Přeskočit na hlavní obsah

A jde to s náma od desíti k pěti

Není to tak dávno, co jsem psala, že si dávám stop stav v partnerských vztazích. Že se potřebuji vzpamatovat, vylízat rány, uzdravit, popřemýšlet, co dál. Jenže jak už to bývá, vždy se něco nečekaně semele, aniž bychom tomu šli vstříc. Začalo to neviným přednesem, pokračovalo mírně vinou básničkou a uprostřed lízání svých ran jsem najednou nevěděla, jestli se uzdravuji nebo ženu do dalšího průseru. Chtěla jsem se vyléčit, užít si samoty, klidu.. Ale taky jsem chtěla vždy přítele typu David Backham.. A najednou jsem začala zjišťovat, že D.B. je na mě strašně sladký, tuctový (nepopíram, že stale dokonalý).. A že možná, napříč všem pravidlům a konvencím, které v mém životě existují (žádné nejsou), mě na tomhle bohémovi typu Vilém Čok (ne, tohle odmítám, ale má mamka mu ráda říká "Vildo") něco hodně bere.. Možná proto, že jsem vždy obdivovala všechny umělce, možná díky tomu romantickému gestu typu "napsal jsem ti básničku", možná prostě jen proto, že to je někdo uplně jiný než do teď.. Že to je můj určitý způsob rebelie vůči sobě i okolí - má 14letá sestra je dost velký rebel na to, aby došla domů ze školy s tunelem v uchu.. já mám své uši moc ráda, proto si někoho s tunelem najdu (ano, jinak to nesnáším - říkam, jsem rebel!) .. Možná za to všechno může fakt, že jsem mu na první schůzce řekla takové věci, jako snad ještě nikomu - protože s ním to jde tak nějak samo.
Ale pak přišla jedna chvíle, kdy jsem se na něj opravdu naštvala - tak moc, že mi vzteky došla slova a já jen seděla a tiše zuřila. A jsem díky tomu ochotna okamžitě vše zabalit. A to jsme jen kamarádi. I tak jsem schopna  sbalit se a odejít. Protože já už nechci bojovat, nikdy! Šest let (a pak další rok navíc) jsem bojovala jako lev. Každý prohřešek jsem byla ochotna spolknout, spláchnout, každou probrečenou noc nebo provztekaný den zapomenout. Rvala jsem se za něco, co šlo během jedné sekundy do hajzlu. A já už nejsem ochotna bojovat za nic, když je na tomhle světě vše tak sakramentsky nejisté! Nejsme v pohádce, tady nevítězí dobro nad zlem.. Tady je vždy vítězem největší blbost..

Komentáře

  1. A zas v tom lítáš! Tak snad tentokrát se trefíš do černého. S přáním líbezného dne. :)

    OdpovědětVymazat
  2. Řekla bych, že tady je vždy vítězem ten komu to vítězství spadne téměř do klína. Ten kdo bojuje, nemá nic. Tedy tolik můj názor. Už mě to neba, bojovat a nic...:-(

    OdpovědětVymazat
  3. Náhodou, to je hezké, já bych tomu nechala volný průběh :-). Co se má stát, to se stane ;). Těžko tedy říct, čím tě naštval, ale z mého pohledu je odpouštět lidské a ráda to dělám, protože se mi vždy oddechne a aspoň už na mě nejde žádná negativní energie. Často mě také přítel někdy naštve někdy až nasere :D. Mám vždy takovej vztek, že až někdy brečím, ale potom se vždy vyspím, pustím to z hlavy a je to pryč a hned je mi krásně :-). Ale jinak přeju hodně štěstí :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Máš naprostou pravdu, hned další den bylo všechno odpuštěno :D
      A děkuji :))

      Vymazat
  4. oooch škoda toho konca, ten začiatok znel veľmi pekne :) ale máš pravdu, už len podľa tvojich článkov usudzujem že si toho dokázala odpustiť kopec a zaslúžiš si určite niekoho za koho nebudeš musieť bojovať takýmto spôsobom ako pred tým a určite ho aj nájdeš ! :)

    OdpovědětVymazat
  5. Někdy nezbývá nic jiného, než zatnout zuby, bojovat a nevzdávat to :-) Často nezbývá než věřit, že tentokrát je to naposledy a pak přijdou ty krásné věci. A i přes všechny trable věřím, že jednou takový den přijde - probudíš se a budeš vědět, že máš všechno, co sis přála, že jsi šťastná a že celý tvůj život směřoval právě k tomuto okamžiku ;-)
    A co se týče Vildy (tvoje maminka má pravdu, teď to vidím taky :D ), i já jsem ochotná věřit tomu, že je to světlá výjimka naší jinak temné katedry :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nevidíš, Vilda se mi nelíbí :D narozdíl od našeho Vildy :D
      Krásný a úžasný komentář.. ale tak od Tebe nic jiného nelze očekávát :* budem tomu věřit spolu a třeba to hecnem díky tomu :P :*

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

#Recenze: lak na vlasy Cien professional

Nutno předem poznamenat, že laky na vlasy příliš nepoužívám. Většinou je mám od toho, aby si " přilepila " odstávající části baby vlásků k hlavě nebo zamezila jejich nenápadnému vytrčení se z účesu. Pro tento účel je dostačující jakýkoli lak na vlasy. Jednou za čas ale udělám náročnější zátěžovou zkoušku - navlním vlasy a požaduji, aby mi navlněné vydržely celý den, aniž bych na ně musela vystříkat celý flakon laku na vlasy. Nechci si z vlasů dělat nepohyblivou paruku - potřebuji, aby se vlasy hýbaly, dýchaly, ale zároveň na nich vydržely hezké andělské lokny. Cien professional lak na vlasy s keratinem - pro větší objem. Mnou recenzovaný lak na vlasy má vol. 3 . Já většinou používám 4 nebo 5, takže tohle pro mě byl docela nízký kalibr - a musím poznamenat, že se asi zase vrátím k vyšším číslům, protože trojka mi vlny rozhodně neudržela ani pár hodin. To jen tak mimo, pro lidi, kteří mají stejné požadavky jako já. Co ale tento lak opravdu slibuje? Ud

Když miluješ, tak celým srdcem

Myslím, že je na čase napsat další oslavný článek.. M oje mamka minulý týden oslavila čtyřicetiny - ano, jí je čerstvých 40, mně čerstvých 22 - měla mě, když byla ještě veeeelmi mladá. Vlastně, kdybych se pomamila, měla bych v tuhle chvíli už skoro pětileté dítě (prooooč jsem se nepomamila?) V iděli jste seriál Gilmorova děvčata ? Já ho teď sjíždím pravidelně od začátku do konce a musím konstatovat jednu věc - jsem jedna z mála lidí, kteří nemusí závidět úžasný vztah Lorelai a Rory - protože já si celý život tenhle vztah prožívám. K dyž bylo mamce tolik, kolik je teď mně, musela opustit mého otce - po velmi těžkých chvílích, které jsme si s ním prožily - on život s alkoholikem není peříčko. Ve 22 letech zůstala sama se čtyřletým dítětem - a přesto mi nikdy nic nechybělo a byla jsem šťastné děcko, jako všechny ostatní, které měly rodinu úplnou. Samozřejmě hrozně moc vděčíme také babičkám a dědečkům, kteří pomáhali, jak jen se dalo. Stejně ale nepřestanu nikdy obdivovat mamku za

Sex bez lásky je jako drink, který nijak nechutná, ale uhasí žízeň

V e 14letech jsem potkala svou pravou lásku.. Teda, tehdy jsem si to aspoň myslela. Má pravá láska trvala 6let a poté skončila tak, jak všechny pravé lásky dvou puberťáků končí. Každopádně to byl logicky první kluk, se kterým jsem se vyspala. No a šest let jsem žila v domění, že to taky bude jediný.. Loni v srpnu jsem dostala na výběr- buď vyzkoušet i něco jiného a nebo být až do smrti v celibátu (to jsem samozřejmě nemohla tušit, že se s Jediným vyspím za půl roku zase) . No tak, nejsem magor a vybrala jsem si samozřejmě možnost A . Spíš bych řekla, že se mi splašily hormony a já jsem chtěla dohnat to, co jsem nestihla v pubertě. Přišly jednorázovky. Všechny byly se vším všudy - tedy párty, alkohol, opilost, žádný kondom, stresy z těhotenství ... No, chtěla jsem si to užít do poslední kapky. Loni na Silvestra to dospělo ke svému vrcholu a já se vyspala s člověkem, kterého jsem vůbec neznala (a ještě jsem ho, chudáka, ani nenechala udělat se - taková jsem byla mrcha myslící jen na