Štěstí není náhoda

Někdy musíš přijmout fakt, že určité věci už nikdy nebudou takové, jaké byly. Život jde dál, a ty běž s ním.
Dnes jsem byla donucena přemýšlet nad otázkou, jaký byl zlomový okamžik mého života. Samozřejmě jich bylo strašně moc.. Když se naši rozvedli, narodili se mi sourozenci, odmaturovala jsem, dostala se na vysokou, poznala skvělé lidi, sestěhovala se s mou Nejmilovanější .. Tohle byly nejdůležitější okamžiky mého života, které se prostě staly .. Ovšem jeden z nich mě hodně změnil a proto si myslím, že on si zaslouží označení jako "zlomový" .. Všichni mí pravidelní čtenáři jistě okamžitě uhádli, který okamžik to by.. Když se se mnou rozešel Pán za oponou.

Když jsem celých 6 let, co jsme spolu byli, přemýšlela nad tím, jak by to vypadalo, kdyby se se mnou rozešel, tak jsem věřila, že budu vypadat jak ty typické trosky ve filmech - zhroutím se, nebudu jíst, pít, budu jen ležet a čumět do blba, neustále brečet, mít noční můry, budu bílá jak stěna a chodit jen v černých nebo šedých hadrech.. Nakonec mi byla dána možnost zjistit, jak to bude vypadat... Prvních pár týdnů jsem neuronila téměř žádnou slzu, moc jsem toho nenaležela, páč jsem byla rozfrcaná po všech čertech, protože mí skvělí kámoši mi vymýšleli jednu aktivitu za druhou, nejedla jsem jen týden a pak to hodně rychle dohnala, černou/šedou jsem i nadále vynechávala ze svého šatníku... a stále se usmívala.

Protože tehdy jsem si uvědomila jednu věc - jsem moc hrdá na to, aby mě něco takového zlomilo - radši jsem zatla zuby a všem dokázala, jak jsem silná.. Bylo to skvělé, protože tehdy tomu nikdo nevěřil, všichni kolem mě chodili po špičkách a čekali právě na to zhroucení, které jsem očekávala já. A ono nepřišlo. Tehdy jsem se změnila nejen ve svých očích, ale i v očích lidí kolem - a musím říct, že hlavně v očích mé mamky, která si vždy myslela, že na takové věci nemám žaludek. Teď se na mě dívá jinak, jde to vidět, vidí ve mně silnou osobu.

Neočekávejte, že se věci stanou hned. Cokoli opravdu stojí za to mít, stojí i za počkání.
Samozřejmě neříkám, že to se mnou nezamávalo. Rozchod po šesti letech téměř společného žití nejde jen tak přejít. Trápila jsem se hrozně moc, strašně to bolelo a první týden si ani moc nepamatuji, protože jsem si připadala jak zfetovaná, vše jsem měla v mlžném závoji. Ale trpěla jsem uvnitř, navenek jsem se stále usmívala. Jednoho dne mi to v hlavě samo od sebe udělalo "cvak" a já se poprvé probudila bez té příšerné bolesti.. Ten den jsem si říkala, že je něco divně. Divně byla jediná věc - cítila jsem se zase klidná a vyrovnaná. A to jen proto, že jsem se tak rozhodla cítit, odmítla jsem se utápět v nekonečné sebelítosti a depresích, protože mi došlo, že tohle mi náš vztah  nevrátí. Přijala jsem skutečnost, že my dva spolu být nemáme. A rozhodla jsem se, že od téhle chvíle se na každé špatné věci najdu něco pozitivního.. Nestrávím zbytek života s Pánem za oponou, protože na mě někde čeká ještě větší láska, někdo s kým mi bude ještě lépe a kdo pro mě bude ten pravý. Trápila jsem se tím, že se každý den neuvidím se svou láskou? Aspoň jsem měla spoustu času na školu a kamarády. Nebylo nic, kvůli čemu bych jezdívala ze školy domů? Tak nebudu jezdívat tak často a strávím víc času v mém srdcovém městě. A mohla bych taková pozitiva psát do nekonečna. Protože tohle byla jedna z těch hlavních změn.. Nejen ta, že jsem se dokázala postavit na vlastní nohy, začít si užívat života, poznávat v sobě skyré stránky.. Hlavní věcí pro mě bylo zjištění, že já jsem vlastně strašně optimistický člověk. Že se dokážu usmívat i v těch nejtěžších chvílích, že dokážu pomáhat svým blízkým i když mně samotné je pod psa, že umím jen tak bezdůvodně rozdávat úsměvy a dobrou náladu.

Takže lituji toho, že jsem ztratila Pána za oponou? Strašně toho lituji. Ale nikdy bych to nechtěla změnit, protože jsem díky tomu našla sama sebe. Naučila jsem se, že nikdy člověk nemůže vědět, co se stane příští minutu, natož příští rok. Každou chvílí se nám může život obrátit naruby a může se stát cokoli. A vždy se na tom dá najít něco pozitivního - ať už to pozitivum přijde hned nebo za několik let. Ale věřte mému životnímu mottu "VŠE, CO SE NÁM V ŽIVOTĚ STANE, SE STALO Z NĚJAKÉHO DŮVODU. STALO SE TO PROTO, ŽE TO TAK MĚLO BÝT!"

Když jsem byla donucena zamyslet se nad svým zlomovým životním okamžikem, byla bych hrozně ráda, kdybyste se nad ním zamysleli i vy a napsali mi, který to byl a jak vás změnil.
Mějte se krásně a myslete pozitivně! Protože pozitivní myšlenky přináší pozitivní věci.