Přeskočit na hlavní obsah

A jde to s náma od desíti k pěti

Není to tak dávno, co jsem psala, že si dávám stop stav v partnerských vztazích. Že se potřebuji vzpamatovat, vylízat rány, uzdravit, popřemýšlet, co dál. Jenže jak už to bývá, vždy se něco nečekaně semele, aniž bychom tomu šli vstříc. Začalo to neviným přednesem, pokračovalo mírně vinou básničkou a uprostřed lízání svých ran jsem najednou nevěděla, jestli se uzdravuji nebo ženu do dalšího průseru. Chtěla jsem se vyléčit, užít si samoty, klidu.. Ale taky jsem chtěla vždy přítele typu David Backham.. A najednou jsem začala zjišťovat, že D.B. je na mě strašně sladký, tuctový (nepopíram, že stale dokonalý).. A že možná, napříč všem pravidlům a konvencím, které v mém životě existují (žádné nejsou), mě na tomhle bohémovi typu Vilém Čok (ne, tohle odmítám, ale má mamka mu ráda říká "Vildo") něco hodně bere.. Možná proto, že jsem vždy obdivovala všechny umělce, možná díky tomu romantickému gestu typu "napsal jsem ti básničku", možná prostě jen proto, že to je někdo uplně jiný než do teď.. Že to je můj určitý způsob rebelie vůči sobě i okolí - má 14letá sestra je dost velký rebel na to, aby došla domů ze školy s tunelem v uchu.. já mám své uši moc ráda, proto si někoho s tunelem najdu (ano, jinak to nesnáším - říkam, jsem rebel!) .. Možná za to všechno může fakt, že jsem mu na první schůzce řekla takové věci, jako snad ještě nikomu - protože s ním to jde tak nějak samo.
Ale pak přišla jedna chvíle, kdy jsem se na něj opravdu naštvala - tak moc, že mi vzteky došla slova a já jen seděla a tiše zuřila. A jsem díky tomu ochotna okamžitě vše zabalit. A to jsme jen kamarádi. I tak jsem schopna  sbalit se a odejít. Protože já už nechci bojovat, nikdy! Šest let (a pak další rok navíc) jsem bojovala jako lev. Každý prohřešek jsem byla ochotna spolknout, spláchnout, každou probrečenou noc nebo provztekaný den zapomenout. Rvala jsem se za něco, co šlo během jedné sekundy do hajzlu. A já už nejsem ochotna bojovat za nic, když je na tomhle světě vše tak sakramentsky nejisté! Nejsme v pohádce, tady nevítězí dobro nad zlem.. Tady je vždy vítězem největší blbost..

Komentáře

  1. A zas v tom lítáš! Tak snad tentokrát se trefíš do černého. S přáním líbezného dne. :)

    OdpovědětVymazat
  2. Řekla bych, že tady je vždy vítězem ten komu to vítězství spadne téměř do klína. Ten kdo bojuje, nemá nic. Tedy tolik můj názor. Už mě to neba, bojovat a nic...:-(

    OdpovědětVymazat
  3. Náhodou, to je hezké, já bych tomu nechala volný průběh :-). Co se má stát, to se stane ;). Těžko tedy říct, čím tě naštval, ale z mého pohledu je odpouštět lidské a ráda to dělám, protože se mi vždy oddechne a aspoň už na mě nejde žádná negativní energie. Často mě také přítel někdy naštve někdy až nasere :D. Mám vždy takovej vztek, že až někdy brečím, ale potom se vždy vyspím, pustím to z hlavy a je to pryč a hned je mi krásně :-). Ale jinak přeju hodně štěstí :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Máš naprostou pravdu, hned další den bylo všechno odpuštěno :D
      A děkuji :))

      Vymazat
  4. oooch škoda toho konca, ten začiatok znel veľmi pekne :) ale máš pravdu, už len podľa tvojich článkov usudzujem že si toho dokázala odpustiť kopec a zaslúžiš si určite niekoho za koho nebudeš musieť bojovať takýmto spôsobom ako pred tým a určite ho aj nájdeš ! :)

    OdpovědětVymazat
  5. Někdy nezbývá nic jiného, než zatnout zuby, bojovat a nevzdávat to :-) Často nezbývá než věřit, že tentokrát je to naposledy a pak přijdou ty krásné věci. A i přes všechny trable věřím, že jednou takový den přijde - probudíš se a budeš vědět, že máš všechno, co sis přála, že jsi šťastná a že celý tvůj život směřoval právě k tomuto okamžiku ;-)
    A co se týče Vildy (tvoje maminka má pravdu, teď to vidím taky :D ), i já jsem ochotná věřit tomu, že je to světlá výjimka naší jinak temné katedry :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nevidíš, Vilda se mi nelíbí :D narozdíl od našeho Vildy :D
      Krásný a úžasný komentář.. ale tak od Tebe nic jiného nelze očekávát :* budem tomu věřit spolu a třeba to hecnem díky tomu :P :*

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kosti jsou věčné - Kathy Reichs

Shrnutí děje V domě Annaliese Rubensové jsou objeveny pozůstatky tří mrtvých nemluvňat - jedno je "čerstvé", z dalších dvou jsou už jen maličké mumie. A tak policie, společně se soudní antropoložkou Temperance Brennanovou, začnou pátrat po matce, která je schopna tak ohavného činu. Pátrání je zavede do prostředí prostituce, kde se v posledních letech Annaliese pohybovala, dokud se nerozhodla utéct zpět do svého domova, do severozápadní tundry Yellowknife - a tam se za ní vydává i Tempe se dvěma detektivy. Zde se objeví čtvrtá mumie novorozeněte. Co za matku dokáže toto udělat svému dítěti? Matka, která je psychicky postižená. Matka, které nakukali, že je nemocná a každé její dítě se narodí mrtvé. Matka, kterou někdo přímo před očima Tempe zastřelí dvěma ranami do hlavy. Vyšetřování matky-vražedkyně tím končí. A začíná vyšetřování matky-oběti. Vše je složitější, než se zdá a obětí v Yellowknife je čím dál více - a všichni jsou z jedné rodiny, příbuzní Annalieze. A všechny st…

V žáru zatmění měsíce

A je ze mě slaměná vdova. Celý tento týden jsem bez muže. Bez něj a téměř bez jakéhokoli kontaktu s ním. Přesto vím, že není zas tak daleko, že není pryč zas tak dlouho a že za chvíli se vrátí zpět. Můžu tak zjistit, jaké to bude, až za pár měsíců odjede pryč na pěkně dlouho. Za hranice, do jiného státu, jiné kultury, jiného světa. Na dlouhé měsíce, ve kterých se může stát cokoli. Kdy se jen tak lehce nevrátí. Blízko mě, věčně daleký. Věříte, že velká láska překonává i takové vzdálenosti a takovou dobu? Člověk se každým dnem mění, posouvá, vytváří nové názory a pohledy na svět. Jeden den jsem taková, další den můžu být úplně jiná. Záleží na situacích, které se nám postaví do cesty. Záleží na lidech, které poznáme. Na možnostech, které se objeví a my o nich budeme muset uvažovat a přemýšlet. Můj svět se stále mění, mění se lidé v něm a hlavně ti lidé, kteří jsou mi blízko. Tolik lidí, kterých jsem měla hluboko v srdci, už odešlo a já je ze srdce vyjmula. Už nepatří mezi ty, kteří se mno…

Deset let jak půlhodina

Pokud ve svém životě poznáte člověka, se kterým si máte hned od začátku toho spoustu co říct a připadáte si, že se znáte spoustu let a že můžete mluvit o jakémkoli tématu, je to docela zázrak. Já jsem osoba, která když pozná někoho nového, spíše poslouchá, než by mluvila. Postupem času se to ale přelévá, jako písek v hodinách, směrem na mou stranu. A když danou osobu znám už nějaký ten pátek, dokážu mluvit a mluvit klidně jen já. Docela často pak slyším větu: "Kde jsou ty doby, kdy jsi moc nemluvila."
Přesně takto jsem to měla i s Bohémem. Často mi říká, že když jsme spolu byli na prvním randíčku, skoro vůbec jsem nemluvila a on si myslel, že se s ním hrozně nudím *haha*. Není to pravda, já to tak prostě mám. Je to má taktika zkoumání člověka. Jak se vyjadřuje, o čem mluví, jak se chová, která témata nadhazuje atd. Ve skutečnosti jsem se s ním nenudila ani trochu. Je to totiž naštěstí člověk, který dokáže z rozmazaného hovínka uplácat kuličku. Dokáže prostě mluvit o všem a po…