Přeskočit na hlavní obsah

Náš osud není ve hvězdách. Je v nás

Jsou lidé, kteří tě budou mít vždy rádi. Jednoduše proto, že to, co je s tebou spojuje, je silnější než to, co je s tebou rozděluje.
Na světě existuje minimalně jeden člověk, který je absolutně jiný, než vy. Se kterým jste jako oheň a voda.. O kterém si říkáte, že si nemůžete rozumnět, protože máte vše naprosto opačně. A já svůj oheň nedávno potkala. Úplně mě fascinuješ. Nesetkal jsem se nikdy s nikym, s kym bych toho měl tak málo společného. A přitom si s tím člověkem rozumněl. Ten oheň se začal rozprostírat po všech březích mé vody a teď je souše už celá pohlcena v plamenech. A každý by čekal, že moře se začne díky plamenům zahřívat, ustupovat a nakonec se z něj stane mírumilovná říčka, poté souše a následně by ta souše mohla také vzplanout. A z vody by se stal oheň. Než jsem potkala tohoto člověka, myslela jsem si, že se ze mě stalo Mrtvé moře. Ale on mi ukázal, že nějaký život ve mně ještě je. Nadruhou stranu, já jsem mu ukázala, že jsem polární moře, plné zmrzlého ledu. A ten led jen tak neroztaje.
Největším učitelem je naše poslední chyba. Ten člověk mě požádal o dvě strašně těžké věci. Přiznal se, že se ke mně nezachoval uplně fér - ačkoli sám před sebou se obhajoval tím, že se mohl zachovat mnohem hůř a proto se vlastně fér zachoval.. A když jsem se ho zeptala, co po mně vlastně sakra chce, tak jen to, abych mu věřila a dala mu ještě jednu šanci.. JEN-TO-ABYCH-MU-VĚŘILA.. To je, jakoby chtěl po mrtvém srdci, aby znovu začalo tlouct. Nedokážu jen tak někomu věřit, v tohle jsem hodně pochroumaná a divná, ale život mě naučil. A nevím, jestli jsem schopna jít do dalšího vztahu bez víry. Protože pak je láska ještě těžší než těžká. Asi proto už jsem jednou psala, že bych to dokázala hned zabalit. A řekla jsem to tenhle týden i nahlas, dokonce jsem to udělala.. Zabalila jsem to do té vonící košile a vložila ten "konec" společně s ní mému Ohni do rukou. Ale on ten "konec" rozbalil a začal ho zpracovávat, modelovat, až jej nakonec spálil a ten konec zmizel. A stala se z něj prosba a příšlib. Prosba druhé šance a příslib něčeho dalšího. V tu chvíli, když jsem ho skrz slzy viděla stát celého v černém pod svítícím úplňkem, jak se umíněně obhajuje s hlavou sklopenou, došlo mi, že už jsem zašla až příliš daleko na to, abych mu tu druhou šanci nedokázala dát. A tak jsem mu ji dala. Ale víru jsem nedokázala.. Ta musí přijít časem, pokud přijde její chvíle.. A tak se z Ohně stává plamínek naděje, který může vzplanout a ošklivě mě spálit.

Komentáře

  1. Líbí se mi, jak dokážeš ty pocity vyjádřit jedním přirovnáním... strašně bych ti přála, aby tě oheň nepopálil!
    Já s panem hokejistou to máme zase naopak- jsme si tak strašně moc podobní, až mi přijde, že jsme museli být v minulém životě dvojčata. Občas je to strašidelné, jak si myslíme, říkáme a máme rádi stejné věci... od úplných maličkostí až po životní postoje a názory.... A proto jsme vždycky nadšení, když přijdeme na nějakou věc, kterou máme jinak :D

    OdpovědětVymazat
  2. Někdy je opravdu těžké dát někomu druhou šanci a co víc - věřit mu, že příště už ti neublíží a má tedy cenu opět bojovat. Vím, že pro tebe je těžké po tom všem, cos prožila, začít věřit. Ale tím, že jsi byla ochotná mu tu druhou šanci dát, jsi dokázala svou statečnost a teď je na něm, aby ti ten důvod k víře dal. Doufám, že tentokrát tě ten oheň nespálí, ale bude rozehřívat tvé srdce, dostávat se ti pod kůži a krásně hřát ;)

    OdpovědětVymazat
  3. napisala si to velmi dobre a to prirovnanie k vode sa mi veľmi páči .. a máš pravdu v tom, že niektorí ľudia sú úplne iný ako my majú iné názory záľuby vlastnosti a predsa nám dokážu prirásť k srdci a myslím že práve preto,ze majú niečo čo nám chýba .. ako sa to vraví vo všetkých tých filmoch, citátoch atď- proste do seba zapadnete a doplňujete sa .. a ja súhlasím že na tom niečo bude a práve od takých ľudí sa človek v živote veľa naučí apreto je dobré nechať si ich vo svojom živote :)

    čo sa tej šance týka máš tiež pravdu, niekedy sa dostane do štádia kedy si nedokážeme povedať že tú šancu nedáme a dáme aj napriek minulosti a tomu čo sa nám s tým človekom prihodilo ale takisto máš pravdu v tom, že dôvera tá nepríde len tak ... ja som teraz tiež v stave že som dala druhú šancu a snažím sa veriť ale na všetko treba čas a hlavne skutky od tohocloveka ktorými nám ukáže že si tú dôveru zaslúži

    tak ti držím palce nech ťa tento človek nesklame, nech ťa pekne doplňuje, nech sa od neho toho veľa naučíš ale určite si nechaj kúsok svojej vody a nenech sa pohltiť úplne :)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

True love

K olik máte v okolí párů, které jsou spolu celý život? Nebo aspoň nějakých 20-30 let? K dyž jsem se nad tím zamyslela já, tak pár takových znám.. Ale všechno to jsou už docela staré ročníky - já vím, je to samozřejmé, když chci najit lidi, kteří jsou spolu celý život, musí už nějaké ty roky mít. Ale když se zamyslím nad mladšíma ročníkama, tak už jsou všichni minimálně jednou rozvedení nebo ještě ani nenašli tu pravou polovičku - a už na to mají čas. Takže u nich už předem vím, že je do svých úvah nemůžu zasadit. P okud bych měla vyjmenovat ty šťastné, tak jsou to všichni moji prarodičové (ano, mám jich víc než 2) a samozřejmě praprarodičové.. Moje mamka je jednou rozvedená, moje teta je jednou rozvedená, moje nevlastní mamka to samé, nevlastí taťka taktéž, rodiče mých kamarádů... Kde je ta láska na celý život, která dřív bývala úplně běžná? D nes jsem na jednom blogu četla pěknou otázku, která mě vlastně donutila k tomuhle článku - Proč dřív šlo najít lásku na celý život a teď ne?...

Podzim za dveřmi

N a základní škole jsme vždy v tomhle období sbírali co nejhezčí a nejbarevnější spadané listí a následně jsme ho temperkami malovali na bílé papíry. Všichni jsme se snažili, aby naše výtvory byly co nejvíc barevné - vždyť bychom měli přece co nejlépe vystihnout krásu podzimu. J á podzimní období vždy z duše nenáviděla - ranní mrazíky se začínají hlásit o slovo, sluníčko vychází pozdě a zachází příliš brzy, jeho paprsky už nejsou tak teplé, často prší a je ponuro. Ale díky tomu všemu jsem zapomínala na to, že podzim má i své neskonale krásné stránky. Sluníčko sice nehřeje tak moc, ale i přesto osvětluje krásně zbravenou přírodu, ranní mrazíky nás nutí brát na hlavu čepice - které tolik miluji!, v domácnostech to voní všemi druhy čaje, vzduch je tak krásně čerstvý (pokud ovšem nejste z Ostravy, kde vám asi ani podzim nepomůže k čerstvému vzduchu) . N evím, co se to se mnou stalo, ale dva poslední roky podzim miluji. A letos se na něj ohromně těším, aniž bych tušila proč. Uvnitř mě je...

Někteří lidé cítí déšť a jiní pouze zmoknou

Nedávno jsem si sedl a nalil si sklenku čistého vína - jak skutečně, tak metaforicky.. A zjistil jsem, že jsi jediná holka, se kterou bych chtěl být, kterou bych si jednou chtěl odvést k oltáři a mít s ní děti.. D ám ti jen jednu otázku.. Kdybys zjistil, že se ti má narodit dítě a mohl sis vybrat - zda mít zdravého potomka, nebo handicapovaného.. Jakou variantu by sis vybral? Samozřejmě jsi normální člověk, jako každý jiný, a pokud bys měl možnost takové volby, vybral by sis to zdravé dítě.. Protože starat se o postiženého člověka je obrovsky náročné - jak finančně, tak fyzicky a psychicky, z člověka to vysává veškerou sílu a ne každý na tohle má.. Já bohužel patřím mezi ty slabší, kteří už dopředu vědí, že na to nemají.. Proto ti nemám nic za zlé, naprosto to chápu.. Proč bys volil složitý život, když můžeš jít jednoduchou cestou - vidět své zdravé dítě, jak roste a být na něj hrdý bez toho, aniž bys byl na pokraji psychických sil... A takhle je to i s náma. Ty můžeš mít skvě...