Přeskočit na hlavní obsah

A jde to s náma od desíti k pěti

Není to tak dávno, co jsem psala, že si dávám stop stav v partnerských vztazích. Že se potřebuji vzpamatovat, vylízat rány, uzdravit, popřemýšlet, co dál. Jenže jak už to bývá, vždy se něco nečekaně semele, aniž bychom tomu šli vstříc. Začalo to neviným přednesem, pokračovalo mírně vinou básničkou a uprostřed lízání svých ran jsem najednou nevěděla, jestli se uzdravuji nebo ženu do dalšího průseru. Chtěla jsem se vyléčit, užít si samoty, klidu.. Ale taky jsem chtěla vždy přítele typu David Backham.. A najednou jsem začala zjišťovat, že D.B. je na mě strašně sladký, tuctový (nepopíram, že stale dokonalý).. A že možná, napříč všem pravidlům a konvencím, které v mém životě existují (žádné nejsou), mě na tomhle bohémovi typu Vilém Čok (ne, tohle odmítám, ale má mamka mu ráda říká "Vildo") něco hodně bere.. Možná proto, že jsem vždy obdivovala všechny umělce, možná díky tomu romantickému gestu typu "napsal jsem ti básničku", možná prostě jen proto, že to je někdo uplně jiný než do teď.. Že to je můj určitý způsob rebelie vůči sobě i okolí - má 14letá sestra je dost velký rebel na to, aby došla domů ze školy s tunelem v uchu.. já mám své uši moc ráda, proto si někoho s tunelem najdu (ano, jinak to nesnáším - říkam, jsem rebel!) .. Možná za to všechno může fakt, že jsem mu na první schůzce řekla takové věci, jako snad ještě nikomu - protože s ním to jde tak nějak samo.
Ale pak přišla jedna chvíle, kdy jsem se na něj opravdu naštvala - tak moc, že mi vzteky došla slova a já jen seděla a tiše zuřila. A jsem díky tomu ochotna okamžitě vše zabalit. A to jsme jen kamarádi. I tak jsem schopna  sbalit se a odejít. Protože já už nechci bojovat, nikdy! Šest let (a pak další rok navíc) jsem bojovala jako lev. Každý prohřešek jsem byla ochotna spolknout, spláchnout, každou probrečenou noc nebo provztekaný den zapomenout. Rvala jsem se za něco, co šlo během jedné sekundy do hajzlu. A já už nejsem ochotna bojovat za nic, když je na tomhle světě vše tak sakramentsky nejisté! Nejsme v pohádce, tady nevítězí dobro nad zlem.. Tady je vždy vítězem největší blbost..

Komentáře

  1. A zas v tom lítáš! Tak snad tentokrát se trefíš do černého. S přáním líbezného dne. :)

    OdpovědětVymazat
  2. Řekla bych, že tady je vždy vítězem ten komu to vítězství spadne téměř do klína. Ten kdo bojuje, nemá nic. Tedy tolik můj názor. Už mě to neba, bojovat a nic...:-(

    OdpovědětVymazat
  3. Náhodou, to je hezké, já bych tomu nechala volný průběh :-). Co se má stát, to se stane ;). Těžko tedy říct, čím tě naštval, ale z mého pohledu je odpouštět lidské a ráda to dělám, protože se mi vždy oddechne a aspoň už na mě nejde žádná negativní energie. Často mě také přítel někdy naštve někdy až nasere :D. Mám vždy takovej vztek, že až někdy brečím, ale potom se vždy vyspím, pustím to z hlavy a je to pryč a hned je mi krásně :-). Ale jinak přeju hodně štěstí :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Máš naprostou pravdu, hned další den bylo všechno odpuštěno :D
      A děkuji :))

      Vymazat
  4. oooch škoda toho konca, ten začiatok znel veľmi pekne :) ale máš pravdu, už len podľa tvojich článkov usudzujem že si toho dokázala odpustiť kopec a zaslúžiš si určite niekoho za koho nebudeš musieť bojovať takýmto spôsobom ako pred tým a určite ho aj nájdeš ! :)

    OdpovědětVymazat
  5. Někdy nezbývá nic jiného, než zatnout zuby, bojovat a nevzdávat to :-) Často nezbývá než věřit, že tentokrát je to naposledy a pak přijdou ty krásné věci. A i přes všechny trable věřím, že jednou takový den přijde - probudíš se a budeš vědět, že máš všechno, co sis přála, že jsi šťastná a že celý tvůj život směřoval právě k tomuto okamžiku ;-)
    A co se týče Vildy (tvoje maminka má pravdu, teď to vidím taky :D ), i já jsem ochotná věřit tomu, že je to světlá výjimka naší jinak temné katedry :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nevidíš, Vilda se mi nelíbí :D narozdíl od našeho Vildy :D
      Krásný a úžasný komentář.. ale tak od Tebe nic jiného nelze očekávát :* budem tomu věřit spolu a třeba to hecnem díky tomu :P :*

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

#Recenze: Franck Provost Paris shampoo

Díky drogerii Rossmann je ta naše malá zemička zase o něco víc světovější. Proto tam tak ráda chodím (teda teď tam chodím hlavně proto, že sbírám bodíky na plyšáka a hrníček s Bezzubkou *haha*). Ale zpět k tématu - před pár měsíci se v Rossmannovi poprvé objevila vlasová kosmetika značky Franck Provost, která byla doposud dostupná pouze ve Franckově rodné domovině, jíž je Francie. Muž, jehož jméno tato značka nosí, už je pán pokročilého věku, konkrétně je mu bude za měsíc 71 let.. No co, u chlapů se takové věci zveřejňovat můžou! Během jeho života mu pod rukami prošlo obrovské množství světových modelek, kterým dokázal udělat s vlasama hotové zázraky. No a díky tomu by to měl být muž všeho znalý. Tudíž jsem doufala, že jeho vlasová kosmetika udělá zázraky také na mé hlavě.
Vybrala jsem si šampón s oranžovým srdíčkem, který je určen pro velmi suché a poškozené vlasy - protože buďme upřímní, v té době to pořád s mým vlasovým porostem nevypadalo úplně dobře. Samozřejmě je u nás dostupných…

Když jsou oba pod vobraz

My máme s Bohémem vlastně docela harmonický vztah. Hádáme se jen málokdy. Když mě někdy naštve, tak jsem vždy chvilku protivná, protože v duchu zuřím, ale po nějaké době to v sobě pochroupám a zapomenu na to. A nebo mu řeknu, že mě pěkně štve a on nahodí pohled nešťastného štěněte a je hned vše v pohodě. A když už dojde k hádce, tak se na sebe nikdy nedokážeme mračit moc dlouho. Nutno podotknout, že v 90% případů ty ledy prolomí on, za což ho opravdu zbožňuji! Problém nastává, když se jdeme spolu opíjet. Abyste to chápali, když jsme opilí, tak reagujeme oba dva stejně - přehnaně a dost ostře. A taky nám v tu chvíli všechno vadí. "Vždycky, když jsme s mužem v hospodě, tak se smějeme všem těm opilým hádajícím se párům. Protože se vždy někdo takový najde. A my jsme pořád v pohodě a jen se smějeme.." ..No a my jsme zase vždy ti hádající se, kteří jsou všechno, jen ne v pohodě. Docela dobře ještě zvládáme unést situace, kdy jeden je opilý a ten druhý ne. Ten první zmiňovaný vyrypu…

Deset let jak půlhodina

Pokud ve svém životě poznáte člověka, se kterým si máte hned od začátku toho spoustu co říct a připadáte si, že se znáte spoustu let a že můžete mluvit o jakémkoli tématu, je to docela zázrak. Já jsem osoba, která když pozná někoho nového, spíše poslouchá, než by mluvila. Postupem času se to ale přelévá, jako písek v hodinách, směrem na mou stranu. A když danou osobu znám už nějaký ten pátek, dokážu mluvit a mluvit klidně jen já. Docela často pak slyším větu: "Kde jsou ty doby, kdy jsi moc nemluvila."
Přesně takto jsem to měla i s Bohémem. Často mi říká, že když jsme spolu byli na prvním randíčku, skoro vůbec jsem nemluvila a on si myslel, že se s ním hrozně nudím *haha*. Není to pravda, já to tak prostě mám. Je to má taktika zkoumání člověka. Jak se vyjadřuje, o čem mluví, jak se chová, která témata nadhazuje atd. Ve skutečnosti jsem se s ním nenudila ani trochu. Je to totiž naštěstí člověk, který dokáže z rozmazaného hovínka uplácat kuličku. Dokáže prostě mluvit o všem a po…