Přeskočit na hlavní obsah

Please tell me I'm your one and only


Čas zahojí všechny rány.. Čas je nejlepší léčitel. Na to jsem se rozhodla spoléhat, už párkrát se mi to osvědčilo. Ale co když už to není jen rána, která jde zašít, sroste, zanechá jen malou jizvu a zapomene se na ni? Může to být rána, na kterou je potřeba více stehů, více času na srůstání, zanechá velkou jizvu. Pak to ale může být rána, která vše rozmetá na milion malých kousků. A ty kousky jsou tak malinké, je jich tolik moc a jsou tak daleko od sebe, že už je nelze spojit, nejdou zašít, nemůžou srůst. A i když jsou roztříštěny daleko od sebe, všechny bolí. Každý z těch malinkých kousků obrovsky bolí. Někdy bolí každý zvlášť a někdy dohromady - pak se člověk tou bolestí nemůže ani pohnout, nadechnout.. A pak přijde na scénu čas. Snaží se svým neúprosným felčarstvím aspoň trochu mírnit bolest - musí přece dostát svému věhlasnému řemeslu. Postupně si bere na paškál každý jednotlivý kousek z toho milionu, opečovává ho, chladí ho, dává mu zábaly, snaží se mu ukázat, že bolest se dá překonat a vyléčit, že každá rána se může zahojit. A jednotlivé kousky se postupně hojí. Každý zahojený kousek přinese člověku opojný pocit, že je všechno mnohem lepší, než bylo před pár týdny. Tou dobou přijde jeden den, kdy se objeví pocity míru a pokoje, je nám krásně. To je chvíle, kdy se první zahojený kousek ukazuje zbytku krvácející drti - a ta se v úžasu zarazí, ohroměně zapomene na fakt, že by měla krvácet a drásat. Jenže krev a bolest je silnější a brzy ten úžas zmízí a převládne opět hrůza. A takhle to jde dál a dál. Čas pracuje pomalu, po malinkých kouscích, kterých je stále ještě příliš moc na fašírku, než aby na ně člověk zapomněl. Já mám uzdravený teprve první kousek - jemuž to zbylé nezhojené začaly závidět a bolet ještě víc.
Ptám se - co se stane, až se za tu příšerně dlouhou zničující dobu zahojí všechny kousky? Tou dobou už bude každý jiný, každý bude zhojený a díky tomu ztratí svou strukturu, díky které by se dal napojit na další kousek. Jak by se tyhle jednotlivé miniaturní kousky daly spojit, aniž by mezi nimi nezůstávaly aspoň malé mezery.. A co ty mezery budou znamenat pro mě?

Komentáře

  1. Wau, tak tenhle článek mě fakt ohromil svojí krásou, i když v něm mluvíš o bolesti. Představuji si lidi, jako živé porcelánové panny, které se občas při nárazu, či pádu rozbijí a čas v podobě mistra lepiče, je opět dává dohromady a ony pak chodí po Světě s jizvami po spojích.

    OdpovědětVymazat
  2. veľmi pekne napísané a vcelku si to vystihla mávam to so zaceľvaním rán a s vyrovnávaním s bolesťou veľmi podobné :) .. tiež sa mi stáva že už si myslím, že je všetko fajn a v jednej chvíli sa to poserie a ja už som zase niekde pri dne a tak to ide dokola a dokola .. ale verím tomu, že to nezávisí len od času ale aj od nás .. niekedy si proste musíme povedať že stačí a prestať sa trápiť !

    OdpovědětVymazat
  3. veľmi pekne napísané máš na to talent ;)

    OdpovědětVymazat
  4. Velmi zajímavá úvaha.
    Určitě na tom bude něco pravdy, rány se hojí a uzdravují jako puzzle, kousek po kousku. A stejně jako u puzzlí je nutno přemýšlet a správně je připojovat, tak je to i zde. Nejedná se o nic jenoduchého, naopak. A chce to čas, spousty času. Ale myslím si, že nakonec to za to stojí. Člověk postupuje po malých krůčcích, ale ty dohromady tvoří krok veliký. Takže se nakonec ani nestihneme podivit, jak daleko jsme pokročili a vůbec nám to jako dlouhý čas nepřipadá.
    Chce to jen počáteční trpělivost a především odvahu...odvahu začít!

    worldaroundmissnothing.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
  5. V takové situaci je nejlepší amputovat a nahradit protézou. Já vím, jsem hrozná, je to krásně poetické a mě najednou napadne taková kravina :D. Víš, ono se ale může ve tvém životě stát něco, díky čemu na tu ránu úplně zapomeneš a už si na ni ani nevzpomeneš :), a doufám, že se ti něco tak krásného přihodí.

    OdpovědětVymazat
  6. Nádherně řečeno:)
    Osobně si stojím za názorem, že některé věci zahojit lze, ale jsou tu i takové případy, kdy si říkáme, že jsme se přes danou věc dostali, že je všechno v pořádku, jenže pak stačí jakákoliv maličkost, která ránu zase natrhne. Hodiny, dny, měsíce utíkají, ale přes některé věci se prostě dostat nedokážeme. Proto nezbývá, než to potlačovat..a tvářit se, že už to vůbec nebolí...

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Když jsou oba pod vobraz

M y máme s Bohémem vlastně docela harmonický vztah. Hádáme se jen málokdy. Když mě někdy naštve, tak jsem vždy chvilku protivná, protože v duchu zuřím, ale po nějaké době to v sobě pochroupám a zapomenu na to. A nebo mu řeknu, že mě pěkně štve a on nahodí pohled nešťastného štěněte a je hned vše v pohodě . A když už dojde k hádce, tak se na sebe nikdy nedokážeme mračit moc dlouho. Nutno podotknout, že v 90% případů ty ledy prolomí on, za což ho opravdu zbožňuji ! P roblém nastává, když se jdeme spolu opíjet. Abyste to chápali, když jsme opilí, tak reagujeme oba dva stejně - přehnaně a dost ostře. A taky nám v tu chvíli všechno vadí. "Vždycky, když jsme s mužem v hospodě, tak se smějeme všem těm opilým hádajícím se párům. Protože se vždy někdo takový najde. A my jsme pořád v pohodě a jen se smějeme.." .. No a my jsme zase vždy ti hádající se, kteří jsou všechno, jen ne v pohodě. Docela dobře ještě zvládáme unést situace, kdy jeden je opilý a ten druhý ne. Ten první zmi...

True love

K olik máte v okolí párů, které jsou spolu celý život? Nebo aspoň nějakých 20-30 let? K dyž jsem se nad tím zamyslela já, tak pár takových znám.. Ale všechno to jsou už docela staré ročníky - já vím, je to samozřejmé, když chci najit lidi, kteří jsou spolu celý život, musí už nějaké ty roky mít. Ale když se zamyslím nad mladšíma ročníkama, tak už jsou všichni minimálně jednou rozvedení nebo ještě ani nenašli tu pravou polovičku - a už na to mají čas. Takže u nich už předem vím, že je do svých úvah nemůžu zasadit. P okud bych měla vyjmenovat ty šťastné, tak jsou to všichni moji prarodičové (ano, mám jich víc než 2) a samozřejmě praprarodičové.. Moje mamka je jednou rozvedená, moje teta je jednou rozvedená, moje nevlastní mamka to samé, nevlastí taťka taktéž, rodiče mých kamarádů... Kde je ta láska na celý život, která dřív bývala úplně běžná? D nes jsem na jednom blogu četla pěknou otázku, která mě vlastně donutila k tomuhle článku - Proč dřív šlo najít lásku na celý život a teď ne?...

Pokud Ti žena dá klíč od svého srdce, nepodceňuj to. Zitra by totiž klidně mohla vyměnit zámek.

J á bych strašně chtěla člověka, který mě bude mít rád, udělá pro mě všechno, budu s ním šťastná.. A já jsem ho kdysi potkala.. A najednou jsem ho nechtěla, najednou pro mě byl až moc hodný, milý.. otravný .. A proto často přemýšlím nad jedním faktem: Ženy s oblibou prohlašují, že chtějí muže, který se jim bude oddaně věnovat - milence, přítele nebo sobě rovného. Ale jakmile někoho takového mají, všechno zahodí kvůli prvnímu muži, který s nimi jedná jako s kusem hadru, je jedno, co jim dělá, pořád se k němu vracejí pro další dávku.. Naprosto se v tom vidím.. Opravdu my ženy potřebujem ty "hajzlíky", abychom se cítily spokojené? P okud ano, jsme tak trochu masochistky. Stále mi vrtá hlavou, jestli jsem tehdy nezahodila své štěstí. Na začátku října jsem poznala Vojáka, se kterým jsem se měla opravdu hezky. Po našem prvním rande jsem šla domů se srdíčkama kolem hlavy a těšila se na další. Hned po dalším rande zůstal na noc.. Byl chytrý, vtipný, hezký, dobře zajištěný, byl...