Pláč ticha

Naplněn smutkem..

Když jsem se se svým tajemným přítelem seznámila, všem jsem říkala, že je „jiný“. Je to přece umělec. A každý správný umělec si v sobě musí nosit démony. Bez nich by nemohl skládat básně a malovat umělecká díla, fotit úžasné černo-bílé fotky a filozofovat nad světem.

Sžírán samotou, stále lapen v čase..

Chvílemi to pro mě bylo náročné, vypořádat se s člověkem, u kterého jsem měla stále pocit, že je v našem vztahu jen napůl. Že jeho srdce je stále uprostřed nedobytného bunkru. Věděla jsem, že uvnitř sebe nosí hrozné tajemství, o kterém NIKDY NIKOMU NEŘEKL. A proto jsem na něj příliš nenaléhala, nemělo to cenu.

Držím tě v nedůvěře..

První velký krok pro mě byla chvíle, ve které mi řekl „miluji tě“. Že já to cítím přesně takhle také, už jsem věděla dávno. Byla jsem šťastná. Ovšem v některých dalších chvílích jsem si připadala na všechno stejně úplně sama. Nedokázala jsem věřit tomu, že mě miluje stejně, jako já jeho. Že pro něj láska má nějaký velký význam. Přišlo mi, že on plně nechápe smysl těchto slov. Nechápe, CO znamená někoho milovat.

Mé srdce tluče rychleji..

Ale pak přišel další krok. Kdy jsme spolu začali řešit budoucnost, což jsem po minulých zkušenostech zase odmítala strašně dlouho já. On s tebou už plánuje takové věci a ty furt čekáš, kdy se rozejdete. Tohle mi mamka řekla před pár dny. Ale to je pochopitelné, mám strach se na něco takového těšit, když vím, že vše může být během pár minut zničeno. Přesto miluji chvíle, kdy řešíme, na jakou školu společně půjdeme. Jestli spolu budeme bydlet, klidně příští rok, když to jen bude trochu možné. Kam budeme jezdit na dovolené. Kde budeme žít.. Jak se budou jmenovat naše děti. Tohle jsou věci, díky kterým jsem začala věřit frázi miluji tě, vycházející z jeho úst.

Tak hrdý, že jsem jediný..

Přesto mezi námi byla ta jedna věc. Věděla jsem, že má tajemství. Věděla jsem, že mi ho asi nikdy neřekne, když o něm ví jen jeho nejbližší rodina. Žádná z jeho předešlých přítelkyň. A najednou ležíme v tmavé místnosti na matracích, díváme se na sebe a on mluví. Vypráví o těch nejděsivějších chvílích jeho života a já se neodvažuji ani dýchat, pouze slzy mi tiše kanou do polštáře. Nepřerušuji ho, vím, že to pro něj není lehké – stejně tak pro mě. Na konci toho všeho, kdy jsem k smrti vydeptaná, mi řekne, že jsem „první člověk na celém světě, kterému to kdy řekl“. V tu chvíli vidím jeho srdce v mých rukou. Konečně je celé mé, konečně mu bezmezně věřím. Protože tohle bylo pro mě největší miluji tě, jaké mi kdo dal.

Sám, úplně sám, pocitovými potoky mé duše..

Ačkoli jsem se s tímhle odhalením musela vypořádávat několik dní, nespala dvě noci a jen v nich brečela, přemýšlela nad těmi nejhoršími variantami, děkovala všem andělům strážným (kdy se mi potvrdilo, že opravdu existují). Toužila po tom, uložit mého Tajemného do vaty a do smrti o něj pečovat, aby se mu nikdy nic nemohlo stát. Dívat se na něj úplně jinýma očima, snažit se zapamatovat každý sebemenší detail jeho obličeje.. Myslet na to, jak hrozně silný člověk to je.. Přesto všechno to byla jedna z nejvzácnějších chvil, jaké jsem prožila.