Přeskočit na hlavní obsah

Zpět na začátek



"Ty fakt nejsi normální."
"Definuj normálno."

Ačkoli si můj milý myslí, že když se nudím, přemýšlím pouze nad youtubery a make-upem, jednou v noci, když jsem nemohla spát, jsem se zamyslela nad touto jeho "otázkou". A od té doby nad ní občas zapřemýšlím.

Co bylo pro lidi ve středověku normální? Že všechny planety společně se Sluncem a Měsícem obíhají okolo Země. Musel přijít nějaký Koperník, aby řekl, že to teda takhle nefunguje. No a kdo mu to žral? Pro všechny bylo normální, že středem Vesmíru je země a tento nenormální člověk přišel s takovou blbostí. Pošuk.

V době kalhot do zvonu by nikdo nepomyslel na to, že za chvíli budeme všichni chodit stáhnutí ve skinny džínech - ano, dokonce i chlapci. V době kalhot s nízkým pasem nikoho nenapadlo, že brzy přijdou opět na scénu high waisted jeans, které umí udělat dokonalý útlý pas. A co nenapadlo ani mě a stále to odmítám - že se opět vrátí velvet materiály, bože to je zlo. Ale každý podle svého gusta.

Když jsem byla velká Scene (ano, byla jsem scene a jsem na to hrdá a část "sínky" ve mně stále dřímá - dokonce jsem zjistila, že tomuto stylu podlehla i má neoblíbenější blogerína Ivanka), každý týden jsem měla jinou barvu vlasů - přes růžovou, fialovou, modrou, zelenou, bílou, černou a nevímjakouještě. Pan Zapomenut se mohl zbláznit, když se mnou chodil  po městě a všichni se po mně otáčeli. Zvlášť, když ani tohle mi nestačilo a většinou jsem si do těch vlasů dala ještě korunku nebo velkou Hello Kitty čelenku.
Další éra, kterou nesnášel, byla čelenka nošená na čele. Týjo divné, proč se to jmenuje čelenka? V historii se opravdu čelenky nosily na čele (viz. jakákoli pohádka), postupem času si dívky čepečky a čelenky vytahovaly výš a výš do vlasů, až byla z čelenky najednou vlásenka, ale nikoho nenapadlo, že ztrácí význam pojmenování. No a já jsem ji opět začala nosit na čele - dřív, než to bylo moderní a nosil to každý druhý. Ne, byla jsem ta menšina a proto to zase bylo špatně. Teď jsem podlehla pro změnu dolly/tutu sukním, které neskonale miluji. A zase jsem divná a nenormální.
Ano, zvykla jsem si, že málokdo pochopí, že tohle jsem já, že tohle je pro mě normální. Je pro mě normální být jiná. (Abych neplivala jen jed, naštěstí už jsem v poslední době slyšela i věty "tohle všechno k tobě sedí, tohle jsi prostě ty a já už nic neřeším.")

Možná, že kdyby lidé začali opravdu přemýšlet nad definicí normálna a začali ji hlavně v životě praktikovat, spousta věcí by byla snažší. Možná by se na sebe přestali dívat skrz prsty. Možná by se přestali škatulkovat do skupin, ve kterých je normální tohle a v jiné zase tamto. Možná bych si mohla obléct svou princeznovsko-vílí sukni, k ní síťované silonky a steelky, udělat si pořádné pletence v barevných vlasech, dát do nich klobouček, namalovat na oči všechny barvy duhy a jít s čistým srdcem do světa. Možná by můj milý mohl nosit zasviněné trička od barev, tunely v uších, afinu přes oko a za uchem štětec. Možná bych mohla zpívat a tancovat na stole, protože mě ve společnosti nebaví sedět a možná by se ke mně někdo přidal, protože se chce bavit a nechce to dělat potají v koutku. Možná by se někdo mohl potetovat od hlavy až k patám a nikomu by to nepřišlo zvláštní. Co je normálno? V našem světě je to věc, která mě nekonečně omezuje!

Normálno je všechno a nic.

Komentáře

  1. Strejda rád dává důraz na hříčku, že jsou věci běžné a normální. A často to normální není běžné ;-)
    Jsi sama sebou, originální, a to by vlastně mělo být normální, nenechat si sama sebe společností vyrvat ;-)

    OdpovědětVymazat
  2. Pekný článok :) Žiaľ naša spoločnosť je podľa mňa dosť konzervatívna, takže vždy budeme počúvať že niečo nie je normálne. Tiež je smola, že ľudia sa tu radi zaoberajú inými ľuďmi a riešia ich životy a výzor a hlavne sa strašne obmedzujú. Tiež mám pocit, že občas, keď vyjdem von už len v klobúku pozerajú na mňa ako keby som prišla z Marsu, nehovoriac o iných extravagantnejších kúskoch, kedy už tie pohľady fakt stoja zato. Najlepšie je asi sa na to vykašľať a žiť si svoj príbeh :)

    OdpovědětVymazat
  3. Buď taková, jaká jsi. Je dobře, že jsi svá a něčím se od ostatních odlišuješ... že se nebojíš být originální a nosíš to, co se ti zrovna líbí. :)
    Je smutný, že je většina lidí taková, že druhé hned odsuzují.

    Jinak přítel se chová pořád víceméně stejně - krásně. Jen jsem v tom jednom článku sepsala všechno, co mi na našem vztahu vadí. Ale o těch věcech on ještě neví, protože jsem mu ještě nic neřekla. :/ :D

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Když jsou oba pod vobraz

M y máme s Bohémem vlastně docela harmonický vztah. Hádáme se jen málokdy. Když mě někdy naštve, tak jsem vždy chvilku protivná, protože v duchu zuřím, ale po nějaké době to v sobě pochroupám a zapomenu na to. A nebo mu řeknu, že mě pěkně štve a on nahodí pohled nešťastného štěněte a je hned vše v pohodě . A když už dojde k hádce, tak se na sebe nikdy nedokážeme mračit moc dlouho. Nutno podotknout, že v 90% případů ty ledy prolomí on, za což ho opravdu zbožňuji ! P roblém nastává, když se jdeme spolu opíjet. Abyste to chápali, když jsme opilí, tak reagujeme oba dva stejně - přehnaně a dost ostře. A taky nám v tu chvíli všechno vadí. "Vždycky, když jsme s mužem v hospodě, tak se smějeme všem těm opilým hádajícím se párům. Protože se vždy někdo takový najde. A my jsme pořád v pohodě a jen se smějeme.." .. No a my jsme zase vždy ti hádající se, kteří jsou všechno, jen ne v pohodě. Docela dobře ještě zvládáme unést situace, kdy jeden je opilý a ten druhý ne. Ten první zmi...

True love

K olik máte v okolí párů, které jsou spolu celý život? Nebo aspoň nějakých 20-30 let? K dyž jsem se nad tím zamyslela já, tak pár takových znám.. Ale všechno to jsou už docela staré ročníky - já vím, je to samozřejmé, když chci najit lidi, kteří jsou spolu celý život, musí už nějaké ty roky mít. Ale když se zamyslím nad mladšíma ročníkama, tak už jsou všichni minimálně jednou rozvedení nebo ještě ani nenašli tu pravou polovičku - a už na to mají čas. Takže u nich už předem vím, že je do svých úvah nemůžu zasadit. P okud bych měla vyjmenovat ty šťastné, tak jsou to všichni moji prarodičové (ano, mám jich víc než 2) a samozřejmě praprarodičové.. Moje mamka je jednou rozvedená, moje teta je jednou rozvedená, moje nevlastní mamka to samé, nevlastí taťka taktéž, rodiče mých kamarádů... Kde je ta láska na celý život, která dřív bývala úplně běžná? D nes jsem na jednom blogu četla pěknou otázku, která mě vlastně donutila k tomuhle článku - Proč dřív šlo najít lásku na celý život a teď ne?...

Pokud Ti žena dá klíč od svého srdce, nepodceňuj to. Zitra by totiž klidně mohla vyměnit zámek.

J á bych strašně chtěla člověka, který mě bude mít rád, udělá pro mě všechno, budu s ním šťastná.. A já jsem ho kdysi potkala.. A najednou jsem ho nechtěla, najednou pro mě byl až moc hodný, milý.. otravný .. A proto často přemýšlím nad jedním faktem: Ženy s oblibou prohlašují, že chtějí muže, který se jim bude oddaně věnovat - milence, přítele nebo sobě rovného. Ale jakmile někoho takového mají, všechno zahodí kvůli prvnímu muži, který s nimi jedná jako s kusem hadru, je jedno, co jim dělá, pořád se k němu vracejí pro další dávku.. Naprosto se v tom vidím.. Opravdu my ženy potřebujem ty "hajzlíky", abychom se cítily spokojené? P okud ano, jsme tak trochu masochistky. Stále mi vrtá hlavou, jestli jsem tehdy nezahodila své štěstí. Na začátku října jsem poznala Vojáka, se kterým jsem se měla opravdu hezky. Po našem prvním rande jsem šla domů se srdíčkama kolem hlavy a těšila se na další. Hned po dalším rande zůstal na noc.. Byl chytrý, vtipný, hezký, dobře zajištěný, byl...