Přeskočit na hlavní obsah

Zpět na začátek



"Ty fakt nejsi normální."
"Definuj normálno."

Ačkoli si můj milý myslí, že když se nudím, přemýšlím pouze nad youtubery a make-upem, jednou v noci, když jsem nemohla spát, jsem se zamyslela nad touto jeho "otázkou". A od té doby nad ní občas zapřemýšlím.

Co bylo pro lidi ve středověku normální? Že všechny planety společně se Sluncem a Měsícem obíhají okolo Země. Musel přijít nějaký Koperník, aby řekl, že to teda takhle nefunguje. No a kdo mu to žral? Pro všechny bylo normální, že středem Vesmíru je země a tento nenormální člověk přišel s takovou blbostí. Pošuk.

V době kalhot do zvonu by nikdo nepomyslel na to, že za chvíli budeme všichni chodit stáhnutí ve skinny džínech - ano, dokonce i chlapci. V době kalhot s nízkým pasem nikoho nenapadlo, že brzy přijdou opět na scénu high waisted jeans, které umí udělat dokonalý útlý pas. A co nenapadlo ani mě a stále to odmítám - že se opět vrátí velvet materiály, bože to je zlo. Ale každý podle svého gusta.

Když jsem byla velká Scene (ano, byla jsem scene a jsem na to hrdá a část "sínky" ve mně stále dřímá - dokonce jsem zjistila, že tomuto stylu podlehla i má neoblíbenější blogerína Ivanka), každý týden jsem měla jinou barvu vlasů - přes růžovou, fialovou, modrou, zelenou, bílou, černou a nevímjakouještě. Pan Zapomenut se mohl zbláznit, když se mnou chodil  po městě a všichni se po mně otáčeli. Zvlášť, když ani tohle mi nestačilo a většinou jsem si do těch vlasů dala ještě korunku nebo velkou Hello Kitty čelenku.
Další éra, kterou nesnášel, byla čelenka nošená na čele. Týjo divné, proč se to jmenuje čelenka? V historii se opravdu čelenky nosily na čele (viz. jakákoli pohádka), postupem času si dívky čepečky a čelenky vytahovaly výš a výš do vlasů, až byla z čelenky najednou vlásenka, ale nikoho nenapadlo, že ztrácí význam pojmenování. No a já jsem ji opět začala nosit na čele - dřív, než to bylo moderní a nosil to každý druhý. Ne, byla jsem ta menšina a proto to zase bylo špatně. Teď jsem podlehla pro změnu dolly/tutu sukním, které neskonale miluji. A zase jsem divná a nenormální.
Ano, zvykla jsem si, že málokdo pochopí, že tohle jsem já, že tohle je pro mě normální. Je pro mě normální být jiná. (Abych neplivala jen jed, naštěstí už jsem v poslední době slyšela i věty "tohle všechno k tobě sedí, tohle jsi prostě ty a já už nic neřeším.")

Možná, že kdyby lidé začali opravdu přemýšlet nad definicí normálna a začali ji hlavně v životě praktikovat, spousta věcí by byla snažší. Možná by se na sebe přestali dívat skrz prsty. Možná by se přestali škatulkovat do skupin, ve kterých je normální tohle a v jiné zase tamto. Možná bych si mohla obléct svou princeznovsko-vílí sukni, k ní síťované silonky a steelky, udělat si pořádné pletence v barevných vlasech, dát do nich klobouček, namalovat na oči všechny barvy duhy a jít s čistým srdcem do světa. Možná by můj milý mohl nosit zasviněné trička od barev, tunely v uších, afinu přes oko a za uchem štětec. Možná bych mohla zpívat a tancovat na stole, protože mě ve společnosti nebaví sedět a možná by se ke mně někdo přidal, protože se chce bavit a nechce to dělat potají v koutku. Možná by se někdo mohl potetovat od hlavy až k patám a nikomu by to nepřišlo zvláštní. Co je normálno? V našem světě je to věc, která mě nekonečně omezuje!

Normálno je všechno a nic.

Komentáře

  1. Strejda rád dává důraz na hříčku, že jsou věci běžné a normální. A často to normální není běžné ;-)
    Jsi sama sebou, originální, a to by vlastně mělo být normální, nenechat si sama sebe společností vyrvat ;-)

    OdpovědětVymazat
  2. Pekný článok :) Žiaľ naša spoločnosť je podľa mňa dosť konzervatívna, takže vždy budeme počúvať že niečo nie je normálne. Tiež je smola, že ľudia sa tu radi zaoberajú inými ľuďmi a riešia ich životy a výzor a hlavne sa strašne obmedzujú. Tiež mám pocit, že občas, keď vyjdem von už len v klobúku pozerajú na mňa ako keby som prišla z Marsu, nehovoriac o iných extravagantnejších kúskoch, kedy už tie pohľady fakt stoja zato. Najlepšie je asi sa na to vykašľať a žiť si svoj príbeh :)

    OdpovědětVymazat
  3. Buď taková, jaká jsi. Je dobře, že jsi svá a něčím se od ostatních odlišuješ... že se nebojíš být originální a nosíš to, co se ti zrovna líbí. :)
    Je smutný, že je většina lidí taková, že druhé hned odsuzují.

    Jinak přítel se chová pořád víceméně stejně - krásně. Jen jsem v tom jednom článku sepsala všechno, co mi na našem vztahu vadí. Ale o těch věcech on ještě neví, protože jsem mu ještě nic neřekla. :/ :D

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kosti jsou věčné - Kathy Reichs

Shrnutí děje V domě Annaliese Rubensové jsou objeveny pozůstatky tří mrtvých nemluvňat - jedno je "čerstvé", z dalších dvou jsou už jen maličké mumie. A tak policie, společně se soudní antropoložkou Temperance Brennanovou, začnou pátrat po matce, která je schopna tak ohavného činu. Pátrání je zavede do prostředí prostituce, kde se v posledních letech Annaliese pohybovala, dokud se nerozhodla utéct zpět do svého domova, do severozápadní tundry Yellowknife - a tam se za ní vydává i Tempe se dvěma detektivy. Zde se objeví čtvrtá mumie novorozeněte. Co za matku dokáže toto udělat svému dítěti? Matka, která je psychicky postižená. Matka, které nakukali, že je nemocná a každé její dítě se narodí mrtvé. Matka, kterou někdo přímo před očima Tempe zastřelí dvěma ranami do hlavy. Vyšetřování matky-vražedkyně tím končí. A začíná vyšetřování matky-oběti. Vše je složitější, než se zdá a obětí v Yellowknife je čím dál více - a všichni jsou z jedné rodiny, příbuzní Annalieze. A všechny st…

V žáru zatmění měsíce

A je ze mě slaměná vdova. Celý tento týden jsem bez muže. Bez něj a téměř bez jakéhokoli kontaktu s ním. Přesto vím, že není zas tak daleko, že není pryč zas tak dlouho a že za chvíli se vrátí zpět. Můžu tak zjistit, jaké to bude, až za pár měsíců odjede pryč na pěkně dlouho. Za hranice, do jiného státu, jiné kultury, jiného světa. Na dlouhé měsíce, ve kterých se může stát cokoli. Kdy se jen tak lehce nevrátí. Blízko mě, věčně daleký. Věříte, že velká láska překonává i takové vzdálenosti a takovou dobu? Člověk se každým dnem mění, posouvá, vytváří nové názory a pohledy na svět. Jeden den jsem taková, další den můžu být úplně jiná. Záleží na situacích, které se nám postaví do cesty. Záleží na lidech, které poznáme. Na možnostech, které se objeví a my o nich budeme muset uvažovat a přemýšlet. Můj svět se stále mění, mění se lidé v něm a hlavně ti lidé, kteří jsou mi blízko. Tolik lidí, kterých jsem měla hluboko v srdci, už odešlo a já je ze srdce vyjmula. Už nepatří mezi ty, kteří se mno…

Deset let jak půlhodina

Pokud ve svém životě poznáte člověka, se kterým si máte hned od začátku toho spoustu co říct a připadáte si, že se znáte spoustu let a že můžete mluvit o jakémkoli tématu, je to docela zázrak. Já jsem osoba, která když pozná někoho nového, spíše poslouchá, než by mluvila. Postupem času se to ale přelévá, jako písek v hodinách, směrem na mou stranu. A když danou osobu znám už nějaký ten pátek, dokážu mluvit a mluvit klidně jen já. Docela často pak slyším větu: "Kde jsou ty doby, kdy jsi moc nemluvila."
Přesně takto jsem to měla i s Bohémem. Často mi říká, že když jsme spolu byli na prvním randíčku, skoro vůbec jsem nemluvila a on si myslel, že se s ním hrozně nudím *haha*. Není to pravda, já to tak prostě mám. Je to má taktika zkoumání člověka. Jak se vyjadřuje, o čem mluví, jak se chová, která témata nadhazuje atd. Ve skutečnosti jsem se s ním nenudila ani trochu. Je to totiž naštěstí člověk, který dokáže z rozmazaného hovínka uplácat kuličku. Dokáže prostě mluvit o všem a po…