím, že se určitým způsobem mění má osobnost – což se ukázalo už před několika měsíci, kdy jsem zavrhla pro svá budoucí studia město, ve kterém jsem teď a zamilovala si jiné – strašně toužím jít do Prahy. Všude kolem už je to pro mě malé, potřebuji mít křídla, potřebuji se každý den procházet po jiné dokonalé části našeho hlavního města. Chytám se každé příležitosti, abych se tam mohla podívat, ačkoli ještě nedávno jsem tvrdila, že v Praze bych v životě nemohla žít! A teď nechci nic jiného.  A přesně tenhle zlom přišel před pár dny, i co se týče školy. Nejsem si jistá, jestli obor, který tak miluji, je pro mě ten pravý. Protože už teď vím, že se mu nechci naplno věnovat, že co se toho týče, tak chci skončit nanejvýš v muzeu – samozřejmě nejlépe v Národním muzeu – a na to by mi měl stačit i bakalář. Tudíž jsem usoudila, že prioritou číslo jedna se pro mě v tuhle chvíli stává pedagogická fakulta. Bude to pro mě vše 2x náročnější – jak se tam dostat, když budu muset dohnat vše, co se ostatní učili už na bakaláři, tak se tam potom udržet -  ze stejného důvodu – já nebudu mít bakaláře z pedagogické, jako většina.

„Zlato, a proč tě to tolik trápí?“ – „Protože já jsem vždy v životě věděla, co chci.. Teď to nevím a to mě děsí.“

Další obrovský zdroj mého chaosu je Cizinec. Ten, se kterým jsem prožila nejdokonalejší měsíc za posledních pár let, ten, který mi plní sny, ten, kterého miluji. Zároveň také člověk, který má možnost mi nejvíce ublížit – sama jsem mu tuhle možnost poskytla ve chvíli, kdy jsem mu do rukou vložila mé srdce. A on mi měl na oplátku dát své a nějakou dobu jsem si také myslela, že se tak opravdu stalo. Ovšem když už v to naplno věřím, vždy mi nakonec ukáže, že jeho srdce je za obrovskou nedobytnou hradbou – a já stále stojím před ní. Ačkoli šplhám po zteřelých lanech, která se pode mnou trhají, škrábu se nahoru, až mi dlaně krvácí, nevzdávám se, i když stále padám. Jenže všude kolem mě je jen krev a slzy a to, po čem toužím nejvíc, je stále tam hluboko uvnitř. Dochází mi síly, přesto pořád zkouším vyšplhat. Přitom by jen stačilo otevřít bránu a pustit mě dovnitř. Ale ta je stále zavřená.