Přeskočit na hlavní obsah

Happiness

Vždy říkám, že s jarem přichází něco naprosto nečekaného a skvělého. Ačkoli miluji Vánoce a vím, že i v zimě se dá prožít plno úžasných chvil, já mám všechny nejlepší vzpomínky z období jara/léta, kdy je vše tak skvěle pozitivní. Nejaktuálnější vzpomínka je ze dne přesně před rokem, kdy jsem se v tuhle dobu šíleně těšila na koncert mé nejoblíbenější skupiny, který se konal ten večer. Ten den byl výjimečný i tím, že jsem si užívala přítomnosti Šedé eminence, se kterým jsem se už dlouho tak dobře necítila. Bylo to prostě úžasné a ačkoli teď máme společné už jen vzpomínky, tak na tenhle den nikdy nezapomenu a bude navždy patřit k těm nejlepším, co jsem prožila.
Ale to jsem se dostala uplně jinam, než jsem chtěla (předem upozorňuji, že dnešní článek nemám nijak připravený, bude to jedna velká smršť prdů do tmy, takže kdo to nemá rád, ať přestane číst TEĎ! - já myslím, že to názorně ukazuje hned první odstavec, který je strašný, ale mně se nechce přemýšlet nad žádným kulantním slohem).
Dnes jsem udělala jedinou a poslendí zkoušku tohoto semestru a začínají mi konečně prázdniny! (Co z toho, že původně jsem jejich začátek měla naplánovaný už před 14dny - zase jsem se přesvědčila, že nesmím plánovat nic dopředu a že přísloví "neříkej hop, dokud nepřeskočíš" má něco do sebe.) Takže jsem dnes plná pozitivní nálady a chci si ji vylít zde na blogu, protože nemíním, aby byl zahlcen jen přemýšlivými a depresivními články. Občas se to musí oživit smrští hovínek (ale optimistických!)
Zjistila jsem, že mám nejvíc úžasné kamarádky! Jedna přijela z domu do Olomouce jen proto, aby mě šla psychicky podpořit na zkoušku (a vůbec mi neřekla, že to má v plánu, takže jsem měla ráno krásné překvápko), další naplánovala grilovačku s vínem, abych si naplno užila prvních chvil svobody. A co navíc, hodí mi na gril papriku plněnou sýrem a česnekem a udělá k tomu pizzové těsto.. Protože (a to je další věc, kterou vám prostě NUTNĚ musím říct) začínám ze svého jídelníčku téměř uplně vytlařovat maso. Ne, že bych před tím byla nějaky velký masožravec, ale kuřecí, uzené, salámy atd jsem jedla skoro každý den. Teď vůbec. Vím, co si spousta lidí, kteří mě znají, myslí - že to dělám jen kvůli mému Ňuňovi s kytičkou.. A já nemám chuť, ani potřebu jim to nějak vyvracet.. Uznávám, že mě na to z části přivedl on, jakožto člověk, snažící se nejíst maso z humáního hlediska (ovšem zatím je docela ve fázi "fakt se snažím, ale někdy to ujede"). Tak nějak jsme se neustále hašteřili, kdo z nás dýl nejí maso a kdo je pravý vegetarián, až jsem začala maso odmítat. A zjistila jsem, že mi absolutně nechybí, že na něj nemám naprosto chuť a že když mi babička nutí řízek, tak si zvládnu dát jen tři kousky s nechutí. Neodsuzuji nikoho, kdo maso jí, nejsem ten typ člověka, co si myslí, že když přestane jíst maso, zachrání milion zvířat (tak jako Ňuňa s kytičkou), jsem prostě někdo, kdo jej nepotřebuje k životu, protože mu nechutná.
A když jsme u Ňuni s kytičkou, jak se to vyvíjí? I v tomhle směru jsem naprosto spokojená (no dobře, uměla bych si představit, kdy bych byla ještě spokojenější), ale ono to třeba všechno přijde postupně. Jaro mi totiž přineslo jednu obrovskou novinu - zjistila jsem, že se ještě dokážu zamilovat, ačkoli jsem tomu nevěřila. Dlouho jsem to odmítala komukoli přiznat (hlavně sobě), ale v dnešní den, kdy bliju plno optimistmu, se odvážím urvat ze řetězu a napsat to, co už tady některým bylo docela jasné. Zřejmě jsem zamilovaná. A možná jsem už před několika dny započala dlouhou cestu nabírání důvěry v druhého. A proč to? Protože Ňuňa s kytičkou se snaží (ať úmyslně a nebo o tom ani neví) mou důvěru získat a docela mu to jde. Asi proto se při každé zprávě od něj (a že je jich už milion!) nebo vzpomínce na něj, nedokážu neusmívat - nejkrásnější vzpomínky jsou ty, při kterých zjistíme, že se usmíváme.
Omlouvám se za takovýhle šílený článek, který nemá žádnou strukturu a za který se budu po opadnutí veškeré euforie stydět, ale já jsem musela svým nadšením otravovat i někoho jiného než Ňuňu s kytičkou, kterého jsem dnes během dvou minut zaspamovala. Ale teď ho musím nechat učit a než dojedu za mou Nejmilovanější, to bude ještě chvilku trvat, tak jsem někomu napsat musela.
V pátek mám přednášku pro šesťáky o oboru, co studuji (teda o jednom z těch dvou). Tak uvažuji, že i vám o tom něco napíšu, když už budu v tom dělání paní chytré!

Tah ahoooj a poslechněte si kapelu, kterou jsem si zamilovala v první sekundě poslechu a frčím si teď jen v ní!! A budu ji poslouchat i nyní, když konečně začnu dělat pořádky na ploše mého noťasu, kde už přes všechny ikonky nejde ani vidět, co mám za obrázek (aaaa, Nejmilovanější samozřejmě!)

Komentáře

  1. Už se taky moc těším, až mi začnou prázdniny! Bohužel to ale asi ještě chvíli potrvá :(. Nějak se mi nedaří u zkoušek, tak se mi to všechno protahuje :(.. Však se uvidí :). Děkuji mockrát za milé komentáře na mám blogu ♥. Doufám, že ke mně zase někdy zavítáš :).

    http://es-veronica.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
  2. je super že máš takú dobrú náladu :-)

    to čo pre teba spravili kamarátky je od nich veľmi milé!

    čo sa toho mäsa týka tak ja jem len kuracie a tiež nie veľmi často ale vzdať by som sa ho asi nevedela :D každopádne tebe s tým držím palce!

    no a čo sa týka toho chlapca, je skvelé že si sa dokázala po tom všetkom opäť zamilovať a ešte tým takým skvelým spôsobom že sa usmievaš pri kazdej správe a pomyslení na neho ! teším sa s tebou a dúfam že to dobre dapadne, zaslúžiš si to :)

    OdpovědětVymazat
  3. A mě takový články baví nejvíc. :D
    K úspěšnému ukončení dalšího semestru moc gratuluji. :) Taky už mám od minulého úterý prázdniny, tak s tebou sdílím tu pozitivní náladu! :D

    Páni, takové kamarády mít, to je super. :) Já se s mými "nejlepšími" kamarádkami, ke kterým jsem vždy měla nejblíž, vídám tak jednou do roka, protože nejsme schopný se domluvit a sejít se... trošku ti kamarádky závidím. :D

    S masem... já to tak mám od malička, že ho nemusím. :D A několik let už jím jen kuřecí - a to to musí být prsní plátky a přírodní (hodně okořeněný :D), jinak řízky apod. - smrdí mi to a nechutná. :D A to je jediný druh masa, který jím... plus ještě ryby vlastně. A tím končím. A jelikož pořád šetřím, tak jestli si dám maso jednou za měsíc, je to ještě moc. :D A tak - fandím ti v tom! :)

    Konečně, juchů! :) Jsem ráda, že jsi se dokázala opět zamilovat a doufám, že to vyjde, moc ti to přeju. ;)

    OdpovědětVymazat
  4. Užívej prázdniny a krásného počasí! :) Držím palce s Ňuňou!
    A co se týká masa, tak já jsem asi ve 13 letech přestala jíst cokoliv, co připomíná zvíře (jakože tvarem, nebo to má kosti) :D takže vlastně jím jenom řízek, karbanátek, mleté a párky :D ani nevím, co mě k tomu vedlo, stalo se to skoro ze dne na den, prostě mi to připadá, jako že jím mrtvolu a nejde mi to do pusy... jsem blázen :D

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kosti jsou věčné - Kathy Reichs

Shrnutí děje V domě Annaliese Rubensové jsou objeveny pozůstatky tří mrtvých nemluvňat - jedno je "čerstvé", z dalších dvou jsou už jen maličké mumie. A tak policie, společně se soudní antropoložkou Temperance Brennanovou, začnou pátrat po matce, která je schopna tak ohavného činu. Pátrání je zavede do prostředí prostituce, kde se v posledních letech Annaliese pohybovala, dokud se nerozhodla utéct zpět do svého domova, do severozápadní tundry Yellowknife - a tam se za ní vydává i Tempe se dvěma detektivy. Zde se objeví čtvrtá mumie novorozeněte. Co za matku dokáže toto udělat svému dítěti? Matka, která je psychicky postižená. Matka, které nakukali, že je nemocná a každé její dítě se narodí mrtvé. Matka, kterou někdo přímo před očima Tempe zastřelí dvěma ranami do hlavy. Vyšetřování matky-vražedkyně tím končí. A začíná vyšetřování matky-oběti. Vše je složitější, než se zdá a obětí v Yellowknife je čím dál více - a všichni jsou z jedné rodiny, příbuzní Annalieze. A všechny st…

V žáru zatmění měsíce

A je ze mě slaměná vdova. Celý tento týden jsem bez muže. Bez něj a téměř bez jakéhokoli kontaktu s ním. Přesto vím, že není zas tak daleko, že není pryč zas tak dlouho a že za chvíli se vrátí zpět. Můžu tak zjistit, jaké to bude, až za pár měsíců odjede pryč na pěkně dlouho. Za hranice, do jiného státu, jiné kultury, jiného světa. Na dlouhé měsíce, ve kterých se může stát cokoli. Kdy se jen tak lehce nevrátí. Blízko mě, věčně daleký. Věříte, že velká láska překonává i takové vzdálenosti a takovou dobu? Člověk se každým dnem mění, posouvá, vytváří nové názory a pohledy na svět. Jeden den jsem taková, další den můžu být úplně jiná. Záleží na situacích, které se nám postaví do cesty. Záleží na lidech, které poznáme. Na možnostech, které se objeví a my o nich budeme muset uvažovat a přemýšlet. Můj svět se stále mění, mění se lidé v něm a hlavně ti lidé, kteří jsou mi blízko. Tolik lidí, kterých jsem měla hluboko v srdci, už odešlo a já je ze srdce vyjmula. Už nepatří mezi ty, kteří se mno…

Deset let jak půlhodina

Pokud ve svém životě poznáte člověka, se kterým si máte hned od začátku toho spoustu co říct a připadáte si, že se znáte spoustu let a že můžete mluvit o jakémkoli tématu, je to docela zázrak. Já jsem osoba, která když pozná někoho nového, spíše poslouchá, než by mluvila. Postupem času se to ale přelévá, jako písek v hodinách, směrem na mou stranu. A když danou osobu znám už nějaký ten pátek, dokážu mluvit a mluvit klidně jen já. Docela často pak slyším větu: "Kde jsou ty doby, kdy jsi moc nemluvila."
Přesně takto jsem to měla i s Bohémem. Často mi říká, že když jsme spolu byli na prvním randíčku, skoro vůbec jsem nemluvila a on si myslel, že se s ním hrozně nudím *haha*. Není to pravda, já to tak prostě mám. Je to má taktika zkoumání člověka. Jak se vyjadřuje, o čem mluví, jak se chová, která témata nadhazuje atd. Ve skutečnosti jsem se s ním nenudila ani trochu. Je to totiž naštěstí člověk, který dokáže z rozmazaného hovínka uplácat kuličku. Dokáže prostě mluvit o všem a po…